Bolest je neodmyslitelným průvodcem našeho života. Každý ji zažil, je součástí lidských dějin. Dnes již ale lze 95 % případů nesnesitelné bolesti léčit. Správné léčbě bolesti u nás brání malý zájem lékařů a nedostatečná vzdělanost zdravotnického personálu
Až do II. světové války hleděla lékařská věda na bolest pouze jako na symptom, tedy příznak nebo projev nemoci, teprve poté jí byl přiznán statut svébytné existence. Zanedlouho nato vznikla samostatná odborná disciplína zabývající se studiem a léčbou bolesti a začala si vytvářet svou vědeckou bázi a organizační strukturu.
Lékaři se musí spojit
Jedná se nyní o obor multidisciplinární, v nějž se soustřeďují neurologové, psychologové, traumatologové, anesteziologové a fyzioterapeuti, onkologové i stomatologové. V roce 1973 pak byla založena Mezinárodní asociace pro studium bolesti (International Association for the Study od Pain - IASP), která dnes sdružuje více než 6500 odborníků z celého světa i desítky národních společností.
K nim dnes patří také česká Společnost pro studium a léčbu bolesti, která vznikla v roce 1990 a jejímž současným předsedou je Jiří Kozák, primář Centra pro léčení bolestivých stavů Fakultní nemocnice v Praze-Motole. Toto pracoviště bylo vybudováno v roce 1995 a patří k největším v naší republice.
Bolest často sehrává pozitivní roli - ve své akutní podobě totiž varuje před nebezpečím. Avšak chronická dlouhodobá bolest má sama o sobě povahu nemoci. Obvykle u ní není možné buď prokázat jednoznačnou souvislost mezi poškozením tkáně a pocitem nemocného, anebo je oproti vyvolávajícímu podnětu neúměrně veliká. Také její trvání je delší - více než tři měsíce, a pak může zahrnovat kromě tělesného utrpení i problémy duševní, duchovní i sociální.
Pokud lékař zvolí správné léky a léčebné schéma a pokud pacient spolupracuje, lze bolest udržet pod kontrolou ve více než 90 procentech případů. U nás je ale bohužel chronická bolest často léčena nesprávně, nedostatečně nebo vůbec. Příčinami může být špatná informovanost lékařů, ekonomické důvody, nedostatečná spolupráce nemocných nebo jejich příbuzných a předsudky či obavy lékařů i pacientů z léčby, především opioidy.
Na léčbu máme právo
Četné mezinárodní dokumenty však zaručují každému právo na život bez bolesti, ať již v kterémkoli věku nebo jakémkoli stavu - včetně pacientů po těžkých úrazech a náročných operacích, nemocných s nádorovými chorobami nebo umírajících. Léčená bolest také znamená podstatné zlepšení kvality života. Nezvládnutelná bolest se často stává hlavním průvodním jevem života všech v domácnosti, ničí partnerské vztahy, lidé nezřídka přicházejí o zaměstnání, takže se přidává existenční nejistota a stres.
Zhoubné nádory jsou druhou nejčastější příčinou smrti v České republice, přičemž každý čtvrtý občan onemocní nějakým druhem onkologického onemocnění. Podle statistiky Světové zdravotní organizace (WHO) trpí bolestí 30 až 40 procent takto nemocných už ve chvíli stanovení diagnózy, při léčbě pak 50 %, což souvisí s terapií, která s sebou přináší průvodní obtíže - akutní pooperační bolest, bolesti sliznice při chemoterapii či obtíže zažívacího traktu. Bolest a dočasné zhoršení kvality života jsou tedy daní za snahu o vyléčení - ale pouze do určité míry.
U mnoha pacientů je totiž špatně léčena a u nás se to týká až 80 procent onkologických pacientů, avšak i v těch nejvyspělejších zemích dosahuje počet chybně léčených pacientů až 30 procent. Přitom pouhých 5 procent onkologických nemocí je nezvladatelných běžnou léčbou.
„V tuto chvíli existují bolesti, které jsou neutišitelné, ale věřím, že v budoucnu je bude možné kontrolovat,“ říká Ivo Vinkler ze společnosti Janssen-Cilag, která je součástí společnosti Johnson&Johnson. Ta z celkového obratu 29 miliard USD v roce 2000 věnovala 3,9 miliardy na výzkum a vývoj, mimo jiné léků na potlačení bolesti. Ovšem uvedení nového přípravku na trh trvá 10 až 12 let a musí projít celou řadou klinických studií, aby byla zajištěna jejich bezpečnost.
Tišení není dostatečné
Léčba bolesti u nás není společenskou prioritou a není ani v popředí zájmu zdravotnického personálu, který nebývá v této oblasti dostatečně vzdělán. Například téměř 60 procent praktických lékařů nemá vůbec vyzvednuté zvláštní recepty nutné pro předepisování opioidů pro léčbu závažnějších bolestí. Panuje tu totiž určitá iracionální obava z návykovosti - o to podivnější, jde-li o člověka na sklonku života. „Navíc většina oborů je zaměřena hlavně na svou specializci,“ připomíná J. Kozák. „Zhodnotí rentgen, podají odborná vysvětlení a mnohdy je konstatováno, že pacient je „kompenzován“. Jeho bolest je opomenuta.“
Žádný člověk by ale neměl zbytečně trpět. Proto také vznikla Linka proti bolesti jako aktivita občanského sdružení Arcus - Onko Centrum a Centra léčení a výzkumu bolestivých stavů ve FN Motol. Každou středu mezi 10. a 19. hod. budou na pražském telefonním čísle 02/66 19 95 71 k dispozici odborníci připravení odpovědět na dotazy týkající se chronické bolesti.
„Předpokládáme velký tlak pacientů,“ říká J. Kozák. „Chceme je nasměrovat tak, aby se příslušné pracoviště o ně skutečně postaralo. Nejspíše se na linku budou obracet ze 70 % pacienti s bolestí zad, menší procento s bolestmi hlavy. Počet onkologických pacientů kolísá, závisí na práci jednotlivých regionů.“
Šárka Speváková, Hospodářské noviny, 29.5.2001