* Není chirurgie spíše obor pro muže?
V dnešní době se nesluší říkat, že některé medicínské obory jsou výhradně profesí pro muže a nejsou pro ženy. Avšak ve chvílích, kdy je zapotřebí jistá fyzická kondice, fortel a síla – zvláště u některých úrazů končetin, kdy je například potřeba úlomky kosti srovnat – pak je fyzická dispozice mužů určitě výhodou. Známe ale mnoho žen, které v chirurgii dosáhly uznávaných met, jež popírají teorii, že by chirurgie nebyla pro ženy vůbec.
* Jak pokročila chirurgie od té doby, co jste ukončil fakultu?
Úžasně! Kdybychom chtěli chirurgii rozdělit, pak ta „velká chirurgie“, nemocniční operativa, pokročila opravdu mílovými kroky. Hodně se rozvinuly nové technologie: uveďme například laparoskopii či artroskopii. Tyto metody dnes lékařům umožňují operovat šetrněji, a když ne operovat, pak dokážou pacienta kvalitně vyšetřit. Naopak, i když ne zcela, v ryze ambulantní péči mnohdy využíváme skoro stejné pomůcky a vybavení jako před mnoha lety. Ale i tady používáme například nové moderní výrobky třeba pro hojení ran, které před pětadvaceti lety, kdy jsem začínal, nebyly známy. Technologie jdou samozřejmě dopředu, ale ten rozdíl v ambulantní sféře není až tak dramatický. Například ale u léčby zlomenin používáme kromě běžné sádry moderní plastové fixace, u převazů ran dáváme kromě obyčejného obvazu mnoho moderních pomůcek a zdravotních prostředků, krycích materiálů, které pacientovi přinášejí spoustu výhod. Rány se rychleji hojí, s materiály se lépe pracuje, neboť moderní materiály se tak nepřilepují ke kůži, jak tomu bývalo dříve. Pokrok je úžasný. Nesmím také zapomenout na počítače, které zasáhly i do chirurgie a například výrazně usnadňují administrativu či vyúčtování péče pojišťovnám. Chirurgie dneška tedy rozhodně není chirurgií před pětadvaceti lety.
* Jaká jsou dnes ve vaší ambulanci nejčastější ošetření?
Poskytujeme pacientům poměrně velké spektrum ošetření: od běžných poranění, tržných ran, přes zlomeniny až po například chronické ošetřování bércových vředů. Věnujeme se i problematice břišní chirurgie – vyšetřujeme akutně vzniklé bolesti břicha. U nás však velkou složku tvoří pacienti s úrazovými diagnózami, jedná se třeba o různá podvrtnutí, zejména hlezenných kloubů, naražená zápěstí, lokte a samozřejmě zlomeniny všeho druhu.
* Provádíte tu i malé chirurgické výkony.
Tak jako herci říkají, že není malých rolí, my zas říkáme, že není malých operací. Samozřejmě se nedá srovnávat zákrok, kdy vyřízneme drobné pigmentové znaménko, s výkonem na operačním sále, kde se třeba rekonstruuje velká tepna či střevo; každá operace má ale svoje rizika a záludnosti. A každá se dá udělat špatně, anebo dobře. V tu chvíli se dá říci, že není malých operací.
* Posílají se všechny vzorky na histologické vyšetření?
Pokud jde o znaménka či útvary, které jsme se rozhodli operačně odstranit, vždy je odesíláme na histologické vyšetření!
* Zažil jste ve své profesní praxi, že lékař právě toto někdy podcenil?
Bohužel ano. Po jedné, kdysi dávno, špatné osobní zkušenosti v nemocnici, kdy jsem byl svědkem výkonu, při kterém bohužel nebyl odoperovaný útvar odeslán na zmíněné vyšetření, což mělo neblahé následky. Od té doby je tato zkušenost pro mě trvalým mementem. Provází mě jak osobním, tak celým mým profesním životem. Často si na uvedený případ vzpomenu a neváhám zdravotnický systém zatížit náklady na histologické vyšetření i na první pohled banálním znaménkem nebo útvarem. Vím, že teprve histopatolog, který má preparát detailně nařezaný pod mikroskopem, vidí to, co my nejsme schopni makroskopicky rozlišit. Pak jedině on je schopný rozeznat a říci, jaký je přesný charakter odoperovaného znaménka.
* Můžete přiblížit ještě vaše další profesní aktivity mimo ordinaci?
Nově se účastním péče o v Čechách mladé a ve světě velmi populární sportovní odvětví – o baseball, a to jako jeden z lékařů České baseballové asociace. Zde je vypracován určitý systém léčby, a hlavně prevence před úrazy, protože sportovci jsou při svých aktivitách dost často přetěžováni a hrozí jim určité zdravotní problémy. To se týká zejména dětí a mládeže, jejichž kostra ještě není úplně vyvinutá, takže soustavné a nesystémové přetěžování by mohlo vést k jejich poškození. Proto jsem zde, v této věkové kategorii, zapojený do aktivit, kde svými zkušenostmi chci přispět k tomu, aby k těmto potížím a komplikacím nedocházelo.
* Máte nějaké připomínky k současné zdravotní politice?
To je nad rámec možností tohoto rozhovoru! Problematika zdravotní politiky je tak moc široká, že se dá jen obtížně uchopit. Říci, že někdo z nás zná úplné řešení této problematiky, je lež. Jak se ukazuje i celosvětově, dobře to umí jen málokdo – a odtud je to zas těžko aplikovatelné na naše středoevropské poměry.
Na začátku devadesátých let jsme si mysleli, že řešení je jednoduché: poskládat zkušenosti ze zahraničí, vybrat z nich ty dobré a pak říci, že právě toto by nám vyhovovalo. Bohužel, z této myšlenky se stal jen turismus, hezké fotky z dovolené, ale obávám se, že kromě nich nebyly výstupy vyslaných emisarů příliš validní. Od té doby se systém zdravotnictví potýká s mnoha často neprofesionálními přístupy a zásahy politiků až tak, že člověk přestává mít chuť a sílu myslet na to, jak v něm cokoli vylepšovat. Jediné, co zůstává, je obava o to, kdo se bude starat o nás, až budeme ve věku, kdy zdravotnickou péči budeme potřebovat a nebudeme sami schopni si pomoci.
* A odráží se to někde ve vaší každodenní ambulantní praxi?
Samozřejmě! Přijde mi do ordinace český pacient ošetřený v USA, kde mu zašili ránu na čele. Má ji ošetřenou zcela stejně, jako jsem ji tu schopný zašít já. Můj americký kolega však za to ošetření dostane 4000 dolarů. Já, když takové ošetření vyúčtuji pojišťovně, uhradí mi celých 255 korun českých. Takže sečteno podtrženo: kurs není 1 dolar za 15 korun, ale 1 koruna za 15 dolarů… A to neříkám, že nutně musím mít 4000 dolarů za toto ošetření, ale myslím si, že ty dvě stovky jsou vskutku pod úroveň dosaženého vzdělání a vykonané práce. Notabene: v loňském roce jsme měli anabázi s léčbou našeho poraněného kocoura, kde mě jenom první vyšetření stálo 2500 korun, to znamená desetkrát víc, než já dostanu za první ošetření jakéhokoli pacienta ve své ordinaci. A nebudu říkat, kolik stálo ošetření kompletně. Co k tomu mám víc dodat?!
* I sestřičky by si možná přály přidat…
Jak rád bych to udělal! Sestřičku mám výbornou, ale nesmíme zapomenout na to, že za ordinaci musím zaplatit nájem, elektřinu, zdravotnický materiál či šití, a občas i manželka chce nějakou korunu na chod domácnosti. Je to takový ošklivý zvyk chtít po manželovi peníze, že? Pak se samozřejmě dostávám do střetu sám se sebou: všem těmto lidem bych rád dopřál materiální výhody, i sobě, ale systém mi to zkrátka neumožňuje.
* A to jsem ještě zapomněla na vaše děti!
Dovolil jsem si tu radost mít vlastní velkou rodinu a sen mít možnost žít slušně. Manželka Eva je také lékařka, máme spolu čtyři děti: Lukáše (25), Martina (22), Ivetu (18) a Honzu (12). Dva studují vysokou školu, další ji studovat chce, u nejmladšího ještě nevíme, ale učí se dobře. A všichni mají své nároky, své touhy a přání – a jako rodiče se jim je snažíme plnit a zabezpečit je tak, aby jejich start do života byl méně komplikovaný než ten náš.
* V ordinaci v Poliklinice v Praze 5-Barrandově působíte již sedmnáctým rokem a pro mnohé pacienty jste se stal rodinným lékařem. Těší vás ta důvěra?
Jsem doopravdy potěšený, když ke mně chodí celá rozvětvená rodina. Je to vždycky o tom, jak si obě strany vyhovují – a pokud se těším takové důvěře, že mě navštěvují celé rodiny, pak jsem pochopitelně rád. Svědčí o tom i přes 19 tisíc rodných čísel, které mám v počítači.
* Který z koníčků vám dělá radost?
Určitě muzika! S kamarády se snažíme uskutečňovat hudební prezentace, ale víceméně si tak plníme osobní mladické sny, kdy jsme chtěli být bigbeatovými hráči a rockery. Tak si svá přání na stará kolena plníme. Hrajeme skladby, které nás provázely životem v posledních třiceti letech.
* Na co hrajete a jak se vaše kapela jmenuje?
Hraji na baskytaru a naše skupina se jmenuje Zuby času.
* Budete hrát na plese lékařů?
To kolegyním, kolegům a jejich partnerům nemohu udělat!!!
* Co si přejete na prahu nového roku?
(smích) Tady s tím zdravím dochází k paradoxu: my – ambulantní specialisté – jsme placeni za to, když je pacient nemocný nebo zraněný. Takže to zní trochu nelogicky, ale všem přeji samozřejmě zdraví. I když je to proti mým ekonomickým záměrům!
O autorovi: Text: Eva Maraulasová, Foto: autorka + archiv MUDr. Ladislava Kindla