Dieta je umění
Reakce na článek Dietní systém neboli léčebná výživa nutričního terapeuta Martina Bučka, RN t., publikovaný v Sestře 7–8/2013, str. 34–36.
Informace uvedené v úvodu a textu článku nabízející definice diety, dietního systému a stručný nástin zásad léčebné výživy až k části „Dietní systém je složen ze základních diet, speciálních diet a ze standardizovaných dietních postupů…“ jsou v naprostém pořádku. Tuto pasáž bych upřímně označila za zdařilou. Problém je pouze v nejasném sdělení, jaký je vztah mezi léčebnou výživou a dietním systémem. Dietní systém je seznam diet a jejich charakteristik (s nutričními hodnotami) pro konkrétní zařízení a bez něj nelze deklarovat poskytování léčebné výživy. Léčebná výživa představuje stravování formou diet (specifikovaných v dietním systému), ale také jejich individuálními kombinacemi a doplněními. Léčebná výživa vyžaduje individualizaci podle potřeb pacienta/klienta a není tedy dostačující zvolení některé diety (může mít nevyhovující parametry jen proto, že jde o pacienta s jinou hmotností, než na kterou je dieta koncipována). Zásadní problém nastává od textu zaměřeného na jednotlivé diety. Text je zřejmě poplatný informacím ze školy při pregraduálním studiu, zčásti asi modifikovaný konkrétními pravidly pracoviště autora. Indikace uváděné u jednotlivých diet jsou dávno překonané a dnes jsou podstatně širší. Dietu indikuje lékař, a to podle potřeby nemocného, a ne podle indikačního schématu (stejně jako volí optimální lék, měl by volit optimální dietu). Konzultantem je mu v tom nutriční terapeut, který zná specifikace jednotlivých diet.
Diety pankreatické, postresekční jsou rozhodně individuálním řešením pro konkrétní zařízení a nemají žádnou obecnou platnost. Dieta nízkobílkovinná a do jisté míry i výživná jsou jako obecně charakterizované přežité. Stav, který vyžaduje omezení příjmu bílkovin ve stravě, musí být řešen vždy individuálně, protože je současně třeba specifikovat i dávky vápníku, fosforu, případně draslíku, ve většině případů ale nevyžaduje současně omezení soli. Dieta nízkocholesterolová je už svou vlastní podstatou v rozporu s aktuálními odbornými guidelines. Odborné poznatky jasně ukázaly, že výrazné omezení příjmu cholesterolu ve stravě vedlo ke zvýšení vlastní tvorby cholesterolu v organismu (cca 2/3 si tvoří organismus sám).
Obecně závazné není ani číselné značení, ani název diet, i když se ze setrvačnosti u nejčastěji ordinovaných diet dodržuje. V komunikaci mezi zdravotníky je jednodušší používat číselná označení, v komunikaci mezi jednotlivými poskytovateli péče je toto však již velmi riskantní. Například dieta č. 9 může mít různé nutriční hodnoty v jednotlivých zařízeních, dieta č. 2 může mít jiný charakter i nutriční hodnoty a specifikaci v zařízení s chirurgickým provozem a jiné v zařízení typu porodnice.
Je pravda, že vypracovat článek zaměřený na dietní systém obecně je náročný a nesnadný úkol, proto je i při jeho přípravě třeba vycházet z aktuálních zdrojů a odborných doporučení. Dietní systém každého zařízení by proto měl být aktualizován nejdéle ve tříletém (optimálně dvouletém) období. Česká Asociace sester, resp. Sekce nutričních terapeutů na svých stránkách publikovala doporučený dietní systém www.cnna.cz.
Tamara Starnovská Předsedkyně Sekce výživy a nutriční péče ČAS
Já, jako žena a porodní asistentka…
Reakce na články Péče o ženu s diagnózou mrtvý plod a Interrupce včera a dnes autorky Michaely Navrátilové, zveřejněné v časopise Sestra 7–8/2013, str. 53–54, resp. 54–56.
Vážená paní Navrátilová, dovolte mi, abych se představila. Jmenuji se sestra Františka a jsem členka Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul v Kroměříži. Pracuji v naší nemocnici v ambulanci jako sestra specialistka. Se zájmem jsem si přečetla vaše příspěvky do časopisu Sestra.
Děkuji za váš příspěvek Péče o ženu s diagnózou mrtvý plod. Velmi pěkně a citlivě se dotýkáte bolavého tématu, které by si zasloužilo ve společnosti i mezi zdravotníky mnohem větší pozornost.
Ráda bych však reagovala na váš článek Interrupce včera a dnes. Nejprve bych upozornila na to, že výraz „umělé přerušení těhotenství“ je zavádějící a nepravdivý. Pokud se dozvím zprávu, že „dodávka elektrického proudu byla přerušena“, je to něco jiného, než kdyby „dodávka elektrického proudu byla ukončena“. Umělým potratem se těhotenství nepřerušuje, ale ukončuje. Toto těhotenství už nikdy nebude pokračovat. Používejme tedy správný pravdivý výraz „umělé ukončení těhotenství“ (UUT). Zejména mě zarazil váš poslední odstavec: „Já, jako žena a porodní asistentka, nejsem v žádném případě odpůrkyní UUT…“ Porodní je od slova rodit, tj. přivádět na svět. UUT je naprostý opak. Početí člověka je totiž fáze lidského života stejně jako puberta, umírání či smrt. Bez něj lidský život nikdy nebude existovat, nelze tedy přeskočit. Schvalovat a provádět potraty znamená dopouštět se nejhoršího činu na těch nejnevinnějších a nejbezbrannějších na zemi, zabití. Neodsuzuji ty, kteří tomuto zlu skočili do pasti, ale onen skutek odsoudit musím.
Na závěr zamyšlení: Žena s manželem 10 let toužebně očekávají dítě. Jakmile žena zjistí, že otěhotněla, od samého začátku se raduje z toho, že čeká dítě. Když žena otěhotní nechtěně, pak to (shluk buněk?, embryo?) nechce. Paradox, že ano?
Děkuji. S pozdravem a přáním požehnaného dne
sestra Františka Bc. Jana Lopatová, DiS.
Vážená sestro Františko, děkuji za vaši reakci na mé články v Sestře. Jsem ráda, že se vám článek Péče o matku s dg. mrtvý plod líbil. Druhý článek o UPT je určen široké veřejnosti zdravotníků, a také proto je tak koncipován. Termín umělé přerušení těhotenství není z mé hlavy, jedná se o odborný, běžně používaný termín a také zkratka UPT je všeobecně známá, dnes a denně používaná, ať už u laické veřejnosti, či v lékařském prostředí. Pokud v nějakém textu použiji vámi navrhovaný termín UUT, pak, odpusťte mi, ale většina lidí nebude vědět, o co jde.
Dále, v lékařství se používají i termíny např. přerušení míchy, přerušení nervu…, což jsou také termíny pro cosi nevratného. Těžko doufat, že přerušená mícha se někdy sama obnoví (bohužel), stejně tak jako se těžko obnoví zcela přerušený nerv.
Další termín, který se vám v mém článku nezdá, je termín porodní asistentka. Ano, mám na diplomu, všech dokumentech i na své pracovní kartičce uvedeno „porodní asistentka“. Jak jistě sama víte, porodní asistentka sice je odvozena od slova „rodit“, ale stejně tak porodní asistentka pracuje i na gynekologickém oddělení, kde jsou ženy i z jiných důvodů než z důvodů porodu. Jsou zde hospitalizovány ženy před operacemi a po operacích, tzn. zákrocích různého typu, ženy se zhoubnými nádory apod.
Náplní práce porodní asistentky na tomto oddělení je péče o tyto ženy. Aspoň já to tak ve své pracovní smlouvě mám. Znamená to, že zároveň pečuji i o ženy před umělým přerušením těhotenství a po něm, ať už je prováděno z jakýchkoli důvodů.
Mojí prací není pátrat po důvodech, které je k tomuto rozhodnutí vedly, nehodlám tyto ženy jakkoli soudit a jakkoli se k nim chovat „jinak“. Pro mne jsou to ženy, pacientky, klientky
jako všechny ostatní, též přicházejí se strachem, s bolestí, se slzami v očích… Jsou to však ženy svéprávné, a tudíž je nebudu odsuzovat za čin, ke kterému se (mnohé po velmi dlouhém a bolestném přemýšlení) odhodlaly. Mají svůj život, své tělo a své důvody, často velmi bolestné.
Jsem si vědoma, že církev potraty neschvalovala, neschvaluje a nikdy neschválí, oblast církve a víry je mi osobně naprosto cizí, neboť jsem v tomto duchu nebyla vychovávána, a tudíž se vy a já v této otázce bohužel pravděpodobně NIKDY nemůžeme shodnout.
Podle mého mínění se dítě má narodit do láskyplného prostředí, které jej s radostí očekává, má právo na milující matku, která jej s láskou přiloží k prsu, na milující rodinu, která mu bude jistotou a jež jej bude chránit a provázet celým životem.
Ano, podle vás se dítě má narodit vždy, za jakýchkoli okolností a podmínek, jakkoli postižené, jakkoli pak osamocené, nemilované, případně i trýzněné, týrané, zneužívané, žijící v ústavech, dětských domovech, bez milující náruče… Milá sestro Františko, je mi jasné, že tato oblast je natolik široká, že by hovor o ní byl dlouhý a na jeho konci bychom se s největší pravděpodobností opravdu nedobraly shodného závěru. Proto vás prosím – stejně jako já akceptuji váš názor na tuto problematiku, akceptujte i vy ten můj.
Přeji vám hezké dny a děkuji za váš názor.
S pozdravem
Michaela Navrátilová porodní asistentka, gynekologicko-porodnické oddělení, Nemocnice Znojmo
Život bez vycházek a v celibátu
Jaký je pohled společnosti na práci sestry? Přiznejme si rovnou, že vnímání této profese v sobě zahrnuje jevy, které si vzájemně odporují.
Úcta k namáhavé a vysoce odborné práci je současně spojena s pocitem, že jde o zcela samozřejmou službu, jakousi péči, na niž má každý, jakmile onemocní, plné právo. Samozřejmě, trpícímu je třeba nezištně pomoci. Na druhou stranu je práce sestry také povoláním, musí tedy být každodenně nějak časově ohraničena, musí toho, kdo ji vykonává, uživit apod. Sestry se tak musí ve svém zaměstnání neustále vyrovnávat s protichůdností dvou pohledů na svoji profesi.
Vážnost výše popsaných problémů nejlépe ukáže pohled do historie. Dvousetstránková publikace s věcným názvem Dějiny všeobecné fakultní nemocnice v Praze (1790–2010), která se mi náhodou dostala do ruky, zpočátku mnoho vzrušení při četbě neslibovala. Nakonec jsem ji však přečetla téměř jedním dechem, a zejména pasáže o životě zdravotních sester v této nemocnici (a velmi podobně jistě i v dalších) mi dodaly nové náměty k zamyšlení nad otázkou, kterou jsem se již dříve zabývala.
V roce 1790 založil Josef II. ústřední pražskou nemocnici, pozdější Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze. Péče o zdraví všech vrstev obyvatel Prahy a širokého okolí, a to včetně těch zcela nemajetných, vypadá velmi moderně. Ano, jsme v době osvícenských reforem. Při bližším pohledu na práci sester ve zmíněné nemocnici se však neubráníme lehkému mrazení v zádech. Pojmenování zdravotní sestra tehdy pochopitelně nikdo nezná, ale v dobových listinách se nesetkáváme ani s výrazem ošetřovatelka. Mluví se pouze o hlídačích (Wärterinnen, Wärter – práci vykonávají zpočátku i muži), s velmi nízkým platem, kteří musí spát s nemocnými na pokoji, s osobními věcmi v policích na nemocničních chodbách, nesmí se bez dovolení vzdálit z nemocnice a až do roku 1836 mohou být tělesně trestáni! Z pamětí J. T. Helda (1770–1851), který ve všeobecné nemocnici několikrát suploval primáře, se dozvídáme o výši platů „sester“ zajímavou poznámku – prý i draní peří je výnosnější. Ještě na přelomu 80. a 90. let 19. století mají jen nově stavěné pavilony všeobecné nemocnice pro sestry zvláštní ložnice, jinak stále musí spát dohromady s pacienty, odděleny pouze záclonou či dřevěnou příčkou. I počátkem 20. století jsou stále velmi omezovány v osobním životě – vycházky mimo ústav povolují primáři, a to od 17 do 21 hodin (v létě do 22 hodin)! Od roku 1914 je pro zdravotní sestry zákonem stanoven celibát, i předtím však podmínky jejich práce rodinný život prakticky vylučují. Nepřetržité služby trvají až 36 hodin, vedle vlastní ošetřovatelské práce je to stále ještě z velké části práce úklidová a pomocná.
Úvahy o vzdělání, kterého se samy sestry začínají domáhat, jsou i na počátku 20. stol. vnímány negativně – zdravotní sestry by měly procházet nějakou školou? Nač? Proč? Nakonec první ošetřovatelská škola v pražské všeobecné nemocnici zahájila výuku až v květnu 1916! Jak je patrné z výše uvedeného, samostatnou kapitolou by byl i ne zcela vyjasněný vztah lékař–sestra.
Při čtení zmíněné knihy jsem tak často téměř nevěřila svým očím. Jak se povolání zdravotní sestry v krátkém čase změnilo! Hned se však vtírají otázky. Mohlo se vůbec tak zásadně změnit? Neleží některé tíživé „stíny minulosti“ v této profesi dodnes? A co sama skutečnost, že se nám historie sesterského povolání zdá tak zarážející? Snad kdyby tato fakta byla známější, snáze by se nám přemýšlelo nad možnostmi nápravy.
Citace z knihy: Hlaváčková, L.; Svobodný, P., Bříza , J. Dějiny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 1790–2010. 3. rozš. vyd. Praha: VFN, 2011. 231 str. ISBN 978-807-345-2438.
MUDr. Daniela Pajtašová transfuzní lékařka