Člověk je od dětství zvídavá bytost, málokdy se spokojí pouze s obecným tvrzením, že „tráva je zelená“. Každé dítě se zeptá: „A proč je tráva zelená?“ Celý život nás provází tázací příslovce „proč“. Všechno kolem nás si potřebujeme odůvodnit, zjistit kauzalitu, vysvětlit, popřípadě najít princip a souvislosti.
Pokud logické vysvětlení nenalezneme v exaktních vědách, často se obracíme ke spiritualismu. Životní tragédie a těžké situace mnohé nevěřící racionalisty, materialisty a skeptiky často přivedou k víře, ve které hledají vysvětlení a útěchu. Naopak i hluboce věřící se v době těžkých zkoušek mohou od svého Boha odvrátit, cítí křivdu a nespravedlnost.
Psycholožka E. K. Rossová ve svých fázích umírání uvádí fázi zvanou smlouvání, mnoho umírajících se právě v tomto momentu obrací k religiozitě. Jelikož je po celém světě nespočet náboženství, pozornost věnuji pouze některým nejznámějším směrům. Poněvadž se pohybujeme na abstraktním, neuchopitelném, neempirickém poli, výklad jednotlivých výroků a teorií je velmi subjektivní. Následující text tedy není obecně platné dogma. Pro utvoření vlastního pohledu je nutné důkladné prostudování širokého spektra dostupné literatury.
Křesťanství a Bible
Biblická výpověď, která se po staletí traduje, nám říká, že to, jak žijeme na této planetě, bude mít dopad na náš život po smrti. Představu o nebi a pekle konkrétně v naší kultuře máme velmi barvitou. Je v podstatě jedno, jestli si představujeme peklo jako místo, kde do nás budou čerti bodat vidlemi, nebo jako místo psychického utrpení. Je všeobecně známou teorií, že peklo se součástí Bible stalo až mnohem později jako nástroj pro zastrašení věřících, jejich moralizování a usměrnění k potřebám společnosti a církve.
Pokud toto opomeneme a vezmeme metaforickou existenci nebe a pekla jako faktickou doktrínu a náš nástup na tato místa je automaticky generován našimi dobrými a zlými skutky, zbožností, pak se nabízí další nespočet možných otázek. Kam půjde těžce nemocné dítě, které nemělo šanci samostatně dýchat, natož konat dobré a zlé? Vyslouží si automatický postup do nebe tím, že mu byla odepřena vůbec šance jakkoli konat a tvořit? A co když zemřelo ještě dříve, než ho rodiče stačili pokřtít?
Stejnou otázku jsem položila na úvodním setkání Alfa kurzů (sezení, kde se diskutují klíčová témata se spojitostí s křesťanstvím), pořádaném v Olomouci v únoru 2013. Tyto Alfa kurzy nabízejí vhled do křesťanské víry. Po skončení inspirujícího videa jsme měli možnost zeptat se na cokoli, co nám není jasné. Proto jsem využila
této chvíle a zeptala se hlavní organizátorky, jak tedy tato víra objasňuje mou otázku (viz výše). Mladá žena mi odpověděla, že to je přece jasné, v Bibli se píše, že nebeské království patří dětem. Proto všechny děti půjdou do nebe. Na to jsem odvětila, že jsem v nedávné době četla o tzv. limbus infantium (viz níže) a vyjasnila tento pohled na věc. Pořadatelka ani nikdo jiný z organizátorů tento pojem neznal.
Limbus infantium
Michael Kerrigan ve své knize Historie smrti líčí, jak byla chápána smrt novorozenců, a popisuje současné stanovisko církve. „Pokud měl král Herodes nařídit vyvraždění neviňátek, striktní výklad Bible by znamenal, že Kristův bůh musel poslat mrtvé děti do zatracení. (…) A pak tu byli ještě ti, kteří tvořili mnohem početnější skupinu ve středověku než v dnešní pokročilé industrializované společnosti a kteří umírali jako děti ještě předtím, než mohli být pokřtěni. Jak mohli být odsouzeni k peklu jednoduše proto, že jejich život předčasně vyprchal?(…) Odtud vychází myšlenka limbu jako království, ve kterém mohli žít ti, kteří neměli nikdy příležitost přijmout boží milost, prožít svou věčnost. Jelikož nebyli nikdy pokřtěni, nemohli poznat blaženost života s bohem – ale pak by ve své nevědomosti nepromeškali onu definitivní blaženost. Místo toho by až do konečného vykoupení setrvali ve stavu, který dnes církev nazývá ‚přirozené štěstí‘ Posledního dne. (…) Badatelé namítali, že vlastně existovala dvě limba. První bylo limbus patrum pro ty, kteří zemřeli předtím, než Kristus vykoupil lidstvo. Ačkoli je tato myšlenka zmiňována v učení apoštolů, z moderních náboženských tradic se vytratila: osud nepokřtěných dětí se v naší době zdá mnohem důležitější. Byly posílány do druhého limba – limbus infantium, které bylo určeno těm, kteří v dětství zemřeli nepokřtěni. Tento limbus se stal velice kontroverzním. V posledních dekádách se katolíci tázali, proč by zde měla existovat diskriminace nevinných dětí, jakkoli nepatrná, které neměly to štěstí a umřely předčasně. V roce 1984 kardinál Josef Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., vyjádřil stanovisko, že limbus nikdy nebyl definitivní částí katolické doktríny. Nebylo to nic jiného než ‚teologická hypotéza‘. V roce 2006 církevní komise doporučila zrušení celého konceptu ve prospěch doktríny, ve které měli ti, kteří zemřeli nepokřtění v raném dětství, přijít automaticky do nebe. V dubnu 2007 bylo doporučení přijato a Vatikán zrušil limbus.“ (Kerrigan, 2008, s. 78–79) Dalším výrokem je, že Bůh chce, aby člověk přijal svůj život v jakékoli jeho podobě. I toto můžeme přijmout jako dostatečný argument či zdůvodnění toho, že se děti rodí s vadami, bez potřeby se tím dále zabývat. Bůh k tomu měl své důvody, on ví, proč to tak je, a my nemáme právo nad tím diskutovat. Byl to boží záměr, který nás přesahuje. I pod vlivem této víry se rodí mnoho dětí neschopných života bez podpory lidí a techniky.
Matky se rozhodnou dát svému dítěti šanci narodit se v jakémkoli stavu, s jakýmkoli handicapem, jsou rozhodnuty starat se o ně a milovat ho. Profesor MUDr. Pavel Kalvach vypráví o svém zážitku z mezinárodního kurzu o deformacích baze lební, kde americký odborník přednášel o vzácných defektech. Jeho přednáška byla dokreslena reálnými fotografiemi dětí s malformacemi ve věku tří až šesti let. Po přednášce mu dr. Kalvach položil otázku: „Jak je možné, že jsi shromáždil v USA tak pokročilá stadia neošetřených deformací (myšleno fotografií dětí s neošetřenými deformacemi), zohyzďujících dospívající děti?“ Ten mu odpověděl: „Mnoho našich rodin, zejména španělského původu, trvá na přijímání osudu od Boha tak rigorózně, že odmítnou ulehčit život svým dětem i sobě korekční operací. Tvrdí, že Bůh nás svým přídělem utrpení odkázal nést tento osud skromně a bez reptání. Takovýto přístup k lidskému neštěstí je ovšem fatalismem, který by nás ve svém krajním hledisku mohl přivést až k absolutní netečnosti.“ (L. Kantor, 2010, s. 53) Je otázkou, jestli rodiče k tomuto rozhodnutí vede zvnitřněná víra a přesvědčení, nebo tlak okolní věřící společnosti, která od matky a rodin toto chování očekává.
Znakem křesťanství je i mučednický osud, smrt, po vzoru Ježíše Krista. Ortodoxně věřící rodiče mají za to, že narození těžce postiženého dítěte je jistý druh zkoušky. Jsou vybráni a mučednický úděl v této podobě přijímají jako jistou výzvu, možná i privilegium a možnost obstát. Každý je povinen nést si svůj kříž.
Neale Donald Walsch se ve své knize Hovory s Bohem pro mladé vyjadřuje k mnoha otázkám, které si lidé často pokládají. Jednou z nich je i otázka utrpení a smrti, kde autor píše: „Bylo vám řečeno, že utrpení je dobré. Někteří vaši učitelé vám dokonce říkají, že Bůh chce, abyste trpěli, neboť utrpení vám pomáhá platit za ‚vaše hříchy‘ nebo že trpíte za ‚ubohé duše v očistci‘. Což znamená, že já (autorem myšlen Bůh) osvobodím vaše předky, pokud za ně budete trpět vy. To je velice smutné učení, neboť maluje obraz šíleného, zákeřného a nenasytného Boha, jenž vyžaduje vaše utrpení jako úplatek za ‚předčasné osvobození‘ vašich blízkých. Takový Bůh říká: ‚Můžete ukončit jejich utrpení tím, že začnete trpět vy – ale v každém případě někdo trpět musí.‘ Tyto názory způsobují nesmírné utrpení – naprosto bezdůvodně. Já si nepřeji, aby lidé trpěli. A jediný důvod, proč jim nebráním, aby dělali, co dělají, je v tom, že jsem jim dal svobodnou vůli, aby si mohli zvolit takový život, jaký chtějí. Kdybych vám vzal svobodu rozhodování a přikázal vám, ‚co ode dneška budete dělat‘, lidský život by ztratil smysl.“ (N. D. Walsch, 2003, s. 141).
Otázkou je, zda se dokážeme ztotožnit s myšlenkou, že děti, které se narodily pro to, aby zemřely, skutečně touto formou projevily svou svobodnou vůli. Nebo jde jen o profilaci našich tužeb a přání, aby tomu tak bylo.
Katolická církev striktně zakazuje interrupce. Josef Zimek ve své publikaci Právo na život upozorňuje, že toto rozhodnutí nebylo vždy tak razantní. Tomáš Akvinský (13. století n. l.) zastával teorii o „opožděné animaci“, což znamenalo, že duše do těla plodu vstupuje až za několik měsíců po početí. Pak tedy usmrcení zatím neoduševnělého těla není zabitím a hříchem. Papež Pius IX. roku 1869 prohlásil, že duše do těla vstupuje již při samotném početí a tím byla teorie Akvinského zcela zavržena. V současné době platí dokument k ochraně lidského života Donum Vitae z roku 1987, přijatý vatikánskou kongregací na pokyn papeže Jana Pavla II. Ten nekompromisně zastával absolutní ochranu lidského plodu, kdy interrupci nazval i genocidou. Dokument zakazuje i metody umělého oplodnění (Zimek, 1995, s. 19).
Karma a buddhistická teorie
Karma má vliv na osudy lidí jak v přítomném životě, tak i v těch budoucích. Smyslem je dosažení vysvobození – nirvány. Jde o vymanění z bludného kruhu strastiplných existencí sansárového bytí – představa o koloběhu života a znovuzrození (Tibetská kniha mrtvých, 2001, s. 186).
Pokud bereme znovuzrození v podobě utrpení zjednodušeně jako následek špatných činů v předešlých životech, mohli bychom jej takto bez výhrad přijmout. Člověk odčiní předešlé zlé skutky touto formou a po smrti může přejít do mírnější formy utrpení. Čím se ale provinili matky, otcové, příbuzní a všichni, kterých se narození těžce nemocného dítěte bezprostředně týká? Provinili se i oni nějakou měrou v minulých životech a vyšší moc – karmické zákony – je svedla do blízkosti umírajícího dítěte?
Kdybychom přijali tuto teorii, pak by pro nás život plný bolesti nevinného človíčka nabral na smysluplnosti. Jakým právem potom medicínsky prodlužujeme jeho strastiplný pobyt v takovéto podobě? Nebo je i toto prodlužování v plánu karmických zákonů?
Karmou regulovaný systém je podle přesvědčení buddhistů dokonale nastaven a my bychom do něj neměli zasahovat moderní technologií – pokud se tedy i s tím nepočítá. Pak by si dítě odpykalo provinění v podstatně kratším časovém intervalu. Velmi nadneseně řečeno – vlastně si za to může samo, tak proč mu pomáhat, proč jej litovat? Naopak bychom mohli pocítit útěchu nad tím, že tímto životem se vymaní z utrpení, a neměli bychom mu násilně bránit v přechodu do další formy (bránit smrti).
Ivan Březina (reportér) hovoří o nádherném etickém paradoxu: „Almužna věnovaná malomocnému žebrákovi mu paradoxně uškodí, protože pak bude muset utrpení za hřích svých minulých životů prožívat o to déle.“ (Kantor, 2010, s. 28) Názor režiséra Igora Chauna je, že: „Ona dávka lásky, ona porce péče, kterou na vašem oddělení novorozeněti poskytnete, může být právě oním karmickým vykoupením, skrze které se člověk do nového lepšího života zrodí… Netvrdím, že tomu tak je. Ale měli bychom brát v úvahu, že to tak být může.“ (Kantor, 2010, s. 15) MUDr. Kantor rozeslal dopisy významným osobnostem, kde je požádal o odpověď na otázku týkající se narozených dětí s velmi těžkým handicapem. Z odpovědí sestavil sborník a vydal jej knižně.
Dne 27. února 2013 jsem se zúčastnila veřejné besedy Jakuba Kadlece na téma Smrt a umírání z pohledu buddhismu konané v Muzeu umění v Olomouci. Přednášející hovořil o tématu velmi nevtíravým a přijatelným způsobem i pro laickou veřejnost, která s buddhismem nemá zkušenosti. Z celé přednášky lze vyvodit, že jsme ovlivněni karmou, neustále se znovu rodíme, a to do takových okolností, jaké určuje naše minulé žití. Avšak máme svobodnou vůli, kterou můžeme náš současný život ovlivňovat, směrovat. Bohužel v diskusi se z časových důvodů nedostalo na můj dotaz ohledně umírajících dětí.
Posvátná vtělení
Některá východní náboženství oslavují narození dětí s těžkými postiženími jako pozemské vtělení bohů nebo naopak ďábla. Jeden z nejznámějších případů je narození indické holčičky v roce 2005, kterou pojmenovali Lakshmi (podle stejnojmenné bohyně hojnosti a úrody). Dívenka se narodila s parazitickým dvojčetem v těle. V naší kultuře vzbuzuje lítost, v jejich obdiv a posvátnost. V Indii jsou známy i další případy ojedinělých případů. Rodiny se snaží pomocí medializace získat peníze na odbornou lékařskou pomoc.
Osud
Osud je: „Nadpřirozená předurčenost a nevyhnutelnost událostí a skutků v lidském životě.“ (Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích, 2003, s. 752) Osudem lidé často omlouvají své nedostatky, nechuť něco změnit, překonat. I při vyrovnávání se s těžkou životní situací, kdy lidé hledají důvody a nemohou nebo nechtějí je nalézt, se přiklánějí k variantě, že za vším je osud. Je prakticky nemožné s ním bojovat, a proto s představou o marnosti se z nich stanou pasivní příjemci vzniklých strastí. Narození dítěte s infaustní prognózou je jeho osudem a my s tím nemůžeme nic dělat. A naším osudem je se o takové dítě starat. Narození jako volba duše
Již zmíněná kniha N. D. Walsche Hovory s Bohem a mnohé další publikace věnující se lidské duši vysvětlují narození dítěte s postižením, infaustní prognózou, jako svobodné rozhodnutí jedince. My sami si volíme, kde, kdy, komu a jak se narodíme. Neexistuje špatná ani dobrá forma narození. Z širokého spektra možností formy narození jsme my lidé v kontextu s kulturou a vědeckými poznatky sami klasifikovali, co je a co není normální. Pokud se dítě narodí s vrozenou vývojovou vadou, byli jsme to my, kteří tento stav ohodnotili jako špatný, méněcenný, politováníhodný. Nic ve světě ani složitém vesmíru nepodléhá náhodám a každá naše zkušenost má svůj důvod. Podle této filozofie si umírající dítě samo vybralo tuto životní cestu a rovněž své rodiče.
Útěchou je pak to, že máme moc rozhodnout se, jaký přístup k situaci zaujmeme. „Protože lidé ‚prožívají to, čemu věří‘ – tak funguje moc.“ (N. D. Walsch, 2003, s. 30) Všeobecně se domníváme, že současná společnost je primárně zaměřena především na věci spotřební, konzumní a vědecké. V přijetí nelogické víry bez důkazů vidíme určitou slabost, bojíme se připustit si takové myšlenky a hovořit o nich je nemyslitelné, trapné. Holistický přístup k člověku je biopsychosociální, bohužel mnozí složku „psycho“ vnímají stále jako kategorii psychiatrickou, někteří lépe – psychologickou, ale stále se zdráhají označit ji jako spiritualitu.
Na sympoziu Eutanazie pro a proti doktorka Kalvínská hovořila o spirituálních potřebách nemocných, rodinných příslušníků i personálu. V nemocnici v Motole od roku 2008 vede tým nemocničních duchovních a angažuje se za integraci těchto služeb do ošetřovatelské péče. V roce 2007 v nemocnici vytvořili tzv. prostor ticha, kde nejsou trvale umístěny specifické náboženské symboly upřednostňující konkrétní víru. Multikulturní povaha zařízení poskytuje útočiště všem, kteří potřebují podporu, útěchu, místo, kde se mohou vyplakat apod. Konají se zde různé obřady včetně svateb apod. Nemocniční duchovní docházejí na vytipovaná oddělení. Avšak tato podpora je samozřejmě poskytována všem, kteří o ni projeví zájem. Doktorka Kalvínská uvedla, že za 4,5 roku provedli 20 230 konzultací. Dále upozorňovala na to, že v tíživých situacích je přirozeností člověka hledání smyslu života.
Cituji: „Vycházíme z toho, že každý člověk, zvláště v kritických situacích života, má duchovní potřebu hledat smysl toho, čím prochází. Co prožívá, ale také co koná a co může konat. Hledáním smyslu v životě je vyjádřením duchovní motivace člověka, která je podle doktora Frankla jeho základní potřebou. Nazýval ji vůlí ke smyslu a vážná nemoc nebo konfrontace s umíráním mohou vést k frustraci této potřeby, a proto mnozí nemocní potřebují pomoc při nacházení smyslu pro svůj život i v těchto mezních situacích. Doktor Frankl byl neurologem a psychiatrem, zároveň psychoterapeutem a filozofem rakouským, žil téměř celé minulé století a jako první z lékařů upozorňoval na to, že pokud léčíme člověka, je potřeba vlastně léčit i jeho duchovní dimenzi. Zastával názor, že člověk prožívá smysluplnost činů, zážitků, postojů, když jimi uskutečňuje své životní hodnoty, které ačkoli se u lidí vzájemně překrývají, přece jen rozlišil na hodnoty tvůrčí – pokud ještě můžeme vykonat něco hodnotného, zážitkové – pokud můžeme prožít něco hodnotného, a pokud již ani jedno, ani druhé nelze, pak můžeme změnit postoj, zaujmout hodnotný postoj k daným skutečnostem, s čímž se setkáváme a pracujeme především u umírajících. U vážně nemocných lidí se často setkáváme s takzvanými existenciálními otázkami. Jsou to otázky ohledně smyslu jejich utrpení, bolesti, eventuálně umírání. Tito lidé si začínají klást otázky, které je dřív nenapadaly a vzbuzují v nich strach, co se mnou bude, budou mě mít ještě rádi, když zůstanu postižený, a podobně. Bohužel se setkáváme s tím, že příbuzní i zdravotníci často odvádějí pozornost od těchto otázek, neboť si s nimi nevědí rady. A neuvědomují si, že vlastně si ti vážně nemocní potřebují ujasnit vztahy k sobě, ke svému okolí.“ (Kalvínská, EPP, 2012)
**
Aktuálně: Poruchy paměti u seniorů
Téměř pětina seniorů nad 70 let trpí depresemi a poruchami paměti. Kvůli těmto poruchám mohou mít starší lidé problém s braním léků i s celkovou kvalitou života. Odborníci z České gerontologické a geriatrické společnosti proto požadují, aby byly zavedeny testy na včasný záchyt depresí a demence jako součást prohlídek pro všechny lidi starší 65 let. Závažné poruchy paměti odborníci zjistili u 11 % ze 161 sledovaných, deprese u 18 % seniorů. Lékaři v rámci výzkumu pravidelně vyšetřovali soběstačnost, paměť a celkový zdravotní stav. Seniorů se například ptali, zda mají přehled o lécích, které užívají. Jen 13 % lidí přesně vědělo, jaké léky užívají a k čemu slouží. Chyby v braní léků přitom mohou způsobit zhoršení zdravotního stavu. Podle odborníků je důležité zachytit včas projevy poruchy paměti a deprese. Včasný záchyt totiž pomůže lépe je léčit a oddálí pozdní stadia, ve kterých je člověk nemohoucí. V základní škole ve Křtinách u Brna zahájili lékaři pilotní projekt seznamování dětí s dopady stáří. Při přednášce dostaly děti speciální pomůcky, díky kterým se mohly cítit stejně jako senioři. Zúžilo se jim zorné pole, hůře se jim chodilo. (ČTK)
O autorovi| Bc. Sabina Ščepoňcová 1, MUDr. Zdeněk Novotný 2 studentka, Univerzita Palackého v Olomouci, ředitel Dětského centra Domeček, Ostrava2 (sabina.sceponcova@seznam.cz) Literatura je k dispozici u autorů.