V závěrečných dílech, věnovaných posledním vůdcům socialistického Československa, se dostáváme do období zásadních historických změn - první proběhla v roce 1968, za vlády Ludvíka Svobody, druhá v roce 1989, po dlouhých a mrazivých dvaceti letech normalizace, udržované inteligentním vazalem Moskvy JUDr. Gustávem Husákem. Oba státníci zasáhli významně do vývoje naší společnosti - v případě Ludvíka Svobody nejprve pozitivně, pak (zejména vlivem stáří, únavy a patrně i multiinfarktového onemocnění) spíše negativně. Jak uvádí Jiří Pernes v knize „Takoví nám vládli“ (z níž jsme citovali již v předchozích částech tohoto seriálu), „je také docela možné, že pocit bezmoci, který zakoušel, ho deptal tak silně, že nakonec vedl k jeho vážnému onemocnění“.
Někteří historici uvádějí, že o abdikaci žádal, vědom si svého špatného zdravotního stavu, jiní zase tvrdí, že na své funkci lpěl a svojí autoritou tak podporoval Husákův nemravný režim.
Ludvík Svoboda -od sedlačení na frontu
Český generál Ludvík Svoboda (1895-1979), pocházející ze selské rodiny z moravského Hroznatína, byl podle soudu historiků vždy více vojákem než politikem, přesto nakonec sedm let vykonával vrcholnou státnickou funkci jako prezident ČSSR (1968-1975).
Svoboda nebyl absolventem žádné vojenské akademie, ukončil pouze dvouletou zemědělskou školu, která ho měla připravit pro práci v otcově hospodářství. V březnu 1915 však narukoval -navzdory tomu, že ho den předtím kopl do nohy kůň a musel být ošetřen ve vojenské nemocnici. Přesto byl odveden a nástup na frontu předznamenal jeho celoživotní profesní kariéru.
Za první světové války byl příslušníkem československých legií v Rusku, v roce 1920 se vrátil do vlasti a vedl rodinnou usedlost. V roce 1922 se stal aktivním důstojníkem Československé armády. V letech 1931-1934 působil také jako profesor maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích. V roce 1939 se podílel na budování vojenské odbojové organizace Obroda národa, odešel do Polska, poté do SSSR, kde se (po vstupu země do války s Německem v roce 1941) stal velitelem 1. čs. samostatného praporu v SSSR, který se následně účastnil frontových bojů a postupně se rozrostl na 1. čs. armádní sbor. Ludvík Svoboda se pak od brigádního generála dopracoval v roce 1945 až na armádního generála. V témže roce se stal ministrem národní obrany a pak zastával i některé vládní funkce.
O Svobodově vlastenectví a oddanosti první republice, myšlence slovanské vzájemnosti a ochotě obětovat se Masarykovým ideám samostatnosti republiky nikdy nebylo pochyb. Vytvoření a obraně republiky zasvětil prakticky celý svůj život. Potvrzují to i paměti maršála Koněva, který jej znal velmi dobře: „Svoboda byl opravdovým lidovým hrdinou, jedním z nejudatnějších lidí, jaké jsem kdy znal, vojákem v nejlepším smyslu tohoto slova.“
Z brigádníka v JZD až na Pražský hrad
Přesto se i „lidový hrdina“ v 50. letech dostal do nemilosti tajné policie NKVD a během procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952 byl zatčen a uvězněn. Jak popisuje Vladimír Kadlec ve své knize „Podivné konce našich prezidentů“ (velmi záslužné a ojedinělé historicko-politologické studii, z níž čerpáme většinu uváděných informací), „pobaveně, ale přitom s trpkým úsměvem už jako prezident republiky vyprávěl, jak ho tehdy ve vězení navštívil ministr bezpečnosti generál četnictva Bacílek a při odchodu,zapomněl‘ ve vězeňské cele břitvu…“ Později se Svoboda dozvěděl, že v jeho zájmu intervenovali sovětští maršálové, kteří měli přístup ke Stalinovi.
Podle historika Luboše Kohouta sice unikl soudu, ale ne výslechům o své údajné „zrádcovské“ činnosti (byla mu například připisována spolupráce s Intelligence Service, čelil i obvinění z toho, že záměrně rozestavoval špionážní kádry na nejvyšší armádní místa apod.). Se Svobodou se setkal v roce 1953 ve střešovické nemocnici, kde byl podle jeho slov „po intenzivních výsleších StB ve velmi zbědovaném tělesném, a zejména duševním stavu“. Poté byl Svoboda odstraněn z politického a veřejného života i z armády. Nakonec tedy armádní generál, ministr obrany a místopředseda vlády skončil jako účetní JZD v rodném Hroznatíně.
Situace se ovšem zásadně změnila, když do Prahy přicestoval Nikita Chruščov a pokládal za neslušné navštívit ČSSR, aniž by se osobně setkal s generálem Svobodou - hrdinou druhé světové války. Okamžitě po něm bylo „vyhlášeno pátrání“ (nebylo úplně snadné jej nalézt v zapadlé moravské vesničce). Tímto byl otevřen Svobodův návrat do politiky (následně působil jako náčelník Vojenské akademie v Praze, člen předsednictva Národního shromáždění aj.), a když byl po vynucené abdikaci prezidenta Novotného v březnu 1968 hledán kandidát na prezidentskou funkci, tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček navrhl na tento post právě generála Svobodu. Návrh byl v Národním shromáždění přijat jednomyslně. Svoboda vystřídal Novotného na Hradě, Novotný Svobodu v jeho dočasné bezvýznamnosti a zapomnění. Pro Antonína Novotného už však později nikdo neposlal, přestože na to podle Vladimíra Kadlece čekal až do konce svého života…
Rok 1968 - balancování mezi žádoucím a možným
Role Ludvíka Svobody ve vývoji událostí tzv. pražského jara je nejednoznačná. Pomáhal sice rozvoji obrodných procesů ve společnosti, ale současně také plně důvěřoval Brežněvovi, že nedopustí vojenskou intervenci. Za nesporné pozitivum lze pokládat, že zvrátil celý předem připravený Brežněvův politický scénář obsazení Československa tím, že odmítl jmenovat kolaborantskou a zcela neústavní dělnickorolnickou vládu v čele s Aloisem Indrou. Podle
vedoucího Kanceláře prezidenta republiky dr. Ladislava Nováka se k tomuto návrhu, který Svobodovi přednesl tehdejší sovětský velvyslanec Červoněnko, prezident postavil naprosto odmítavě a zdůvodnil jej následujícími slovy: „Kdybychom přistoupili na takovéto řešení, které navrhujete, národ by musel po nás plivat, do nás kopat a musel by plivat také po vás, protože by považoval také vás za spoluviníka nebo spoluúčastníka takovéhoto řešení. Já jsem starý člověk, já si mohu vpálit kulku do hlavy, ale před tímto národem nezůstanu nečestným, budu jednat čestně, rovně a přímo.“ Nakonec tedy „nemile zaskočený“ Brežněv musel místo toho jednat s našimi unesenými politiky… V atmosféře plné nervozity při moskevských jednáních byla neustále ve vzduchu nevyslovená výhrůžka, že nedojde-li k dohodě, budou Sověti řešit situaci v Československu „svými prostředky“. Z tohoto hlediska je nutné chápat, jak nesmírně obtížné bylo pro prezidenta Svobodu (i ostatní produbčekovské politiky) volit v Moskvě optimální postup.
Na tomto místě jsou ovšem zmiňovány i některé jeho nepříliš šťastné zásahy (především tlak na rychlé přijetí podmínek diktovaných vedením KSSS) plynoucí z obavy, aby v Praze nedošlo ke krveprolití (jeho cesta do Moskvy tak trochu připomíná Háchovu cestu do Berlína v roce 1939). „Byl přespříliš vojákem, než aby mohl být i diplomatem,“ poznamenává v této souvislosti Vladimír Kadlec. Toto období podle něj také bylo vrcholem Svobodovy politické činnosti, pak už nastal jen jednoznačný trend směrem dolů. Zvláště když Brežněv získal ochotného spojence v Gustávu Husákovi, kterého dosadil do čela KSČ místo Alexandera Dubčeka.
V nemoci a bezmoci
Zdravotní stav prezidenta Svobody se začal urychleně zhoršovat již od roku 1969. Nervová zátěž celého roku 1968, ale i fyzické vyčerpání ve věku 74 let citelně oslabovaly jeho organismus. V následujících letech řada událostí i celkový vývoj ve společnosti nadále negativně působily na jeho zdraví. Byla to zejména stranická čistka a její dopady, s nimiž nesouhlasil, dokonce se pokoušel pomoci lidem perzekvovaným za politické postoje. Nikdo s ním ovšem konkrétně tyto zásahy nekonzultoval a jeho názor neměl žádnou váhu. Jistě zdrcující byl i stupňující se mocenský tlak některých vedoucích stranických představitelů (zejména Gustáva Husáka) - od zákazu používání prezidentské standardy na veřejnosti v přítomnosti generálního tajemníka KSČ přes přímé zasahování do činnosti Kanceláře prezidenta republiky až po protokolární formality.
Není jasné, odkdy se začal zhoršovat Svobodův duševní stav, ale fyzicky se udržoval v kondici poměrně dlouho. Ještě v září roku 1970 podle
jeho dcery Zoe Klusákové-Svobodové rodiče trávili dovolenou ve Vysokých Tatrách (manželé údajně po válce prochodili snad všechna československá pohoří). Tehdy prý prohlásil, že „se jde rozloučit s Tatrami“. Poprvé pocítil bolest v kolenou a měl problémy při sestupu z vršků.
Zakázané paměti
Na zdraví prezidentovi nepřidal ani útok na jeho paměti, jejichž 1. díl (pod názvem „Cestami života“) sice vyšel v roce 1971 a měl údajně na veletrhu v Lipsku značný úspěch, přesto se vydání překladů nikdy neuskutečnilo a u nás nebyl povolen ani dotisk. Gustáv Husák (podpořen komunistickými historiky) odůvodnil tento postup tak, že z hlediska politických a ideových názorů je zde řada rozporů se stanovisky KSČ. „Režim, který omezuje svobodu tím, že si přivlastní právo zakázat někomu (dokonce i svému prezidentovi!) publikovat paměti, jen potvrzuje, že se bojí své minulosti - a že je to politicky slabý režim,“ komentuje tento zásah Vladimír Kadlec a dodává: „Hodnocení osobnosti Ludvíka Svobody (v období jeho prezidentství, ale i v letech předtím) tak zůstane asi trvale neúplné a neobjektivní, zejména proto, že mu bylo v roce 1972 znemožněno dokončit své již značně rozpracované paměti. Neměl příležitost vysvětlit důvody a motivy svého jednání. Tato skutečnost nejen ochudí naši historiografii, ale zároveň je zde také nebezpečí, že mu historie může v mnohém ukřivdit. Proto tak trpce nesl zákaz dokončit své memoáry.“ V roce 1973 - po opětovné volbě prezidentem -se Svobodův celkový zdravotní stav podstatně zhoršil. V dubnu 1974 (ve věku 79 let) byl stižen mozkovou příhodou, která ho vážně ohrozila na životě a nadlouho vyloučila z veřejné činnosti. Jak uvádí Jiří Pernes, „údajně se to, že musel ulehnout s postižením, řadě normalizátorů velice hodilo do plánů. Existují dokonce náznaky, že se režim snažil přírodě,napomoci‘ a jeho smrt uspíšit“. Gustáv Husák si prý dokonce osobně chodil do ÚVN pro aktuální informace… Nakonec se ale Svobodův stav stabilizoval a podle Pernese prezident „chtěl možná Husákovu vedení ještě trochu zkomplikovat život“. Poté se již ale Ludvík Svoboda nikdy plně neuzdravil a další léta prožíval v intenzivní péči rodiny a lékařů.
Hrátky s ústavou
Vladimír Kadlec rovněž upozorňuje na to, že podle informací z kruhu osob blízkých prezidentu Svobodovi není pravda, že se svého úřadu tvrdošíjně odmítal vzdát, jak se často uvádí. Po zhoršení svého zdravotního stavu v roce 1974 a během roku 1975 chtěl údajně odstoupit a jeho žádost byla tlumočena. Nebylo mu však vyhověno a musel čekat ještě celý rok, než byla přijata změna ústavy. Důvod je zřejmý - v tehdejší ústavě totiž bylo zakotveno, že nemůže-li prezident svůj úřad vykonávat, přísluší výkon prezidentských funkcí vládě, která tím pověří ministerského předsedu. Prezidentem by se tak stal Lubomír Štrougal, nikoli generální tajemník ÚV KSČ. Ústava tedy byla doplněna ustanovením, že lze v takovém případě zvolit nového prezidenta. A tak se ještě během nedokončeného Svobodova prezidentského období postavil do čela republiky Gustáv Husák.
Na tomto místě je užitečné uvést rovněž zásadní poznámku Vladimíra Kadlece, který se domnívá, že: „Uvedené urychlené zhoršování zdravotního stavu již od roku 1969 by do jisté míry mohlo omluvit účast Ludvíka Svobody jako člena politbyra na Husákově normalizaci. Ne však po dobu celých následujících pěti let.“
Jen další „podivný konec“…
Po sedmi letech prezidentství tak Ludvík Svoboda ve svých 80 letech odešel do penze a ještě více než 4 roky žil v rodinné vilce v Praze. „Důvod jeho odchodu z prezidentského úřadu je tradiční a typický pro většinu našich prezidentů - nemocný, přestárlý, se sníženou výkonností. Ta u prezidenta Svobody trvala podle oficiálního stanoviska déle než jeden rok před jeho odvoláním. Tak se rovněž prezident Svoboda zařadil do již vyšlapaných kolejí a sám pro svého nástupce tyto koleje dále prošlapal. Zůstal po něm proto jen celkový, všeobecný smutek a bezmoc z toho, jak trpně a snad i bezděčně asistoval jako nemocný, přestárlý, nevýkonný a nepružný prezident při omezování státní suverenity, při Husákových kádrových změnách a při začínajícím a stále se prohlubujícím ekonomickém, kulturním a morálním normalizačním úpadku celé společnosti. Tak podivně, ironií osudu, končil prezident-vlastenec, prezidenthrdina, který po tolik let nasazoval život za osvobození a pak za obnovení Československé republiky,“ charakterizuje poslední Svobodovu státnickou etapu Vladimír Kadlec.
Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979 a jeho pohřeb byl (na rozdíl od jeho „zapomenutého“ předchůdce) velkolepý. Podobný rituál národní katarze jsme zažili opět až loni, při obřadu za Václava Havla. Svoboda se dočkal všech státních poct. Lafetu s jeho rakví ale poprvé netáhli koně, nýbrž obrněný transportér. Obřad byl také veden již ve zcela normalizačním duchu. Jak uvádí Jiří Pernes, „nad jeho tělem promluvil Gustáv Husák, jenž z bývalého symbolu pražského jara učinil bojovníka proti kontrarevoluci“. Z Vítkova byla jeho urna později převezena do rodinné hrobky v Kroměříži. Manželka Irena Svobodová ho přežila jen o 10 měsíců.
Po odstranění Ludvíka Svobody došlo opět ke kumulaci obou nejvyšších státních a stranických funkcí, která byla na počátku pražského jara na zasedáních ÚV KSČ tak tvrdě kritizována, protože umožňovala vytvořit režim neomezené moci. Mezi nejaktivnější kritiky takového řešení patřil tehdy právě neskutečný „převlékač kabátů“ - Gustáv Husák… Ale o něm až příště.
V prosincovém čísle Sestry najdete závěrečný díl seriálu Nemoci našich mocných (ve 20. století), patobiografický profil prezidenta JUDr. Gustáva Husáka, „jehož novoroční projevy prokládané slovakismy mají ještě mnozí v paměti“.
O autorovi| PaedDr. Jaroslava Sladká, Článek převzat z časopisu Zdravotnictví a medicína, č. 4/2012
S prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem a předsedou československé vlády Oldřichem Černíkem v roce 1968.