Co je mukopolysacharidóza?
Co se dozvíte v článku
Mukopolysacharidóza (MPS) je dědičné metabolické onemocnění, při kterém není organismus schopen správně štěpit mukopolysacharidy (glykosaminoglykany). Příčinou nemoci je nefunkčnost či úplná absence enzymů, které se starají u zdravého člověka o rozkládání mukopolysacharidů. Tyto látky se pak hromadí v důležitých orgánech (často v játrech, slezině, srdci a mozku) a vedou k jejich postupnému poškození a poruchám funkčnosti.
Toto onemocnění se začne klinicky projevovat v dětském věku, často již po prvním roce života. Potíže se postupně stupňují a pokud se nezačnou včas léčit, mohou skončit fatálně. Prognóza pochopitelně záleží i na závažnosti a formě onemocnění. Mírné formy nemusí až tak výrazně zkracovat délku života, ale pacient je odkázán na celoživotní léčbu.
Mukopolysacharidózy jsou většinou autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že potomek musí k propuknutí onemocnění zdědit defektní geny od obou rodičů. Pokud mu abnormální gen předá jen jeden z rodičů, potomek bude pouze přenašečem MPS. Některé formy se dědí také gonozomálně recesivně navázané na chromozom X, tedy pokud chlapci zdědí takový gen od matky, dané onemocnění u nich propukne. [1, 2, 3, 4]
Typy mukopolysacharidózy
Pod pojmem mukopolysacharidóza se skrývá celá skupina poruch metabolismu glykosaminoglykanů. Klasifikace těchto poruch se odvíjí od chybějícího enzymu. Celkem se jedná o 7 typů, pod které spadají ještě některé podtypy:
- mukopolysacharidóza I. typu (syndrom Hurlerové, syndrom Hurlerové/Scheieův, syndrom Scheieův),
- mukopolysacharidóza II. typu (Hunterův syndrom),
- mukopolysacharidóza III. typu (syndrom Sanfilippo, podtypy A, B, C a D),
- mukopolysacharidóza IV. typu (syndrom Morquio, podtypy A a B),
- mukopolysacharidóza VI. typu (syndrom Maroteaux-Lamy),
- mukopolysacharidóza VII. typu (syndrom Sly),
- mukopolysacharidóza IX. typu (syndrom Natowicz). [5, 6, 7]
Jaké má mukopolysacharidóza příznaky?
Každý typ mukopolysacharidózy má své specifické příznaky. Lišit se mohou i v závažnosti, jelikož závisí hodně na tom, jaké orgány jsou zasaženy. Obecně se ale jedná o:
- postižení nervového systému,
- rozvoj mentální retardace,
- smyslové poruchy – poruchy sluchu a zraku,
- hepatosplenomegalie (zvětšená slezina a játra),
- zvětšení jazyka,
- kraniofaciální dysmorfie – hrubší rysy v obličeji, gargoylismus (deformovaný obličej připomínající chrliče),
- kardiomyopatie,
- postižení srdečních chlopní,
- porucha vývoje pojivových tkání – malý vzrůst, krátké končetiny,
- ztuhlé klouby,
- zákal rohovek,
- pupeční a tříselné kýly,
- komunikující hydrocefalus,
- nezvyklý tvar zubů,
- sklony k respiračním infektům,
- spánková apnoe.
Nemocné dítě mívá nápadně zvětšené břicho, neprospívá a opožďuje se i jeho psychomotorický vývoj. Jedná se ale o tak vzácné onemocnění, že ho mnohdy ani lékaři neberou v potaz. Může tak trvat poměrně dlouho, než se přijde na správnou diagnózu. Organismus takto postiženého dítěte je navíc mimořádně křehký a náchylný k nejrůznějším infekčním onemocněním. [8, 9, 10, 11]
Diagnostika mukopolysacharidózy
Při podezření na MPS se provádí laboratorní analýza moči, ve které lze nalézt patologicky zvýšené hodnoty vylučovaných mukopolysacharidů. Dále je nutné vyšetřit enzymovou aktivitu v lymfocytech periferní krve, případně v kultivovaných kožních fibroblastech. U jedinců s tímto onemocněním je enzymatická aktivita výrazně snížená či zcela chybějící. Lékaři mají možnost doplnit tato vyšetření o DNA analýzu, při které se odhalí specifické změny genů kódující chybějící enzym.
U některých typů mukopolysacharidóz se provádí také molekulárně-genetická vyšetření, která umožňují zjistit výskyt přenašeček v rodině. Těhotné ženy mají také možnost podstoupit prenatální vyšetření, při kterém se zjistí, zda netrpí nenarozené dítě tímto onemocněním. K vyšetření plodu je nutné odebrat plodovou vodu. Dále mají lékaři k dispozici také tzv. test suché krevní kapky. Jde o miniinvazivní vyšetření, k jehož provedení stačí pár kapek krve. [12, 13, 14, 15]
Léčba mukopolysacharidózy
Všechny mukopolysacharidózy jsou nevyléčitelné, jelikož jsou způsobeny genetickou odchylkou. Pacient je tudíž odkázán na celoživotní léčbu, která se soustředí na zmírnění klinických příznaků. Spektrum projevů je velice pestré, záleží tedy na tom, co konkrétně pacienta trápí. Podle toho se mu pak dostává specializované péče:
- suplementace kyslíku – při dýchacích problémech,
- chirurgické výkony – u útlaku míchy, repozice kýly, poruchy srdečních chlopní apod.,
- fyzioterapie – pomáhá proti ztuhlosti kloubů,
- psychoterapie – podpora je důležitá pro dítě i jeho rodiče.
Zároveň probíhají intenzivní výzkumy a postupné zavádění nových terapeutických postupů, které by mohly znamenat přelom v léčbě MPS:
- transplantace kmenových buněk nebo pupečníkové plazmy – v současné době se aplikuje jen u některých typů MPS, musí se provádět do 2–3 let věku, jinak není efektivní, navíc není vždy snadné najít vhodného dárce,
- enzymová substituční terapie – dodávání chybějícího enzymu do organismu, lék ovšem neprostupuje přes krevní bariéru mozku, další nevýhodou je nutnost celoživotní aplikace a finanční nákladnost léčby,
- substrát-redukující terapie – spočívá v omezení tvorby škodlivých látek, které se pak v organismu hromadí, používá se u MPS III,
- genová terapie – zakládá se na vložení správně fungujícího genu do buněk, čímž by došlo k opravě genetického kódu, zatím je pouze ve fázi výzkumu na zvířatech. [16, 17, 18, 19, 20]
Zdroje: nih.gov, msdmanuals.com, orpha.net, hopkinsmedicine.org, raisingchildren.net.au, academic.oup.com, sciencedirect.com, patienteducation.asgct.org, nzip.cz, stefajir.cz, mukopoly.cz, sancedetem.cz, sdruzenimeta.cz