Empatie z jiného pohledu
Jak jsme na tom jako zdravotníci s empatií? Jaká je teorie a jak následně vypadá realita?
Jako student jsem se setkal s mnoha definicemi a mnohými reakcemi na definici empatie a také jsem se setkal s řadou sester a také zdravotníků, jak lékařských, tak nelékařských pracovníků, ale některé věci mi utkvěly v hlavě, a tak se chci s vámi podělit o své zážitky, které nebyly nijak příjemné, a doufám, že si z tohoto každý vezme něco. Pokusil jsem se na empatii zaměřit z jiného hlediska, než jak empatii doposud známe.
Empatie neboli vcítění se do potřeb, citů a motivů druhého člověka. Tak zní definice, kterou by měl každý zdravotník lékařských i nelékařských profesí znát a měl by se podle této definice také chovat, ale mnoho zdravotníků nevnímá a neužívá empatii, jak by měli, řada sester se chová ke svým pacientům nevlídně a mnohdy hůře, než by se zdálo. Při empatii bychom neměli mít předsudky a měli bychom se zbavit vlastních názorů, ale jak víme, realita je trochu jiná. Sestry mnohdy pacienty jen přeletí pohledem, nebo dokonce i v řeči… Dojde-li až k tzv. syndromu vyhoření, tedy nedostatek empatie je důsledkem „přepracování“, řeší to některé sestry i tak, že přejdou na jiné oddělení, kde komunikace s pacienty není „prioritní“, jako je např. ARO, JIP apod. Pravdou ale je, že sestry by měly hovořit s pacienty, už to je projevem empatie.
Empatie není naučená, je možné se jí naučit, ale pouze z 20 %, z 80 % je empatie vrozená a sestra nebo zdravotník, kteří nejsou empatičtí, by neměli pracovat ve zdravotnictví. Pak totiž dochází k devalvaci pacienta. V takovém případě totiž pacientovi v podstatě nevyjadřují úctu, a místo aby tohoto pacienta podporovali, neustále jej ponižují a snižují jeho hodnoty. Jak by bylo nám, kdybychom byli v roli pacienta a sestry by se k nám takto chovaly? Moc dobře by se nám asi nevedlo. Bohužel se i stává, že sestry, třeba i nechtíc, zneužívají důvěru pacienta, kdy si od něj vyslechnou důvěrné sdělení či informace a tuto křehkou důvěru nemocného a momentálně oslabeného jedince zneužijí např. stylem, že mu kriticky, ve chvíli, kdy to nečeká, vše připomenou… Jak se pak asi může takový pacient cítit? Měli bychom si uvědomit, že děláme vizitku nejen sobě, ale také kolektivu, a především zaměstnavateli, tzn. danému zdravotnickému zařízení. Bohužel se také stává, že se sestry, a nejen sestry, ale i nižší zdravotnický personál, někdy k pacientovi nebo klientovi chovají až hrubě či necitlivě. Takovým příkladem necitlivého přístupu může být provádění hygieny v nemocnicích. Snad nejhorším, co sestra může udělat, je urážet a ponižovat pacienta před ostatními lidmi, ať je to jeho rodina, anebo jeho spolupacienti. Objevují se i případy, kdy sestra nevěnuje klientovi náležitou pozornost, či dokonce v komunikaci nastolí jiné téma, než které právě zajímá nemocného, a tím vlastně dává najevo, že jej neposlouchá. Vžijme se do situace, kdy něco zaujatě vyprávíme a kdosi jiný nám neustále skáče do řeči… Ani toto není empatické a bohužel také s takovými sestrami se někteří pacienti setkávají. Co tedy dělat pro to, abychom empatii správně používali?
Mnozí zdravotníci argumentují nedostatkem času a množstvím pracovních úkolů, ale to jsou pouze záminky. Nemělo by se rozhodně stávat, aby takto odůvodňovali volné chvilky pro klidné vypití kávy či ospravedlňovali vlastní lenost. Kdyby si každá sestra a každý zdravotník našli čas a opravdu zašli za pacienty, byť jen na chvilku, jistě by to přispělo věci, minimálně pro zvýšení psychické pohody pacienta, který pozitivně vnímá zájem o svou osobu a problémy. Často postačí prohodit několik slov při odběru krve nebo při napojení infuze, nic to nestojí a pacienti to ocení. Stačí jen úsměv, aby pacienti měli pocit, že je vnímáte pozitivně. Nahraďme devalvaci pacienta evalvací, nepřipomínejme mu jeho chyby a odpusťme mu jeho neúmyslné prohřešky (samozřejmě je prohřešek a prohřešek…), máme-li pacientovi co vytknout, řešme to zásadně mezi čtyřma očima… Empatický přístup všem zlepší den a pacienti nás budou chválit. Empatie je velmi důležitá, proto ji nepodceňujme a zkusme se na ni trošku zaměřit v práci. Zkusme si představit naše vlastní reakce, kdybychom se ocitli v pacientově roli! Jak bychom vnímali a přijímali neempatické chování zdravotníků, ke kterému bohužel stále ještě někdy dochází?
Ondřej Machala
Byl to den jako každý jiný
Jmenuji se Helena Šanovcová a pracuji jako zdravotní sestra v Šumperské nemocnici, a. s., na lůžkovém oddělení urologie. Osud mi však připravil v mých 27 letech životní zkušenosti nejen z pozice zdravotníka, ale také z pozice pacienta, o které bych se ráda podělila.
Do května loňského roku jsem byl zcela zdravá, pouze jsem mívala nízký krevní tlak, jen občas točení hlavy, popřípadě bolesti hlavy. Později se přidalo bušení srdce a při nadměrné zátěži mi zmodraly rty, ale s tím se člověk naučil žít.
V květnu loňského roku jsem na pracovišti omdlela. Kolegyně se naštěstí okamžitě postarala o zajištění péče. Tlak byl neměřitelný, ihned přivolala lékaře a natočili mi EKG, na kterém byly patrné poruchy rytmu. Následně jsem byla převezena na interní oddělení, kde mi provedli množství vyšetření, a týden jsem musela zůstat na pozorování. Nakonec mi byla zjištěna vrozená vývojová vada mitrální chlopně s nutností operace. Při operaci ještě objevili nádor – fibroelastom.
Nyní jsem majitelkou chlopně mechanické, s čímž je spojeno doživotní užívání warfarinu a pravidelné kontroly krevní srážlivosti s nutností dodržování warfarinové diety s vyloučením vitaminu K, který způsobuje pokles účinku warfarinu. S touto novou situací jsem se musela vypořádat a denní režim podřídit mnoha změnám.
Tím ovšem můj příběh nekončí. V říjnu loňského roku jsem byla obohacena o další zkušenost…
Jednoho dne ráno jsem vstala a po každodenním mycím rituálu jsem se nasnídala, nakrmila rybičky a kočku. Očekávala jsem návrat přítele z Prahy, a tak jsem pospíchala s přípravou oběda, abych ho mohla vyzvednout u vlaku. Oblékla jsem se a tomu, že mne již třetí den bolela hlava, jsem příliš nevěnovala pozornost. Cestou k autu se mi ještě honilo hlavou, co všechno mám nakoupit. Najednou mi začaly trnout prsty na pravé ruce a po chvíli jsem je přestala cítit úplně. Znejistělo mě, když se objevily mírné mžitky před očima a točení hlavy. Po zkušenostech s nízkým tlakem jsem se zastavila a doufala, že se mi udělá lépe.
V autě už mi bylo lépe, proto jsem nastartovala a pomalu začala vyjíždět z garáže. Náhle autu zhasl motor a nedařilo se mi znovu nastartovat. Hlavou mi prolétlo, co se to děje? Pak přišla k autu babička, která mě ale obvykle nevyprovází, a ptala se, kam jedu. Chtěla jsem jí odpovědět, ale pravý koutek úst mi vypověděl službu a poklesl. Nemohla jsem mluvit, vlastně jsem vůbec nevěděla, jak se to dělá, nemohla jsem v hlavě nalézt slova. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Babička se mně ptala: „Co se ti stalo, je ti zle, co je s tebou? Co máš s pusou?“ Slyšela jsem se, že s ní mluvím jakousi podivnou řečí a intonací. A také jsem si uvědomila, že necítím půl těla. Babička byla vyplašená, nevěděla, co se děje, a stále se mě jen dokola ptala: „Je ti zle? Mám zavolat souseda?“ Nedokázala jsem jí odpovědět a cítila jsem se hrozně unavená. Babička na nic nečekala a běžela pro souseda, který v minulosti pracoval u horské služby. Ten se mě snažil, podle postupů, které znal, vyšetřit, ale bohužel nevěděl, že jsem před několika měsíci prodělala operaci srdeční chlopně, takže si myslel, že jsem opilá. Proto se mě ptal, co jsem pila. Já jsem mu nebyla schopna odpovědět, jen jsem cítila, že mi polovina těla vypověděla službu, a upadla jsem do bezvědomí. Babička naštěstí souseda pohotově upozornila, že jsem v červnu podstoupila operaci srdce. To již soused neváhal a okamžitě volal RLP.
Záchranka přijela do několika minut. Vytáhli mě z auta, položili na lehátko, vyšetřili mě, zavedli kanylu a nasadili infuzi. Babička ještě přinesla veškerou mou dokumentaci týkající se operace. Pak již následoval převoz do olomoucké nemocnice. V sanitě jsem ještě měla křeče končetin a nepamatuji si žádný zrakový vjem, pamatuji si pouze to, co jsem slyšela. Vzhledem k časnému zásahu od vypuknutí prvních příznaků mám ještě šanci, že nezůstanu ochrnutá trvale.
Po příjezdu do nemocnice mě přivítal primář a pomalu mi vysvětlil, co se stalo a co se mnou budou dělat. Jako zdravotníkovi mi hned na mysl přišly obavy ze zásahů, které nejsou zrovna příjemné. Nejdříve mě čekalo MR vyšetření mozku, jež prokázalo krevní sraženinu, kterou bude nutné co nejdříve odstranit. Přivolaný anesteziolog rozhodl o celkové anestezii a další okamžik, který si pamatuji, bylo až probuzení na neurologické JIP. Byla jsem ověšená hadicemi a cítila prudkou bolest v třísle, což mě ujistilo, že se mi to všechno nezdálo a jsem opravdu v nemocnici. V třísle jsem měla zavedenou kanylu, pomocí které mi vytahovali z ucpané hlavní mozkové tepny krevní sraženinu (mechanická trombektomie mozkové ACM přes pravé tříslo). Hned jsem zkoušela, kterou část těla ještě necítím, ale naštěstí jsem mohla hýbat rukama i nohama.
Záhy přišel primář, hlavní aktér dnešního záchranného manévru. Zkoušel citlivost končetin, chtěl, ať vycením zuby, vypláznu jazyk a zkoušel pohyb očních bulbů. Cítila jsem se neskutečně trapně. Vysvětlil mi, že po zákroku mozek opět pracuje, ale musím být trpělivá. Objasnil mi, co přesně se mi stalo a že má příhoda snad bude bez následků.
Okamžitě byla zahájena mobilizace. Nejprve pouze sed na lůžku, ale postupně jsem byla schopna se sama umýt a po několika dnech mi byla vytažena cévka a pokusila jsem se dojít na WC. Má chůze se spíše podobala chůzi opilce, ale i tak jsem byla šťastná. Hygienická péče na lůžku byla pro mne nejdříve utrpením, jelikož se člověk styděl před personálem. Následovala extrakce kanyly z třísla, což je poměrně bolestivá záležitost, v mém případě ještě komplikovaná warfarinizací. Bylo nutné, aby lékař prováděl kompresi pěstí a teprve přibližně za 45 minut přestala rána krvácet. Poté mi ještě zatížili tříslo sáčkem s pískem. Po sedmi dnech jsem byla přeložena z JIP na standardní pokoj a mohla začít s rehabilitací.
Rekonvalescence byla však poněkud komplikována nestálou hladinou INR. Do domácího ošetřování jsem byla propuštěna po dalších sedmi dnech hospitalizace, avšak i doma bylo nutné pravidelně kontrolovat krevní srážlivost. Proto jsem si zakoupila přístroj pro domácí měření hladiny INR, u kterého stačí odebrat krev pouze vpichem do bříška prstu.
Po prodělané mozkové příhodě jsou minimální trvalé následky, pouze ve stabilitě a rovnováze. Nebýt pohotovosti a vstřícnosti babičky a sousedů, rychlosti a odbornosti RLP, jsem tu již nemusela být. Žiju, což je krásný pocit, a dnes si života také více vážím. Nyní sice musím podřizovat všechny své síly zdravotnímu stavu, ale elán a odhodlání bych chtěla šířit dál a dodat sílu ostatním. Vážím si života a vím, co pro mne znamená být sestrou tělem i duší. Proto bych na tomto místě chtěla poděkovat všem, kdo se podíleli na záchraně mého života. Dali mi nový život a já za to budu s láskou poskytovat tuto péči podle svých sil a zkušeností také. Ráda bych poděkovala sestře Aleně Polešovské za její bezprostřední, pohotovou a profesionální péči na místě vzniku potíží a zajištění další odborné péče. Děkuji celému týmu kardiochirurgické kliniky FN Ostrava-Poruba a také týmu Olomoucké neurochirurgické kliniky. A v neposlední řadě i Šumperské nemocnici, a. s., za poskytnutí péče.
Helena Šanovcová
Postřeh pacienta o „profi“ jednání lékaře
Chování a přístup zdravotníků k nemocnému má bezesporu velký vliv na prožívání pacienta. Málokdy se však pacienti odváží své pocity ventilovat a tím poskytnout zdravotníkům zpětnou vazbu. Své prožitky, starosti, radosti a smutky mnohdy svěřují pouze stránkám deníku. A právě z deníku pocházejí postřehy Jany Chládkové, pacientky s myelodysplastickým syndromem. Deník si psala v průběhu hospitalizace, která souvisela s transplantací krvetvorných buněk. Jak na ni působil přístup zdravotníků a co je podle ní příjemné a vstřícné jednání? Toto shrnula do čtyř bodů:
1. Lékař, který se při rozhovoru s pacientem posadí, vzbuzuje dojem, že nespěchá a má na nemocného dostatek času.
2. Navázat kontakt s pacientem a vytvořit atmosféru důvěry pomohou otázky na běžný pacientův život v úvodu rozhovoru, nemocný tak cítí opravdový zájem lékaře o svou osobu.
3. Rozhovor o tom, jak se pacient v nemocnici cítí, jak vnímá péči zdravotníků a podobně, postupně otevírá prostor hovoru o pacientových fyzických obtížích a jeho zdravotním stavu.
4. Po takovémto úvodním rozhovoru je již vyšetření lékařem, jako například prohmatání břicha, poslech srdce a další, pro pacienta mnohem snesitelnější.
Tento postup si pravděpodobně vyžádá o něco více času než pouhé vyšetření, což je však bohatě vyváženo důvěrou pacienta a jeho větší pohodou, respektive snížením stresujících podnětů v prostředí zdravotnického zařízení, a tím může napomoci také lepšímu uzdravování.
Ester Kopecká
Otevřený dopis ministrovi
Zákon č. 372/ 2011 Sb. je ukázkou tvůrčí práce, které chybí jakékoli zásady a hranice aneb Asi nejkratší otevřený dopis ministrovi zdravotnictví.
V Prachaticích dne 11. 4. 2012: Vážený pane ministře, až budete na ministerstvu zasedat a pracovat na novele zákona č. 372/2011 Sb., prosím, mějte na paměti tyto dvě věty: 1. „Nutnost zbavuje utrpení rozhodnout se“ (neznámý autor) a 2. „Efektivní vedoucí vědí, že při seškrtávání zbytečných činností je jen zřídkakdy možné zajít příliš daleko.“ (P. F. Drucker) A při čtení každé věty či pasáže tohoto zákona si položte otázku: Je nutné, aby tam toto bylo? Pokud nemůžete odpovědět jednoznačně ano, škrtněte to. A doplňte, dopište to, až k tomu dozraje čas. My si zatím dovolíme pacienty léčit, ošetřovat.
Děkuji Vám.
P. S.: Je mi líto, že se tato nepřímá kritika snáší ze všech dosud úřadujících ministrů právě na Vaši hlavu.
Dagmar Janoušková hlavní sestra Nemocnice Prachatice, a. s. (janouskova@nempt.cz)
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.