Rozhodl jsem se proto vrátit se ke kořenům a věnovat se nejkritičtějším okamžikům bytí a nebytí, které všichni jako lékaři známe více než dobře. Každý z nás se ve své medicínské praxi setkal s okamžiky rozhodnutí o zahájení resuscitace, kdy jen vteřiny rozhodují o životě a smrti a také o kvalitě či smyslu dalšího, zachráněného života. Po úspěšné resuscitaci (neúspěchy nechci přehlížet, ale z hlediska tématu, které jsem si zvolil, nejsou relevantní) vytanou každému z nás na mysli mnohé otázky a úvodní pocit „vítězství“ se začíná měnit v nejistotu, obavy, ale také ve víru ve skutečně dobrý konec dramatického příběhu.
Kdo se nezamýšlel nad tím, jaký bude život pacienta po resuscitaci? Nedošlo již dříve k hypoxii mozku a z nemocného se po naší intenzívní činnosti stává bytost se základními fyziologickými funkcemi, nad kvalitou jejíhož života lze asi více než pochybovat? Nebyla zástava životních funkcí jen výrazem absolutního vyčerpání organismu při nezvratném postižení či onemocnění nějakou, dosud nediagnostikovanou chorobou, která skrytě ničila a dále ničí základní orgány nemocného? Bude kvalita života po resuscitaci skutečně „kvalitou“? A dokážeme nemocného dále léčit tak, abychom tuto kvalitu dlouhodobě zaručili a vrátili ho k plnohodnotnému žití?
Bude i po resuscitaci hodnotným a hodnoty vytvářejícím člověkem s plným důstojenstvím života? A jestliže se život po resuscitaci začne ubírat tím správným směrem, najdeme potřebnou léčbu a nemocný se opravdu VRACÍ ZPĚT, vnímáme vše nejen jako malý zázrak, ale je to doklad toho, proč převážná většina z nás volila medicínu jako své povolání. Ale přeci jen zpět k interně. Koncem minulého století se zdálo, že interna se stává anachronismem, postupně docházelo k jejímu útlumu a v některých zemích začínala opravdu jako obor umírat. A jestliže v posledních letech dochází k její revitalizaci, paralela s nemocným po resuscitaci a jeho dalším osudem skutečně nekulhá. Jedná se o pokus zachránit obor, který se dávno přežil a jehož další osud je nejistý, nebo se interna v nové podobě znovu stane základem moderní medicíny?
Já osobně věřím, že nová interna má a bude mít nezastupitelnou roli jak v diagnostickém a léčebném procesu, kde nejlépe uplatní komplexní přístup k nemocnému – samozřejmě, že ve spolupráci s jednotlivými specializovanými obory, tak v oblasti vzdělávání pregraduálního i postgraduálního. Právě vzdělávací role interny je nezastupitelná a je třeba znovu vyzdvihnout spolupráci s jednotlivými specializovanými obory i s konkrétními odborníky těchto specializací. A protože je to již v naší povaze, dívat se do zahraničí a hledat si vzory jinde, dovolím si malou ukázku. Snad nejvíce se interna „potápěla“ před několika lety v Německu. V současné době jsou zaniklá oddělení znovuotevírána a vznikají nové kliniky obecné interní medicíny. Když jsem byl pozván přednášet na sjezd Německé internistické společnosti, rozhodně jsem nečekal opravdový megakongres s osmi tisíci účastníků a výstavou, odpovídající objemem jen kongresům mezinárodním, evropským či americkým.
Jestliže je interna pacientem po resuscitaci, může dnes všem, kdo se na tomto procesu podíleli, spadnout velký kámen ze srdce. Interna je zpět v plné síle. V diagnostice, terapii či výchově lékařů opět uplatňuje svůj celostní pohled na nemocného. Krásné články tohoto čísla Postgraduální medicíny budiž důkazem.