Stejně jako téměř ve většině evropských států je i ve Slovenské republice právně ustanovený předpokládaný souhlas člověka s odběrem orgánů (opting-out), což znamená, že pokud zemřelý za svého života neodmítl posmrtné darování orgánů, předpokládá se jeho souhlas s odběrem.
Princip předpokládaného souhlasu je uplatňován také v České republice, Rakousku, Belgii, ve Finsku a některých státech USA. Princip předpokládaného nesouhlasu je zakotven v legislativě většiny států USA, Německa, Nizozemska a Švédska. Ve Španělsku je právně zakotven princip předpokládaného souhlasu, avšak v praxi je vždy požadován souhlas příbuzných s darováním orgánů zemřelého. Naproti tomu je Španělsko zemí, která má největší odběrovou a transplantační aktivitu na světě (8).
Ve Slovenské republice je legislativou uznaná mozková smrt jako smrt jedince, přičemž základní podmínkou pro odběr orgánů od mrtvého dárce je medikamentózně udržovaná srdeční akce. Okysličování krve a orgánů je zabezpečeno napojením pacienta na plicní ventilátor (9).
Za dárce orgánů je tedy možné pacienta považovat od chvíle klinického stanovení smrti mozku, na základě kterého může odborné konzilium pacienta vyhlásit za mrtvého. V případě pochybností odborného konzilia se provádí konfirmační test, nejčastěji mozková panangiografie, při níž odborník z oboru radiologie nástřikem kontrastní látky do cévního řečiště mozku verifikuje zástavu cirkulace v mozku. Tehdy odborné konzilium prohlašuje pacienta za mrtvého (13).
Vztah náboženství k dárcovství orgánů
Velká náboženství – islám, buddhismus, křesťanství – uznávají mozkovou smrt a podporují odběry orgánů od mrtvých dárců a jejich následné transplantace příjemcům (Naqvi, 1995). Křesťanství: Křesťanství je nejrozšířenějším světovým náboženstvím. Hlásí se k němu více než dvě miliardy věřících (7).
Již od začátku 50. let minulého století má římskokatolické náboženství pozitivní vztah k dárcovství orgánů. V roce 1930 papež Pius XII. v encyklice napsal, že člověk si může přát, aby po smrti bylo jeho tělo použité na pomoc trpícím a nemocným.
Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae porovnal darování orgánů ve shodě s etickými normami a s cílem záchrany života ke způsobu pěstování pravé kultury života. Zároveň připomenul a vyzdvihl mimořádně vysokou etickou hodnotu činu bez odměny darovat část svého vlastního těla ve prospěch jiné osoby a pro její zdraví. Každý náznak směřující ke komercionalizaci dárcovství lidských orgánů je potřebné považovat za morálně nepřijatelný, protože zneužít tělo člověka jako „předmět“ obchodu by znamenalo zranit důstojnost člověka. Katolická církev zdůrazňuje potřebu informovaného souhlasu, aby živí dárci byli informovaní o daných postupech a mohli se svobodně rozhodnout (Jan Pavel II., 2000).
Za záslužný čin, který je také povolen, je považováno i bezplatné darování orgánů po smrti na vědecké účely. Církev zároveň povoluje i kremaci, pokud není vykonávána v úmyslu zpochybnit víru ve vzkříšení těla (4).
Judaismus: Je nejstarší monoteistické náboženství na světě. Židé jsou největšími ochránci práva na život. Cítí bezpodmínečnou povinnost zachovat život, přičemž tato povinnost má přednost téměř před všemi rituálními příkazy. Jakékoli snahy o eutanazii jsou jednoznačně zavrhované. Kremace je důrazně zakázaná, stejně jako vše, co brání rozpadu mrtvoly. Většinový názor je, že dárcovství orgánů je dovolené v případě nezvratného zastavení srdečního rytmu. Odstraněním orgánu z těla (živého anebo mrtvého) dochází k porušení několika zásad Tóry, která přikazuje pochovat tělo kompletní, přičemž žádná jeho část nesmí být oddělená. Dárcovství orgánů je podle některých výkladů dovolené, protože pozdějším pochováním příjemce orgánu je tato podmínka dodatečně splněná (12).
Islám: Islám je po křesťanství druhým nejrozšířenějším monoteistickým náboženstvím, přičemž je rozšířen po celém světě.
Od tradiční definice smrti jako okamžiku, kdy srdce a plíce přestanou pracovat, už v dnešní době islám upouští. Rozhodujícím kritériem je smrt mozku. Transplantace orgánů je povolená, pokud jde o dar od živého dárce jiné živé osobě. Z islámského hlediska transplantace orgánů z mrtvého těla živému příjemci není přípustná, pokud není souhlas od dárce získán ještě v průběhu jeho života. Zároveň je žádoucí souhlas rodiny zemřelého. Pitva je zakázaná, protože mrtvé tělo nepatří zemřelému ani společnosti, ale povoluje se, pokud je cílem určit příčinu smrti a zákony dané země to předpisují. V dnešní moderní době islám připouští pitvy vykonané za účelem lékařského výzkumu a pro výuku mediků. Kremace těla a eutanazie jsou islámem zakázané. Co se týká transplantace orgánů a krevní transfuze, je v mnoha islámských zemích vypracován transplantační program. Darování orgánů je mezi muslimy povolené, přičemž je chápáno jako akt milosrdenství. Ten, kdo oživí jednoho člověka, má být posuzován, jako by zachránil celé lidstvo. Povinností každého muslima je starat se o svůj život (5).
Svědkové Jehovovi: Svědkové Jehovovi přísně odmítají transfuzi i autotransfuzi krve, a to i za cenu ztráty lidského života. V posledních letech však v řadách svědků Jehovových nepanuje jednotné stanovisko. Příčinou nejednotnosti je mnoho úmrtí členů společenstva a jejich dětí. Společnost Strážná věž v průběhu historie několikrát měnila pravidla v medicínských otázkách. V roce 1967 byly transplantace lidských orgánů považovány za kanibalismus, ale o 13 let později už byly přípustné. Členové mohou aktivně vyhledávat lékařskou péči. Umělé přerušení těhotenství považují za násilné ukončení lidského života. Nemají námitky proti očkování, i když některé vakcíny obsahují nepatrné krevní složky. Souhlas s transplantací orgánů anebo s darováním orgánů je podle nich svobodným rozhodnutím každého člena společenství (3).
Aktuálně na Slovensku
Cílem realizovaného průzkumu bylo zjistit, jaký je vliv náboženského vyznání na názory a postoje jednotlivců k otázce dárcovství a transplantací orgánů. Při stanovení cílů průzkumu jsme si položili následující otázky: 1. Ovlivňuje víra a náboženství názory
a rozhodnutí lidí, pokud jde o dárcovství orgánů a možnou transplantaci?
2. Ovlivňuje osoba duchovního přímo rozhodnutí lidí v otázkách dárcovství orgánů a transplantací? 3. Dodržují věřící církevní nařízení i v situacích, kdy je přímo ohrožen život jejich příbuzného? 4. Rozhodují se lidé při pitvě anebo jiném
narušení integrity lidského těla na základě příslušnosti rodiny k jednotlivým náboženstvím? Pro sběr empirických dat byl použit dotazník. Otázky dotazníku byly zaměřeny na zjištění názorů a postojů respondentů k problematice darování orgánů s ohledem na jejich náboženské vyznání. Výsledky byly zpracovány v absolutních číslech a percentuálně. Z důvodu různého počtu respondentů v jednotlivých církevních společenstvích uvádíme ve výsledcích absolutní počty odpovědí.
Charakteristika průzkumného souboru: Soubor respondentů byl zvolen na základě náhodného, ale i cíleného výběru věřících jednotlivých náboženství, a to z důvodu dosažení náboženské různorodosti složení souboru. Cílený výběr respondentů byl realizován prostřednictvím duchovních jednotlivých církví. Vzorek tvořilo 100 respondentů z okresu Rimavská Sobota. Zúčastnilo se ho 65 žen a 35 mužů. Průměrný věk respondentů byl 48 let. Z hlediska vyznání vzorek tvořili: katolíci n = 42, evangelíci n = 30, židé n = 3, muslimové n = 4, svědci Jehovovi n = 13, ateisté n = 7, baptisté n = 1.
Z celkového počtu 100 respondentů mělo 15 základní vzdělání, 61 středoškolské vzdělání a 24 vysokoškolské vzdělání.
Výsledky šetření
Z výsledků průzkumu vyplývá, že s transplantací vlastních orgánů jako živého dárce by z celkového počtu 100 respondentů souhlasilo 56 (24 katolíků, 19 evangelíků, 7 ateistů a 6 svědků Jehovových).
Nesouhlas s dárcovstvím vlastních orgánů vyjádřilo 23 respondentů (8 katolíků, 4 muslimové, 4 evangelíci, 4 svědci Jehovovi, 3 židé). Možnost odpovědi „nevím, neuvažoval jsem o tom“ zvolilo 21 respondentů (10 katolíků, 7 evangelíků, 3 svědci Jehovovi a 1 baptista).
Pokud by však šlo o darování orgánů příbuznému, kladně by se rozhodlo až 92 respondentů (42 katolíků, 30 evangelíků, 10 svědků Jehovových, 7 ateistů, 3 muslimové). Nesouhlasilo by 8 respondentů (3 svědci Jehovovi, 3 židé, 1 muslim, 1 baptista).
Pokud by respondenti měli dát souhlas s darováním orgánů od svých zemřelých příbuzných, jednoznačný souhlas by nedal žádný z respondentů. Odpověď „spíše ano“ v souvislosti s darováním orgánů rodinných příslušníků si zvolilo 26 respondentů (14 katolíků, 7 ateistů, 5 evangelíků). „Rozhodně ne“ odpovědělo 59 respondentů (21 katolíků, 21 evangelíků, 13 svědků Jehovových, 4 muslimové).
Na otázku, zda náboženské vyznání ovlivňuje postoj a názor respondentů na darování orgánů a následnou transplantaci, odpovídali respondenti následovně: 44 respondentů ovlivňuje vyznání v otázce darování orgánů a jejich transplantací, u 56 respondentů víra jejich názor na darování a transplantaci orgánů neovlivňuje.
Na otázku, zda by respondenti souhlasili s transfuzí krve, z celkového počtu 100 respondentů odpovědělo ano 81 respondentů (39 katolíků, 27 evangelíků, 7 ateistů, 4 muslimové, 3 židé, 1 baptista). Celá skupina – 13 svědků Jehovových – jednoznačně transfuzi krve odmítla. S transfuzí by nesouhlasili pouze 3 katolíci, 2 evangelíci a 1 muslim.
Následovala otázka: Trvali byste na přikázáních církve i v případě, kdyby šlo o váš život anebo o život vašich nejbližších příbuzných? Na přikázáních církve by podle odpovědí trvalo 22 respondentů (13 svědků Jehovových, 7 katolíků, 2 evangelíci). „Spíše ne“ odpovědělo 27 respondentů (12 katolíků, 10 evangelíků, 4 muslimové, 1 baptista). Možnost „rozhodně ne“ volilo 44 respondentů (23 katolíci, 18 evangelíků, 3 židé). S názorem, že po smrti má být zachována celistvost těla zesnulého, rozhodně souhlasilo 70 respondentů (24 katolíků, 22 evangelíků, 13 svědků Jehovových, 4 muslimové, 3 židé, 1 baptista, 3 ateisté). Možnost odpovědi „spíše ne“ preferovalo 30 respondentů (18 katolíků, 8 evangelíků, 4 ateisté).
Diskuse
K problematice transplantací se vyjadřuje filozofická i křesťanská etika. V otázce transplantace orgánů je stanovisko evangelické i římskokatolické církve, ale i všech humanitně orientovaných filozofických etik jednotné, nekonfliktní, pozitivní a váže se na dodržování legislativních a etických norem. Také Svědci Jehovovi odvolali zákaz transplantací v roce 1967. Kontroverzní je však spojení povolených transplantací a zakázaných transfuzí krve.
Výjimkou je skupina ortodoxních židů (na rozdíl od reformních a liberálních), která nepřipouští lékařské zásahy, jež předčasně ukončují smrtelný boj umírajícího člověka extrakcí srdce (10).
Souhlas s darováním orgánů svých příbuzných v případě mozkové smrti je velmi vážné a složité rozhodování. Moment smrti rodinného příslušníka je velmi citlivý na okamžité rozhodnutí tohoto charakteru. Pokud bychom v takové situaci dali na zvážení odebrání orgánů mrtvého blízkého člověka na pomoc někomu cizímu, většina lidí nebude ochotná nikomu pomáhat. Baláž považuje oslovení příbuzných zdravotníky na téma darování orgánů ihned po stanovení mozkové smrti u rodinného příslušníka za necitlivé k jejich smutku, dokonce až za náznak psychologické agrese (1). Právě zde by mohla důležitou roli sehrát osoba transplantačního koordinátora.
Pokud hodnotíme vliv náboženství na rozhodnutí jednotlivých věřících, můžeme konstatovat, že jedná-li se o pomoc svému příbuznému, je ochota ze strany oslovených respondentů jednoznačná. U svědků Jehovových rozhodování významně ovlivnilo riziko samotného lékařského zákroku při odebrání orgánu dárci a s tím související nepřípustnost přijmout transfuzi krve a krevních derivátů. Bartošová (1999) analyzuje otázku přijetí krevních derivátů svědky Jehovovými, když odmítají celou krev. Od roku 2006 je změna ještě výraznější, rozhodnutí je ponecháno na vlastním svědomí. Důvodem takového rozhodnutí jsou tisíce mrtvých svědků Jehovových v důsledku odmítání transfuze krve.
V roce 1967 byly transplantace v této komunitě odsuzované a prezentované jako projevy kanibalismu a jako takové byly svým členům zakazované. O 13 let později byly transplantace povoleny a o další čtyři roky později dokonce doporučeny (2).
Důležitá otázka z aspektu víry je i celistvost těla po smrti. Podle odpovědí respondentů lidé spíše zastávají názor udržení integrity a celistvosti těla po jeho smrti. Podle německého evangelického biskupa Engelharda má každý člověk právo sdílet smrt se svým tělem a s ním být i pochovaný. Toto právo je upřednostněné i před terapeutickým výkonem. Jedinec podle biskupa nemusí zdůvodňovat své právo na udržení integrity, kterou si přeje zachovat (10).
Doporučení pro praxi
Formou odborných seminářů zvyšovat informovanost odborné veřejnosti ve vztahu k jednotlivým církvím v problematice dárcovství a transplantace orgánů.
Edukovat pacienty jako přívržence jednotlivých náboženských vyznání o možnostech darování orgánů.
Apelovat na zvyšování vzdělanostní úrovně sester v oblasti multikultury.
Závěr
Šetřením jsme analyzovali vliv náboženského vyznání na rozhodování lidí v oblasti darování orgánů. Z výsledků průzkumu vyplývá, že vliv vyznání a náboženství na názory a postoje lidí v otázkách transplantace a darování orgánů je v naší společnosti silný, ne však zásadní. Potvrdilo to až 56 % respondentů, kteří odmítli vliv náboženství na svůj postoj k předmětné otázce. Svědčí o tom i skutečnost, že věřící nejsou ochotni v kritických situacích vyžadujících si jednu z forem transplantace dodržovat církevní nařízení.
V některých církevních společenstvích (sektách) se však jedná o přísná přikázání, která musí být bezpodmínečně dodržována. Příkladem jsou přívrženci Svědků Jehovových v otázce přijetí transfuze krve, která je často diskutovaným tématem v naší společnosti. Všechna velká náboženství podporují darování a transplantace orgánů jako službu životu, která představuje vysokou mravní hodnotu. Rozprava nastává pouze v přesnosti a čase určení mozkové smrti jedince, kdy představitelé církví deklarují obavy z nekalého obchodování se životem.
Z výsledků průzkumu vyplývá, že náboženství ovlivňuje postoje lidí i v otázce zachování integrity mrtvého těla.
LITERATURA 1. BALÁŽ, P. a kol. Odběry orgánů k transplantaci.
1. vyd. Praha: Karolinum, 2011. s. 34–47. ISBN 978-80246-1964-4.
2. BARTOŠOVÁ, J. Rozmluvy z Písem se Svědky Jehovovými. Praha: Setkávání, 1999.
3. Grano Salis. Krevní transfuze. [online]. c2011. Dostupné z: http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=11249>
4. HANESOVÁ, D. Kresťanstvo, náboženstvá a spoločenská kohézia. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2007. s. 200-210. ISBN 978-80-8083-560-6.
5. HASSINE MNASRIA, F. Lidská práva v Islámu. Praha: Islámská nadace v Praze v nakl. NÚR, 2006. 47 s. ISBN 80-903-1962-9.
6. JÁN PAVOL II. Transplantácie vo svetle celostného dobra. In Katolícke noviny. 2000, roč. 115, č. 41, s. 22. ISSN 0139–8512.
7. KROLL, G. Po stopách Ježíšových. Praha: Zvon, 1995. s. 10-15. ISBN 80-7113-110-5.
8. LACA, Ľ. Odbery orgánov a transplantáte. Bratislava: Ebner, 2001. 86 s. ISBN 80-968653-0-7.
9. LACA, Ľ. a kol. Orgánové transplantácie. Transplantácia obličiek. 1. vyd. Banská Bystrica: Midi print, 1998. s. 47–51. ISBN 80-967893-3-3.
10. LUKNÁR, M.; FABIÁN. J. Orgánové transplantácie z pohľadu teológa. In Cardiol. 2005, roč.14, č. 5, s. 144. ISSN 1336-2429.
11. NAQVI, S. A. A.; RIZVI, S. A. H. Ethical issues in renal transplantation in developing countries. In British J Urol. 1995. s. 97–101. 1995 Nov;76 Suppl 2:97-101. ISSN 1464-410X. 12. PAVLINCOVÁ, H. Slovník – judaizmus, křesťanství, islám. Praha: Mladá fronta, 1994. 123 s. ISBN 80-204-0440-6.
13. TŘEŠKA, V. a kol. Transplantologie pro mediky. Praha: Karolinum, 2002. s. 29–33. ISBN 80-24603314.
O autorovi| PhDr. Mária Šupínová, PhD., Mgr. Zlata Nosáľová FZ SZU se sídlem v Banskej Bystrici (maria.supinova@szu.sk)
R