Neurologie – staré problémy, nová paradigmata

Neurologie byla ke konci minulého milénnia považována za prudce se rozvíjející obor prakticky ve všech oblastech. Nyní, po téměř 20 letech, je jasné, že skutečný pokrok nastal v oblastech jen několika; u řady problémů nadále nemáme ani zdaleka uspokojivá řešení. Patrně nejdramatičtější změnou bylo zavedení semiinvazívní terapie akutního ischemického iktu do rutinní praxe. Nejenom já, ale řada i o generaci mladších kolegů si zcela jistě dobře pamatuje na doby, kdy diagnóza ischemického iktu (učiněná za pomoci CT, které vyloučilo jinou příčinu náhle vzniklého neurologického deficitu) byla následována léčebnými opatřeními popisovanými už v učebnicích z 50. a 60 let minulého století. Ještě si patrně vzpomeneme, že šlo o korekci hodnot krevního tlaku, korekci hodnot vnitřního prostředí, klid na lůžku se zavedením bilance tekutin a léčbu „antiedematózní“, což v praxi znamenalo hodinovou infúzi roztoku manitolu. Českým (a i slovenským) specifikem bývalo infúzní podávání kortikoidů nebo glycerolu. Kolem roku 2000 se však začala pozvolna šířit snaha následovat globální a evropské trendy v kardiologii a léčit akutní ischemický iktus podáváním streptokinázy. Pamatuji si několik takových situací, a ne všechny skončily uspokojivě. Až komerční dostupnost bezpečnějšího preparátu, rekombinantního aktivátoru tkáňového plazminogenu (rTPA) neboli alteplázy, umožnila dramatický zvrat v léčbě tohoto onemocnění. V českých podmínkách došlo pochopitelně k několikaletému zpoždění způsobenému pro