Regionální nemocnice jsou důležitou součástí celonárodního boje proti šíření koronaviru a jsou na nich závislé desítky tisíc lidí ve spádových oblastech. Zdravotníci nejen v našich nemocnicích rychle a účinně přijali celou řadu opatření. Sestavili jsme krizové týmy, které spolupracují s krajskými hygieniky i místní samosprávou. S nezměrným úsilím jsme zajistili ochranné pomůcky a přizpůsobili provoz, abychom zamezili šíření nákazy uvnitř nemocnic. Znamenalo to vytvoření předsunutých přijímacích pracovišť (triážových stanů) před nemocnicemi, zákaz návštěv, zvýšenou desinfekci prostor, novou organizaci zdravotnických týmů a opakovaná a stále aktualizovaná školení. Uzavřít nemocnice ale nelze. Stále je naší první povinností zajistit péči o nemocné, kteří mají zdravotní potíže, nesouvisející s nákazou nemoci Covid-19, a to ve stejné míře, jako před vypuknutím epidemie.
Ani s využitím veškerých ochranných bariér a hygienických opatření nelze přenos infekce zcela vyloučit, při práci nebo v soukromém životě se může nakazit kdokoliv z nás. Stejně nebo dokonce více to platí pro lékaře, sestry, policisty a další profese, jejichž práce s sebou nese nezbytný kontakt s lidmi. V tom je záludnost viru, o jehož potenciálu a rychlosti šíření dosud nevíme dost.
Všichni nakažení koronavirem SARS–CoV-2 jsou oběti nákazy. Nákazy, která vyvolává strach a strach má velkou schopnost živit sám sebe, z médií, ze zpráv, které se na nás valí. Kromě projevů solidarity a nezištné pomoci jsme vlivem tohoto strachu bohužel také svědky necitlivých komentářů na účet nakažených. Nakažení se ocitnou v karanténě a v sociální izolaci, často mají i zdravotní obtíže. V případě nakažených zdravotníků je to obzvlášť závažné. Zdravotníci vidí smysl svého snažení a mnohdy i života v pomoci druhým. S rizikem, že se při práci mohou nakazit přenosnými nemocemi od svých pacientů, žijí celý profesní život. O to obtížněji se pracovníci pomáhajících profesí vyrovnají se situací, kdy se sami stanou zdrojem nákazy, či onemocnění a v případě onemocnění Covid-19 u rizikových pacientů třeba i s jejich smrtí. Pokud se k tomu přidá veřejné odsouzení, necitlivost a stigmatizace, následky mají dalekosáhlý dopad na psychiku a duševní i fyzické zdraví.
Podporujme i ty, kteří se nakazili, a kteří nevědomě nakazili někoho dalšího. Je třeba si uvědomit, že je i velký kus štěstí v tom, že se to (zatím) nestalo i nám. Neobviňujme oběti.
Mgr. Barbora Vaculíková, MBA,
generální ředitelka společnosti Penta Hospitals CZ
Odborný komentář MUDr. Mariána Korandy, primáře Psychiatrické nemocnice Písek
Se sekundární viktimizací, tedy házením klacků pod nohy obětem obávaných nemocí, morem počínaje a HIV infekcí konče, se setkáváme již celá tisíciletí. O svém by mohli vyprávět i lidé s těžkými vrozenými vadami či mentálně postižení. Strach o vlastní život či o životy blízkých v případech epidemií a pandemií otevírá v našich mozcích cosi primitivního, zvířecího, pudového. Začínáme uvažovat v relaci myšlení kmenového společenství. Velký vliv na vytvoření této atmosféry mají média a neověřené zprávy. Znovu nás děsí naši (coronavirem nakaženi) sousedi či přátelé, naši spolupracovníci a lidé v okolí. O našich spoluobčanech lyžařích si můžeme myslet cokoli, ale jedno je jisté – nakazit smrtelnou nemocí nechtěli ani sebe, ani nikoho ve svém okolí. Můžeme se jim smát za hloupost, nikoli za to, že se stali jedněmi z prvních nakažených. Infekční virus tohoto kalibru virulence by se k nám dostal tak jako tak i bez jejich přispění. Díky strachu a primitivnímu myšlení zděděnému z doby prvobytně pospolné či středověku, tak nyní ustrašeně ukazujeme prstem a své zraněné ego si hojíme na mnohých z těch nemocných Covid-19, kteří potřebují spíše povzbuzení a podporu. Nemocní v karanténě tak zažívají najednou 3 zrady, psychologicky však zcela totožné jako je zažívají mnohé oběti trestných činů – zradu lidí (nevhodné chování vůči nim, výhrůžky, zastrašování), zradu společnosti (nikdo je nehájí) a zradu ve vlastních očích (ztráta důstojnosti, sebeobviňování). Buďme tedy profesionálové a s vědomím toho i vystupujme. Snažme se redukovat stres ve společnosti i v nás samotných. Není vyloučeno, že v režimu nemocného v karanténě se totiž brzy nemůžeme ocitnout i my či naši blízcí.
Znovu bychom až bolestně potřebovali Saturnina s dědečkem a jejich Kanceláří pro uvádění románových příběhů na pravou míru…