Budoucí základ právní úpravy pracovněprávních vztahů byl založen již Nálezem Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., který deklaroval pouze vztah subsidiarity ZP k OZ za ústavně konformní. To je tedy zásada a na té již další novely ZP nemohou nic měnit. Do budoucna musíme vycházet z principu subsidiarity ZP k civilnímu kodexu. Tak tomu bylo i po přijetí tzv. koncepční novely ZP (zákona č. 365/2011 Sb.), která narovnala vztah ZP a OZ č. 40/1964 Sb. s účinností po 1. 1. 2012, a stejně tak tomu bude i ve vztahu ZP k novému občanskému zákonu č. 89/2011 Sb. (NOZ).
Nicméně NOZ zavedl řadu nových pojmů, na které si budeme muset zvyknout a které budeme používat i v běžné personální práci při uzavírání pracovních poměrů se zaměstnanci. Jedním z nich je pojem „svéprávnost“.
Právní subjektivita podle OZ
Způsobilost k právům a povinnostem je ve smyslu čl. 5 LZPS jedno ze základních občanských práv. Nikdo jí nemůže být zbaven ani v ní nemůže být omezen. Do konce roku 2013 platný OZ stanovil, že subjekty práv a povinností jsou osoby fyzické, tj. lidé a osoby právnické včetně státu. Právní způsobilostí subjektů se rozumí jednak jejich způsobilost k právům a povinnostem, jednak jejich způsobilost k úkonům. Ten, kdo má způsobilost k právům a povinnostem, je subjektem práv a povinností.
Všechny osoby mají v občanském právu způsobilost k právům a povinnostem, avšak pouze ty z nich, jejichž chování uzná právo za relevantní, mají způsobilost k právním úkonům. Podle OZ způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Vedle toho OZ přiznává tuto způsobilost i nenarozenému dítěti (tzv. nasciturus), což se využívá především pro účely dědictví. Jinak způsobilost k právům a povinnostem trvá po celý život člověka bez jakékoli změny, nemůže být ani omezena, ani se v průběhu času nerozšiřuje a zaniká smrtí, a to nezávisle na tom, zda smrt lze prokázat či zda dojde k prohlášení osoby za mrtvou.
Způsobilost člověka – fyzické osoby – vlastními právními úkony nabývat práv a povinností, resp. působit jiné právní následky vzniká – na rozdíl od způsobilosti mít práva a povinnosti – postupně podle stavu psychické vyspělosti. V plném rozsahu vzniká způsobilost k právním úkonům dosažením zletilosti a zletilosti se nabývá: * dovršením osmnáctého roku věku, * před dovršením osmnáctého roku věku uzavřením manželství.
Zletilost se uzavřením manželství nabývá jednou provždy a nezaniká, ani když bylo manželství před dovršením osmnáctého roku věku rozvedeno či zaniklo smrtí jednoho z manželů.
Právní subjektivita podle ZP
Podle ustanovení § 346a ZP byla až do konce roku 2013 zakázána práce fyzických osob ve věku do 15 let nebo starších 15 let do skončení povinné školní docházky. Tyto osoby mohou vykonávat pouze uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek, které stanoví zákon o zaměstnanosti. Navíc dítě může takovou činnost vykonávat jen na základě individuálního povolení vydaného pro určité dítě a určitou činnost. Rozhodnutí o povolení činnosti dítěte vydává úřad práce příslušný podle trvalého pobytu dítěte na základě písemné žádosti zákonného zástupce dítěte nebo osoby odpovědné za výchovu dítěte, do jejíž péče bylo dítě svěřeno rozhodnutím soudu.
Způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti jako zaměstnanec a způsobilost vlastními právními úkony nabývat tato práva a brát na sebe povinnosti však upravoval jak starý ZP, tak nyní platný ZP až do konce roku 2013. Z ustanovení § 6 ZP vyplývalo, že způsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti, jakož i způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká, pokud není v tomto zákoně dále stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku; zaměstnavatel však s ní nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku.
Z uvedeného vyplývalo, že způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti jako zaměstnanec a způsobilost vlastními právními úkony nabývat tato práva a brát na sebe povinnosti vzniká časově současně, a pokud není stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku. Časově shodným vznikem jak způsobilosti k právům a povinnostem, tak i k právním úkonům se zásadně liší vznik pracovněprávní subjektivity zaměstnance od pracovněprávní subjektivity zaměstnavatele i od občanskoprávní subjektivity. Tomu je tak proto, že výkon závislé práce předpokládá osobní výkon práce a také i osobní odpovědnost za její provedení. V okamžiku, kdy je osoba fyzicky i duševně natolik vyspělá, aby mohla vykonávat závislou práci (tj. brát na sebe práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích), musí být rozumově a volně natolik vyspělá, aby mohla vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti (např. uzavřít pracovní smlouvu).
Fyzická osoba nabývala způsobilosti k právním úkonům v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanec dosažením 15 let, tj. počátkem toho dne, který se svým číslem a měsícem shoduje se dnem, kdy se před 15 lety narodila.
Zásada, že jako den nástupu do práce nesmí zaměstnavatel sjednat den, který by předcházel dni, kdy fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku, znamená, že v těchto případech bylo možno do konce roku 2012 uzavřít pracovní smlouvu sice přede dnem ukončení povinné školní docházky, avšak sjednaný den nástupu do zaměstnání nesmí předcházet ukončení povinné školní docházky, tj. dni, kterým končí období školního vyučování školního roku, v němž žáci dovrší poslední rok povinné školní docházky.
Pracovní právo si tedy vždy upravovalo v ZP pracovněprávní subjektivitu zaměstnance, tedy okamžik, kdy zaměstnavatel může s fyzickou osobu uzavřít pracovněprávní vztah, speciálně a odlišně od OZ.
Co je to svéprávnost?
Pojem svéprávnosti je ve vztahu k platnému právu zcela nový. Nový však není ve vztahu k historické právní úpravě občanského práva u nás, kterou se autoři NOZ inspirovali. Tento pojem znal i OZ z roku 1950. Autoři NOZ tedy nahradili vžité označení „způsobilost k právním úkonům“ jednoslovným označením „svéprávnost“. Podle autorů NOZ je to vhodnější i proto, že NOZ do budoucna nebude pracovat s pojmem „právní úkon“, ale nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“. Druhým důvodem je, že pojem svéprávnost má vyjadřovat, že kdo je s to nabývat subjektivní práva a zavazovat se k subjektivním povinnostem vlastními projevy vůle (právně jednat), je osobou svého práva (sui iuris).
Nový OZ nadále neztotožňuje svéprávnost se zletilostí, i když tento pojem zachoval. Zletilost však spojuje s dosažením věku 18 let. Plné svéprávnosti může nabýt i osoba nezletilá, buď přiznáním svéprávnosti (tzv. emancipací), nebo uzavřením manželství.
Pro personalistiku a pracovní právo má svéprávnost význam v případě uzavírání dohod o odpovědnosti a dohod o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Tam bylo vždy podmínkou dosažení 18 let věku a tak tomu bude i nadále. Pracovní právo neuznává dosažení svéprávnosti uzavřením manželství nebo emancipací nezletilého, pracovní právo trvá na svéprávnosti dosažením věku 18 let.
Dále pak má svéprávnost význam pro právní subjektivitu zaměstnavatelů.
Pracovněprávní způsobilost v NOZ
Nový OZ má být obecnou normou pro celé soukromé právo. Autoři nového ZP v důvodové zprávě to komentují takto: „Občanský zákoník je kodex, těžiště veškerého soukromého práva, k němuž se sbíhají a pod jehož vlivem jsou i všechna soukromoprávní ustanovení, byť je obsahují jiné zákony nebo další předpisy. To přirozeně není dáno tím, že by OZ (kodex) byl formálně předpisem vyšší právní síly než ‚obyčejný‘ zákon – neboť z hlediska jeho právní síly je i OZ obyčejným zákonem – ale předmětem úpravy OZ a principem subsidiarity, tj. pravidlem, že ustanovení OZ jsou aplikována na soukromoprávní poměry osob potud, pokud je neupravují speciální zákony.“
Nicméně – jak jsme uvedli výše – princip subsidiarity mezi ZP a OZ zakotvil již v roce 2008 Ústavní soud, takže o tom není pochyb. Nový OZ však subsumoval veškeré otázky týkající právní způsobilosti osob a vyřešil je za ostatní zákony, v našem případě za ZP.
Pro pracovněprávní vztahy je rozhodující ustanovení § 35 odst. 1 NOZ. Podle tohoto ustanovení platí, že nezletilý, který dovršil 15 let a ukončil povinnou školní docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení však není shodné s ustanovením § 6 ZP ve znění platném do konce roku 2013. Na rozdíl od dřívější platné právní úpravy totiž neumožňuje mladistvému, který již dosáhl věku 15 let a neukončil povinnou školní docházku, sjednat např. na červenec (tedy na období po skončení školního roku své deváté třídy a po splnění povinné školní docházky) pracovněprávní vztah, např. brigádu. Dosavadní praxe běžně využívala toho, že patnáctiletá osoba si sjednala pracovněprávní vztah (v převážné většině případů dohodu o práci konané mimo pracovní poměr) s tím, že jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni ukončení povinné školní docházky (30. červnu). Tím byl dostatečně chráněn veřejnoprávní zájem na dokončení povinné školní docházky této osoby, ale na druhou stranu jí nebylo bráněno v tom, aby si např. v květnu či červnu sjednala onu brigádu se dnem nástupu do práce po skončení školního roku.
Nová právní úprava tento zavedený postup zcela bezdůvodně mění a vrací se k právní úpravě pracovněprávní způsobilosti v prvním znění starého ZP, kdy platilo, že způsobilost občana mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti vzniká v kalendářním roce, v němž občan dovrší 15 let věku, nejdříve však skončením povinné školní docházky.
Autoři NOZ to vysvětlují tím, že tradice právní úpravy, že patnáctiletý člověk je způsobilý sám uzavřít pracovní smlouvu pochází z roku 1950 a že stále příliš straní zaměstnavatelům a potlačuje práva rodičů.
V ZP tak již bude v § 6 ZP pouze stanoveno, že zaměstnancem je fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu.
Ještě větší polemiku než § 35 odst. 1 NOZ mezi experty pracovního práva vyvolává ustanovení § 35 odst. 2 NOZ. Podle tohoto ustanovení platí, že zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku 16 let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud to je nutné v zájmu vzdělání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem, tedy ZP.
Ve své podstatě jde však o určitý rozpor mezi ustanovením § 35 odst. 1 a § 35 odst. 2 NOZ. První odstavec dává nezletilým plnou pracovněprávní způsobilost a v druhém odstavci zákonodárce zcela drasticky zasahuje do již vytvořeného smluvního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. V samotném NOZ se u žádné smlouvy nepřipouští, aby třetí osoba nějakým zásahem „zvenčí“ mohla zasáhnout do vůle smluvních stran, nebo dokonce že by jí bylo umožněno sjednanou smlouvu zrušit. I tehdy, když bychom připustili, že vůdčí myšlenkou ustanovení § 35 odst. 2 NOZ je idea otcovské moci a rodičovské odpovědnosti, nelze odhlédnout od toho, že právním úkonem zákonného zástupce dojde k vážnému narušení práva třetí osoby – tedy zaměstnavatele. Poté je otázkou, jak by v takovém případě a také vůči komu uplatňoval zaměstnavatel své nároky, zejména na náhradu škody, protože mu nelze upřít, že byl v dobré víře, že zaměstnanec svůj závazek z pracovního poměru nebo dohody o práci konané mimo pracovní poměr dodrží.
Nicméně tato právní úprava si vynutila zavedení nového § 56a ZP do ZP, který stanoví, že zákonný zástupce nezletilého, jenž nedosáhl věku šestnáct let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud to je nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem (§ 35 NOZ).
V praxi tato úprava určitě způsobí jediné, a to že zaměstnavatelé nebudou mít zájem s osobami mladšími 16 let, byť mají způsobilost v pracovněprávních vztazích, uzavírat ani dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, protože se budou obávat toho, že jim rodiče budou působit problémy, což se může často vyskytovat zejména u dětí, jejichž rodiče jsou rozvedení a mají odlišné názory na výchovu dítěte.
Tato právní úprava se zdá být nesystematickou i z dalšího důvodu. V ustanovení § 33 NOZ zavádí získání svéprávnosti tzv. emancipací nezletilého. Udělí-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné podobné výdělečné činnosti, stává se nezletilý způsobilý k jednáním, jež jsou s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se vyžaduje přivolení soudu. Tuto nebo obdobnou konstrukci platné občanské právo vůbec nezná, byla opuštěna v roce 1950 při přijetí tzv. středního OZ. Tento OZ ji opustil však proto, že byla snížena věková hranice způsobilosti k právním úkonům z 21 let na 18 let. Pro nás bude mít tento institut význam v tom směru, že mladiství mladší 18 let budou moci být zaměstnavateli.
Je tedy otázkou, zda je ústavně konformní, když jedno ustanovení NOZ emancipuje nezletilého za účelem provozování obchodního závodu a na druhé straně umožňuje zásah zákonného zástupce do již řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu. K tomu se v budoucnu bude muset vyjádřit judikatura.
R