Vaše cesta duchovního až k pozici nemocničního kaplana začínala ještě za totalitního režimu. Adventistická církev byla tímto režimem přísně sledována. Jaké byly vaše začátky na pozici duchovního?
Moje první místo po absolvování studia teologie bylo v Českých Budějovicích. Po roce má „mise“ skončila a několik dalších let jsem mohl o budoucnosti v roli duchovního jenom snít. Mé postoje byly pro tehdejší režim nepřijatelné, a tak jsem si mohl na necelý rok vyzkoušet bydlení v pankráckém „hotelu“. Přirozeně pak nebylo možné získat od církevního tajemníka (osoba určená Stranou jako dozor nad církvemi) souhlas k výkonu duchovenské činnosti, bez kterého se oficiálně nedalo působit.
To ovšem neznamená, že bych v té době nehledal jiné možnosti k realizaci svého poslání. Pracoval jsem v civilním zaměstnání a vedle něho jsem se angažoval v různých aktivitách převážně pro mladé lidi. Ač se to nesmělo, pořádali jsme dětské tábory, sjížděli řeky, setkávali se na chatách atd. Bylo to zakázané (občas nás také „vyhmátli“), ale tím i romantické. A i když jsem později znovu mohl působit jako duchovní, bylo to stále spojeno více s nejistotami než s klidem pro práci. Podobně to ovšem v době minulého režimu prožívali duchovní i jiných církví. Dodnes mám ale pocit, že nás podobné situace spíše nabíjely novou chutí něco dělat a touhou být spolu. Že na podobné akce přicházelo stále víc mladých lidí, nemusím snad ani zdůrazňovat.
Jaké okolnosti vás pak přivedly ke spolupráci s humanitární organizací ADRA a v čem spočívalo vaše působení v této organizaci?
V době tzv. moravských záplav v roce 1997 jsem působil jako duchovní na severní Moravě. Vedle vlny solidarity a ochoty ke sbírkám byla potřebná i pomoc dobrovolníků. Měl jsem na vybranou – buďto pomoci sám jako jedinec, nebo využít svého vlivu a umožnit mladým lidem se do pomoci zapojit. Volil jsem to druhé a na čtvrt roku spojil své síly s organizací ADRA. Tato doba se pak protáhla na dalších dvanáct let. Po nějaké době jsem začal zastávat funkci předsedy správní rady. Myslím, že se podařilo vybudovat důvěryhodnou organizaci. Díky této době a zkušenosti jsem také mohl vidět mnoho bídy a lidského neštěstí. Dnes si mnohem víc vážím toho, že já a moje rodina můžeme žít v zemi, ve které žijeme. Netvrdím, že je všechno dobré, ale vím, že žijeme mnohem, a často nesrovnatelně, lépe než většina obyvatel naší planety.
Jste spoluzakladatelem Psychosociálního intervenčního týmu ČR. Souviselo to nějak s vaším působením v humanitární organizaci ADRA?
Při záplavách ve východních Čechách v roce 1998 jsme si začali uvědomovat, že jakákoli pomoc nebude úplná, nebude-li zahrnovat všechny oblasti lidských potřeb, a k nim patří i potřeby duševní a duchovní (mluvím-li o duchovních potřebách, pak myslím hlavně na otázky po smyslu dění a věcí). Uvědomovali jsme si, že zasažení lidé toužili často víc po lidské účasti a podpoře než po hmotných věcech. To vedlo k hledání forem poskytování psychosociální podpory, která našla v průběhu dalších let místo ve všech organizacích, jež se na pomoc po mimořádných událostech zaměřují.
Co vás přimělo k ukončení působení v organizaci ADRA ? Chtěl jste se opět více věnovat činnosti duchovního? Vedly vaše kroky bezprostředně poté na pozici nemocničního kaplana?
Nikdy jsem se nepřestal vnímat v prvé řadě jako duchovní. Být duchovním, to neznamená jen kostel, modlitebnu nebo kazatelnu. Duchovní je v prvé řadě člověk, který by měl rozumět lidským potřebám, být s lidmi, naslouchat jim, vyjadřovat podporu a pomáhat nacházet cestu tam, kde ji dotyčný z různých důvodů nemusí vidět. Jeho poslání není v „soustružení“ lidí do nějaké podoby, ale v pomoci při objevování hodnot a cílů, které se nám často v chvatu života vytrácejí. O to jsem se snažil, ať jsem byl na jakékoli pozici. V době svého působení v ADRA jsem se zapojil do vznikajícího systému podpory a pomoci policistům a jejich rodinám v tíživých situacích. Zastupoval jsem část duchovních, kteří prošli speciálním výcvikem a stali se členy krajských týmů. Od založení psychologické pomoci u hasičů jsem s touto službou úzce spolupracoval. Pořádali jsme odborné konference s mezinárodní účastí a hledali cesty pro realizaci získaných zkušeností v České republice. Prošel jsem některými výcviky v oblasti psychosociální podpory. Bylo pak logické, když jsem tyto zkušenosti chtěl nějak dále zužitkovat. Ideálním prostředím se mi zdála nemocnice a práce nemocničního kaplana. Když jsem byl přijat do týmu v motolské nemocnici, byla to pro mne úžasná nová výzva. Velmi brzy jsem začal působit na spinální jednotce a později na oddělení dětské onkologie.
V čem spočívá práce nemocničního kaplana? Má nějaká specifika či zvláštnosti a vnímáte nějaké odlišnosti od pozice duchovního v rámci církve?
Podle mého názoru by v samotném obsahu práce duchovního v nemocnici a v rámci církve neměl být až tak velký rozdíl. Vždycky je to o lidech, pro lidi a s lidmi. Pokud je v něčem rozdíl, pak v tom, že nemocniční kaplan jde za lidmi bez rozdílu vyznání, a pod tímto pojmem nemyslím příslušnost k církvím, ale postoj k životu a k tomu, co nebo kdo nás přesahuje. Nemocniční kaplan nečeká, až přijdou lidé za ním, ale je s nimi tam, kde se momentálně nacházejí – v nemocnici. Navštěvuje i lidi, kteří by za normálních okolností duchovního nikdy nevyhledali, a často je to nenapadne ani v nemocnici. Je velmi často prvním duchovním, se kterým se dotyčný setká tváří v tvář. V nemocnici je proto, aby „šel vedle“ pacienta a jeho blízkých po celou dobu, ve které je jejich život spojen s nemocnicí. Není k dispozici však pouze pro nemocného, ale i pro rodinu a blízké a zároveň také pro personál.
Jak funguje spolupráce v rámci zdravotnického týmu?
Nemocnice, to nejsou pouze lékaři. Jsou to sestry, fyzioterapeuti, sanitáři, ale i psychologové, sociální pracovníci a v moderním zdravotnictví i duchovní – nemocniční kaplani. Vnímám se jako plnohodnotný člen týmu a velmi si vážím otevřenosti, vzájemné spolupráce a důvěry, kterou na odděleních, kde působím, prožívám.
Koncem loňského roku jste byl u vzniku Asociace nemocničních kaplanů, v jejímž čele nyní stojíte. Co bylo popudem k založení této organizace a co od ní očekáváte?
Asociace nemocničních kaplanů je nadkonfesním společenstvím těch, kteří práci nemocničních kaplanů vykonávají. Měla by podporovat profesní růst a snažit se o osvětu široké veřejnosti, ale i nemocničního personálu. Asociace by také měla být nositelem standardů kaplanské služby. Vřele doporučuji naše webové stránky www.nemocnicnikaplan.cz
Setkáváte se s nemocnými, zarmoucenými lidmi v těžkých životních situacích, to v každém člověku zanechává stopy. Jak tuto zátěž zvládáte vy? Co vám pomáhá?
Obvykle se od duchovního očekává odpověď: „Pomáhá mi má víra.“ Dovolím si tak neodpovědět. Moje přesvědčení – má víra – tvoří pevný základ mého života a dává vždy nový smysl mé práci. Na druhou stranu považuji za velmi důležité rodinné zázemí a vyváženost v životním stylu. Pro mne je to fyzická práce kolem domku, ale také spoustu jiných radostí. Je třeba odněkud vycházet, někde pracovat a někam se vracet. A k tomu mít hodnoty, které nepodléhají erozi času. Jsem vděčný, že to všechno mohu mít.
Asociace nemocničních kaplanů
Kaplanská služba v nemocnicích je jednou z forem odpovědí na lidské potřeby vyplývající ze životních událostí, které nutí člověka měnit zaběhaný životní režim.
Životní situace nemocného člověka bývá velmi složitá a plná ztrát. Nemoc člověka a vyrovnávání se s ní ovlivňuje řada faktorů a potřeb – tělesných, sociálních, duševních i duchovních. Vnímání a podpora těchto potřeb napomáhá lepší připravenosti pacienta i jeho nejbližšího okolí zvládat nemoc. Péče o duchovní potřeby se stává nedílnou součástí komplexní péče o nemocné ve zdravotnických zařízeních. V nemoci, více než kdy jindy, si lidé pokládají otázky po smyslu života, své aktuální životní situace, smyslu nemoci a samozřejmě také hodnotí svůj dosavadní život. Tyto otázky často vzbuzují touhu po sdílení či odpuštění. Na tyto potřeby reaguje právě služba nemocničních kaplanů, kteří slouží všem pacientům bez rozdílu vyznání.
Kaplanská služba navazuje na novodobou duchovní službu v nemocnicích, kterou zavedl v 20. letech 20. století Anton Boisen v USA. Na jeho způsob vzdělávání nemocničních kaplanů navázali ostatní a vyvinul se vzdělávací systém Clinical Pastoral Education (CPE). Přes všechny počáteční projevy nedůvěry a hledání způsobu duchovní podpory nemocných dochází k pozvolnému zakotvování spirituální péče i v českých nemocnicích. Rozlišujeme dvojí druh nabídky spirituální péče. Ve většině nemocnic v ČR je pacient při přijímacím rozhovoru dotazován, zda si přeje návštěvu duchovního. Za tímto účelem mají nemocnice tzv. nasmlouvané duchovní, kteří jsou ochotni za nemocnými zajít.
Vezmeme-li v úvahu to, co tato otázka v nemocném evokuje, a připočteme k tomu vnímání náboženství v naší sekularizované společnosti, dojdeme ke snadné odpovědi, proč je tato nabídka tak málo akceptována. Některé nemocnice mají duchovní, kteří jsou v různých formách v zaměstnaneckém vztahu s nemocnicemi a aktivně navštěvují všechny nemocné, kteří o to stojí.
Za účelem koordinace, osvěty, vzdělávání a péče o kaplany, kteří působí v nemocnicích, byla založena Asociace nemocničních kaplanů, jež má být profesním společenstvím těch, kteří tuto práci vykonávají. Klade si za cíl propagovat tento druh péče v nemocnicích za současného vnášení zásad týmovosti stejně jako standardů ve smyslu etických pravidel. Asociace chce podporovat vzdělávání stávajících a budoucích nemocničních kaplanů, ale také jim zajišťovat určitou podporu a péči (supervize, prevence syndromu vyhoření atd.).
Etický kodex nemocničního kaplana
Kodex vychází z mezinárodních i národních dokumentů. Mezinárodní deklarace a úmluvy o lidských právech vytvářejí obecné standardy a poukazují na práva, která jsou globální společností akceptována.
Spirituální péčí v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu s úctou k důstojnosti lidské osoby z pozice věřících křesťanů, věnujeme pozornost jeho sociálnímu okolí, doprovázíme ho v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry s perspektivou jejího možného rozvoje. Pracovníci, kteří o něj v různých zdravotnických zařízeních pečují, se mu s ohledem na existenciální, duchovní a náboženské potřeby snaží zprostředkovat zdroje víry, kulturní hodnoty i podporu společenství. Nemocniční kaplani a dobrovolníci jsou ve vztahu k pacientům, příbuzným, jiným jim blízkým osobám i pracovníkům ve zdravotnických zařízeních zavázáni dodržovat tyto etické zásady:
1. proklamovat, respektovat a chránit nedotknutelnou hodnotu a důstojnost každé osoby,
2. s úctou respektovat existenciální a duchovní rozměr utrpení, nemoci a smrti,
3. bez vnucování přibližovat uzdravující, podpůrnou, usměrňující a smiřující sílu náboženské víry,
4. dbát na to, aby spirituálním potřebám lidí z různých náboženských nebo kulturních prostředí bylo vyhověno při respektování osobního přesvědčení pacienta a i pracovníka,
5. chránit pacienty před nevhodnou duchovní vtíravostí nebo proselytismem,
6. poskytovat podpůrnou spirituální péči zejména empatickým nasloucháním a s porozuměním vnímat stavy úzkosti, obav a znejištění,
7. zprostředkovat či poskytovat bohoslužbu, obřady a svátosti podle potřeb pacienta a svých vlastních možností, dané řádem té které církve,
8. přijímat případné úkoly v multidisciplinárním zdravotnickém týmu, jsou-li do něho zařazeni,
9. působit jako zprostředkující a smírčí osoby v konfliktních situacích,
10. nevyužívat těžké situace pacienta ani informací přijatých v souvislosti se spirituální péčí ve svůj prospěch,
11. zachovávat mlčenlivost o svěřených důvěrných informacích,
12. rozvíjet a udržovat požadované znalosti, dovednosti a kompetence v oblasti své práce,
13. v případě potřeby zprostředkovat kontakt s duchovními vlastní církve,
14. chápání služby nemocničního duchovního je primárně neevangelizační.