Abychom pochopili vztah zákoníku práce (ZP) a nového občanského zákoníku (NOZ), ve kterém se budeme my všichni, kteří dnes a denně pracujeme se ZP, po 1. lednu 2014 pohybovat, musíme si zopakovat několik důležitých momentů z historie nyní platného ZP a dosud platného občanského zákoníku (OZ).
Za účelem propojení OZ a ZP byla zvolena tzv. metoda delegace. Výchozí bod delegační metody byl zakotven v ustanovení § 4 původního znění ZP. Zde bylo stanoveno, že se OZ v pracovněprávních vztazích použije pouze tehdy, jestliže na jeho použití ZP výslovně odkáže. Podstatou delegace totiž je, že pravidla jednoho předpisu mají být ve vztazích primárně upravovaných jiným předpisem aplikována jen tehdy, pokud tak výslovně stanoví odkazová (delegační) norma. Právě takové delegační normy pak v ZP na ustanovení § 4 ZP navazovaly a určovaly, jaká ustanovení OZ a za účelem úpravy kterých institutů mají být v pracovněprávních vztazích aplikována.
Tato metoda delegace byla podrobena obrovské kritice odborné veřejnosti a bylo poukazováno na to, že je netradiční a v porovnání s obvyklou metodou subsidiarity nešťastnou koncepcí, a to vše vyústilo ve stížnost skupiny poslanců podanou Ústavnímu soudu na zrušení některých ustanovení ZP pro rozpor s ústavním pořádkem.
Ústavní soud rozhodl o této ústavní stížnosti Nálezem č. 116/2008 Sb. a návrhu na zrušení ustanovení § 4 ZP vyhověl. Ústavní soud konstatoval, že princip delegace není souladný s principy právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud svým Nálezem vytyčil vztah ZP a OZ principu subsidiarity a zdůraznil, že občanské právo je obecným soukromým právem (jinak řečeno: občanský zákoník je obecným soukromoprávním předpisem) subsidiárně platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím (ostatním soukromoprávním předpisům).
Budoucí základ právní úpravy pracovněprávních vztahů byl založen již Nálezem Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., který deklaroval pouze vztah subsidiarity ZP k OZ za ústavně konformní. To je tedy zásada a na té již další novely ZP nemohou nic měnit. Do budoucna musíme vycházet z principu subsidiarity ZP k civilnímu kodexu.
Následně byl v roce 2011 přijat zákon č. 365/2011 Sb., tzv. koncepční novela ZP. Hlavním jejím posláním bylo provést změny v reakci na výše zmíněný Nález Ústavního soudu, který tak zásadně ovlivnil úpravu pracovněprávních vztahů v základních systémových přístupech, ale který nedořešil formálně správnou podobu ZP (po Nálezu ÚS zůstala v ZP řada ustanovení týkajících se principu delegace, která byla již nepoužitelná). Dále pak koncepční novela vložila do ZP tzv. základní zásady. Tyto základní zásady ZP sehrávají mimořádně významnou roli při výkladu a aplikaci právních norem pracovního práva. Jednotlivá ustanovení ZP musí být vykládána tak, aby to odpovídalo základním zásadám. Jak vyplývá z principu podpůrné působnosti OZ, musí se OZ používat v pracovněprávních vztazích, se zřetelem k těmto základním zásadám. Protože pracovní právo je součástí soukromého práva, platí v pracovněprávních vztazích obecné soukromoprávní zásady, které formulovalo již římské právo „žít čestně“, „nikomu neškodit“ a „dát každému, co mu patří“.
Ke vztahu ZP a OZ obecně
Bez ohledu na to, zdali uvažujeme nad vztahem ZP a OZ v roce 2013, tj. nad vztahem ZP a zákona č. 40/1964 Sb. (OZ), nebo v roce 2014, tj. nad vztahem ZP a zákona č. 89/2012 Sb. (NOZ), najdeme několik důležitých principů, které tyto dva zákony odlišují, a je dobré si je z důvodu lepšího pochopení následujícího zdůraznit.
Pracovní právo je nejen v ČR, ale i v naprosté většině ostatních zemí, považováno za samostatné právní odvětví. Je ovšem historickou pravdou, že pracovní právo se oddělilo od práva občanského. K tomu však docházelo již od poloviny 19. století, kdy stát začal svoji legislativou omezovat smluvní svobodu při uzavírání pracovního poměru (délku pracovní doby apod.) a de facto chránit zaměstnance (úprava úrazového pojištění zaměstnanců apod.).
K tomu účelu slouží nejen u nás, ale v celém světě, Úmluvy Mezinárodní organizace práce (MOP). MOP byla založena v roce 1919 a od té doby přijala celkem 187 úmluv týkajících se zásadních otázek pracovního a sociálního zákonodárství. Úmluvy Mezinárodní organizace práce nabývají závaznosti ratifikací. Ratifikací a zveřejněním se úmluvy stávají součástí právního řádu členského státu. Česká republika má v současné době ratifikováno zhruba 60 úmluv MOP, některé – z důvodu zastaralosti – již vypověděla. Ve smyslu článku 10 Ústavy ČR mají všechny tyto úmluvy přednost před zákonem, tedy i před ZP.
Dále je třeba připomenout, že pracovněprávní zákonodárství je ve značné míře limitováno i ochranou, kterou mu dávají evropské směrnice. Na stránkách našeho časopisu jsme si již několikrát zdůrazňovali, že harmonizace ZP s právem zemí ES byla jednou z rozhodujících podmínek vstupu ČR do Evropské unie. Proto si je třeba uvědomit, že naše pracovní právo nestojí tak říkajíc „ve vzduchoprázdnu“, ale že má své vazby jak na úmluvy MOP, tak na legislativu zemí ES.
Právní východiska NOZ
Nový OZ je formulován jako kodex soukromého práva. Vychází z koncepce, že účel NOZ je upravit soukromá práva osob vzniklá z jejich vzájemného styku mezi sebou. Jeho vůdčí ideou je, že funkcí soukromého práva je sloužit člověku jako prostředek k prosazování jeho svobody, a že občanský kodex musí tedy garantovat svobodné utváření soukromého života a ponechat co nejširší prostor svobodné iniciativě jednotlivce. Proto také klade zásadní důraz na hledisko autonomie vůle.
Nový OZ vychází z faktu, uznaného i českým ústavním pořádkem, že přirozená svoboda člověka má přednost před státem v tom smyslu, že stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem, neboť podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod stát člověku svobodu nedává, nýbrž zaručuje mu ji a v tom se odráží i ona zásada autonomie vůle.
Základem celé úpravy je člověk a jeho zájmy. Právní postavení člověka jako jednotlivce, včetně úpravy práv výlučně a přirozeně spjatých s jeho osobou, je klíčové téma první části zákoníku.
Nový OZ obsahuje řadu zásad, které stávající soukromoprávní úpravu zcela jednoznačně posouvají k úpravě postavené na základech svobodné vůle apod. Nový OZ sestává z 3081 ustanovení a je členěn do pěti částí. Právní postavení člověka jako jednotlivce, včetně úpravy práv výlučně a přirozeně spjatých s jeho osobou, je obsahem části první. Otázky spojené s jeho rodinou a rodinnými vztahy upravuje druhá část. Třetí část se zabývá otázkami majetku člověka a osudu tohoto majetku po smrti člověka. Čtvrtá část upravuje obligační právo, tedy práva a povinnosti vzniklé člověku vůči jiným z jeho soukromého styku s jinými osobami. Část pátá obsahuje ustanovení společná, přechodná a závěrečná.
Nový OZ obsahuje některé zcela nové zásady. Uveďme si alespoň ty nejdůležitější: * každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí, * rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany, * nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, * daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, * vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a * nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží. Tento výčet není kogentní, soukromé právo je postaveno také na dalších obecně uznávaných zásadách spravedlnosti a práva. Tyto zásady jsou nakonec plně platné i pro pracovněprávní vztahy. Stejně jako základní zásady ZP mají obecnou platnost pro ZP, mají tyto zásady obecnou platnost pro celé soukromé právo, a tedy i pro právo pracovní.
V neposlední řadě je třeba učinit několik poznámek k jazyku NOZ. Podle autorů se NOZ vrací ke klasické (tradiční) české právní terminologii, od níž se OZ z let 1950 a 1964 postupně odvrátily zavedením jednak některých slovakismů při unifikaci českého a slovenského práva (např. „právní úkon“, „výpůjčka“, „neopomenutelný dědic“), jednak právnických neologismů podmíněných totalitní ideologií nebo na tuto ideologii se odvolávajících (např. „účastník“ místo „osoba“, „způsobilost k právním úkonům“ místo „svéprávnost“, „návrh na uzavření smlouvy“ místo „nabídka“, „smlouva o sdružení“ místo „společenská smlouva“ apod.). Nakonec bude věcí dalších výkladů a i judikatury, aby vysvětlila pojmy v NOZ používané ve stejném významu, a v tom spatřuje autorka článku také největší problémy při výkladu ZP po novele. K vážným věcným změnám nedochází, ale dochází ke změnám terminologickým a je třeba si na ně zvyknout.
Několik problematických ustanovení vztahu ZP a NOZ
Podle autorů NOZ sleduje pojetí NOZ jako univerzálního kodexu a charty soukromých práv dvě základní opatření. Za prvé se stanoví, že NOZ upravuje osobní stav osob, a to fyzických i právnických. Je tedy v důsledku toho vyloučeno, aby se úprava statusových otázek ocitla mimo NOZ. Za druhé se normuje, že NOZ je zákonem subsidiárně aplikovatelným pro celé soukromé právo ve všech aspektech, u nichž speciální soukromoprávní předpisy nestanoví od OZ odchylky.
Není možné již dnes odhadnout všechna ustanovení, kterými se bude NOZ dotýkat ZP. To bude úkol především pro judikaturu soudů. Nicméně je třeba předem upozornit na některá ustanovení NOZ, která mezi odborníky na pracovní právo vyvolávají rozpaky již nyní, před tím, než novela ZP a NOZ nabyly účinnosti. V ustanovení § 34 NOZ se stanoví, že závislá práce nezletilých mladších než 15 let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem. Po věcné a obsahové stránce je tato úprava shodná se stávajícím ustanovením § 121 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Teorie práva si již dnes klade otázku, proč byl touto problematikou zatěžován NOZ, když navíc jde o veřejnoprávní úpravu podrobně rozvedenou v zákoně o zaměstnanosti a NOZ hned v ustanovení § 1 NOZ zdůrazňuje, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování veřejného práva.
Druhé ustanovení, které vyvolává vážné otázky mezi experty pracovního práva, je ustanovení § 35 odst. 1 NOZ. Podle tohoto ustanovení platí, že nezletilý, který dovršil patnácti let a ukončil povinnou školní docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu. Podle převažujících názorů je toto ustanovení nepraktické, protože na rozdíl od stávající platné právní úpravy (§ 6 ZP ve znění platném v letošním roce) neumožňuje mladistvému, který již dosáhl věku patnácti let a neukončil povinnou školní docházku, sjednat např. na červenec pracovněprávní vztah, např. brigádu, již např. v květnu nebo červnu. Nová právní úprava bezdůvodně mění v pracovním právu zavedený postup a vrací se k právní úpravě pracovněprávní způsobilosti v prvním znění starého ZP, tedy do roku 1965.
Ještě větší polemiku mezi experty pracovního práva vyvolává ustanovení § 35 odst. 2 NOZ. Podle tohoto ustanovení platí, že zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku šestnácti let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud to je nutné v zájmu vzdělání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem, tedy ZP. Autoři nového OZ toto ustanovení mimo jiné odůvodňují především tzv. otcovskou mocí, která je zdůrazněna v části NOZ týkající se rodinného práva. Tvrdí, že rodičovská zodpovědnost trvá, dokud dítě nenabude plné svéprávnosti, a že není rozumný důvod, proč rozsah rodičovské odpovědnosti omezit i v případech, kdy je osoba mladší 16 let zavázána k závislé práci, a že se nelze spoléhat, že se každý mladistvý zaměstnanec, tedy i mladší 16 let, při porušení povinností zaměstnavatelem dostatečně ochrání sám.
Ve své podstatě jde však o vážný rozpor mezi ustanovením § 35 odst. 1 a § 35 odst. 2 NOZ. První odstavec dává nezletilým plnou pracovněprávní způsobilost a v druhém odstavci zákonodárce zcela drasticky zasahuje do již vytvořeného smluvního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. V samotném NOZ se u žádné smlouvy nepřipouští, aby třetí osoba nějakým zásahem „zvenčí“ mohla zasáhnout do vůle smluvních stran, nebo dokonce že by jí bylo umožněno sjednanou smlouvu zrušit. I tehdy, když bychom připustili, že vůdčí myšlenkou je idea otcovské moci a rodičovské odpovědnosti, nelze odhlédnout od toho, že právním úkonem zákonného zástupce dojde k vážnému narušení práva třetí osoby – tedy zaměstnavatele. Poté je otázkou, jak by v takovém případě a také vůči komu uplatňoval zaměstnavatel své nároky, zejména na náhradu škody, protože mu nelze upřít, že byl v dobré víře, že zaměstnanec svůj závazek z pracovního poměru nebo dohody o práci konané mimo pracovní poměr dodrží.
Tato právní úprava se zdá být nesystematickou i z druhého důvodu. V ustanovení § 33 NOZ zavádí tzv. emancipaci nezletilého. Udělí-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné podobné výdělečné činnosti, stává se nezletilý způsobilým k jednáním, jež jsou s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se vyžaduje přivolení soudu. Toto ustanovení umožňuje, aby zákonný zástupce udělil nezletilému povolení k samostatné výdělečné činnosti.
Dalším, značně polemickým ustanovením je zařazení dílu 3, nazvaného Pracovní poměr, do části čtvrté NOZ. Tato hlava upravuje závazky z jednotlivých smluvních vztahů. Oproti jiným institutům v této hlavě obsaženým však ustanovení § 2401 odst. 1 NOZ stanoví pouze, že pracovní poměr, jakož i práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovního poměru upravuje jiný zákon a že totéž platí v rozsahu stanoveném jiným zákonem o smlouvách o výkonu závislé práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek. Věcný důvod zařazení tohoto ustanovení do NOZ je vskutku legislativní záhadou. Z hlediska teorie práva se jedná o ustanovení ryze odkazující, bez zjevného věcného obsahu. Nález Ústavního soudu teorie i praxe pracovního práva respektuje již pět let.
V neposlední řadě velké rozpaky budí i ustanovení § 2401 odst. 2 NOZ, kde se uvádí, že na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele se nepoužijí ustanovení tohoto zákona o ochraně spotřebitele. Tato úprava naopak tím, že uvádí, že některá ustanovení NOZ se nepoužijí na pracovněprávní vztahy, může způsobit v budoucnu aplikační pochybnosti o použití dalších ustanovení NOZ, která jsou v pracovním právu nepoužitelná. Toto ustanovení je zcela nelogické, neboť podle obecné teorie práva platí, že proti obecnému předpisu se má vymezit zvláštní předpis, tedy proti NOZ má stanovit ZP, která ustanovení NOZ se v pracovněprávních vztazích nepoužijí. To nakonec konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu, když odůvodňoval princip subsidiarity a kritizoval princip delegace.
Poslední zatím problematickou otázkou vztahu ZP a NOZ je otázka platnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského ustanovení. Tuto vyhlášku NOZ ruší bez náhrady. Autoři NOZ to odůvodnili tím, že pokud jde o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, opouští se pojetí § 444 odst. 2 a 3 platného OZ a vůbec myšlenka, že by sazebník výše náhrad měl a priori stanovit zákon, nebo dokonce podzákonný předpis, neboť soukromý život je nekonečně variabilní a snaha po jeho nivelizaci v záležitostech tak navýsost individuálních, jako jsou bolest, důsledky újmy na zdraví pro další budoucnost postiženého nebo ztráta blízkého člověka, není důvodná a že odpovědnost za spravedlivé rozhodnutí v konkrétním případě nemůže ze soudce nikdo sejmout.
Náš ZP však v ustanovení § 394 odst. 2 ZP jasně stanoví, že „do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.“.
Toto ustanovení je jasné a vyplývá z něj, že vyhláška č. 440/2001 Sb. bude pro oblast odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání platit i v roce 2014 a možná i déle, do doby nabytí účinnosti zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění, jehož účinnost byla naposledy odsunuta k datu 1. ledna 2025. Nový OZ, přestože se pokládá za zákon sjednocující veškeré soukromé právo, nemá sílu rušit bez výslovné úpravy platná ustanovení jiného zákona. Proto veškeré názory, že vyhláška je nenávratně zrušena, odporují legislativním zvyklostem.
Závěr
Cílem článku, resp. celým jeho obsahem, je naznačit, že ZP je samostatný právní kodex, byť je vázán vztahem subsidiarity k OZ. Nový OZ samozřejmě přinesl řadu do určité míry i převratných změn, to však budeme rozebírat postupně, ale ve vztahu k ZP až tak dalece nezasáhl. Pro existenci ZP byl totiž již důležitý Nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., který rozhodl
o subsidiárním vztahu mezi OZ a ZP. Z těch všech důvodů jde v řadě změn, které v ZP nastanou k datu 1. ledna 2014, v převážné většině o změny legislativně technické, v důsledku používání nových termínů v novém OZ.
Proto ve vztahu k NOZ není třeba se až tak dalece obávat převratných změn, většina ustanovení ZP nebude věcně a obsahově měněna.
R