Pupečníková krev je krev, která po přerušení pupečníku zůstává v pupeční šňůře a v placentě. Tato krev obsahuje různé typy kmenových buněk, z nichž v současnosti mají zřejmě největší význam tzv. hematopoetické kmenové buňky a progenitory krvinek. Hematopoetická kmenová buňka (hemocytoblast) je multipotentní kmenová buňka, která dává vzniknout v procesu hematopoezy různým krevním buňkám (červeným krvinkám, krevním destičkám, bílým krvinkám). Dále je pupečníková krev bohatá i na mezenchymální kmenové buňky a další somatické kmenové buňky, jejichž využití je předmětem výzkumu. V lidském těle musí proběhnout řada složitých procesů, aby se z kmenové buňky stala buňka některé tkáně nebo orgánu. Nicméně díky této schopnosti kmenových buněk je možné obnovit poškozenou tkáň.
Pupečníková krev není jediným zdrojem kmenových buněk. Ty se nacházejí také například v kostní dřeni, tukové tkáni a v bazální vrstvě pokožky.
Současná medicína však není tak daleko, aby dokázala jakoukoli kmenovou buňku v lidském těle přimět k tomu, aby se diferencovala právě v buňku kostní dřeně a obnovila narušenou krvetvorbu. Proto se k obnově narušené krvetvorby využívají především hematopoetické kmenové buňky, které jsou schopny se diferencovat v krvetvorné buňky. Tyto kmenové buňky se nacházejí v kostní dřeni, v běžné žilní periferní krvi a také v pupečníkové krvi. Kmenové buňky z pupečníkové krve mají několik mimořádných vlastností. Především jsou mladé a mají velmi dobrou schopnost množit se, dále nejsou zatížené životním stylem nebo aktuálně probíhajícím onemocněním.
Onemocnění léčitelná pupečníkovou krví
V běžné lékařské praxi se z mnoha druhů kmenových buněk používají k transplantaci právě krvetvorné kmenové buňky. Nemocným lidem se tak může pomoci u více než osmdesáti různých onemocnění, která by bez adekvátní léčby měla neblahou prognózu. Jedná se většinou o některá ze zhoubných nádorových onemocnění včetně leukemií, poruchy krvetvorby, metabolismu a některá onemocnění imunitního systému. Velkou nadějí jsou probíhající klinické studie zabývající se léčbou pacientů s diabetem mellitem prvního typu a dětskou mozkovou obrnou. Terapeutické využití se očekává v oblasti regenerativní medicíny či tkáňového inženýrství. Kmenové buňky v sobě ukrývají velký potenciál pro své budoucí využití.
Techniky odběru pupečníkové krve
Existuje několik technik odběru pupečníkové krve. V naší republice se používá standardní odběr krve z pupeční šňůry a technika odběru krve z pupeční šňůry a placenty, kdy krev může obsahovat až o 30 % více jaderných buněk. Kvalitu odběru ovlivňuje řada faktorů, jako například velikost novorozence, placenty, délka pupeční šňůry, technika a provedení vlastního odběru, čas jeho zahájení.
Jednoduchý odběr z pupeční šňůry: Tato metoda se začala v ČR používat již v roce 1994, kdy proběhla první transplantace pupečníkové krve. Při klasickém odběru se po oplachu pupečníku a důkladné dezinfekci zavede jehla do pupeční žíly přibližně 2 cm od uzavřeného pupečníku. Napojí se odběrový vak, který se následně umístí tak, aby do něj krev stékala pomocí gravitace. Asistující pracovník jemným kývavým pohybem vaku mísí přitékající krev s protisrážlivým roztokem. Celý postup se opakuje následně i z jiného místa, dokud se z placenty a pupečníku nevyčerpá krev. Zvýšit objem získané krve můžeme jemnou masáží pupeční šňůry.
Kombinovaný odběr z pupeční šňůry a z placenty: Při odběru kombinovaném se nejprve získá pupečníková krev klasickým způsobem a následně se provede odběr krve z povrchových žil placenty. Technika vyžaduje nejprve pečlivý oplach placenty fyziologickým roztokem a dezinfekci nejodovým přípravkem. Za sterilních podmínek se nasává placentární krev do stříkaček s protisrážlivým roztokem a následně se aplikuje do odběrového vaku. Když je krev z jedné povrchové cévy vyčerpána, opakuje se postup u další žíly. Snahou je odebrat co nejvíce krve, která ještě po klasickém odběru z pupečníku zůstala v povrchových placentárních cévách. Pozor – pupečníková krev odebraná z placenty se aplikuje vždy do samostatného vaku, nemísí se s krví z pupeční šňůry. Důvodem je především riziko bakteriální kontaminace při odběru z placentárních cév. Při smíšení by mohlo dojít ke znehodnocení celého odběru.
Možnosti využití
Pupečníkovou krev lze uchovat pro potřebu dítěte, kterému byla odebrána, pro sourozence nebo darovat pro zcela cizího člověka. Rozhodnutí o odběru závisí na rodičích nebo zákonných zástupcích dítěte. Základní informace a poučení jsou obsaženy v dokumentu „Informovaný souhlas“, který musí zákonní zástupci podepsat vždy předtím, než dojde k samotnému odběru pupečníkové krve. Pokud rodiče uchovají pupečníkovou krev svým dětem, mohou v případě onemocnění jednoho z nich využít pupečníkovou krev sourozence. Sourozenecké transplantace se provádějí tam, kde není možné využít vlastní pupečníkovou krev dítěte.
Dárcovství pupečníkové krve se děje prostřednictvím dárcovských bank, které vzájemně spolupracují. Dárcovská kritéria, která musí odebraná pupečníková krev splnit, jsou podstatně náročnější než kritéria při uchovávání pro vlastní potřebu.
**
Souhrn
V České republice některé z porodnic začínají provádět odběr pupečníkové krve kombinovanou technikou – jak z pupeční šňůry, tak i z placenty. To by mělo umožnit získat větší objem pupečníkové krve a zajistit tak vyšší využitelnost transplantátu. Klíčová slova: pupečníková krev, kmenová buňka, placenta, odběr
O autorovi| Mgr. Marie Lazárková, spolupracovnice nezávislé platformy Pupečníková krev (lazarkova@post.cz)