S jakým předsevzetím jste k přípravě knihy přistupovala?
V podstatě jsem chtěla zrekapitulovat, co o léčbě obezity a její prevenci známe. Ukazuje se, že čím více víme, tím těžší je zpracovat výstup užitečný pro praxi. Chtěla jsem oslovit i odborníky, kteří se přímo nezabývají terapií obezity, ale denně se s obézními pacienty setkávají, vysvětlit, jaké jsou reálné cíle léčby, jak přistupovat k pacientům trpícím obezitou, jaké strategie využívat při jejich léčení, a to jak u dětí, tak u dospělých. Jednu kapitolu jsem věnovala celospolečenské zodpovědnosti, protože jsem přesvědčena, že problém nabyl obrovských rozměrů, takže jeho řešení nelze ponechat jen na lékařích a zdravotnických profesionálech. Od politiků pak musíme vyžadovat vytvoření podmínek napomáhajících změnám zdravějšího životního stylu tak, aby byl pro nás dostupnější a bylo snazší ho dodržovat.
V čem tedy spočívá největší přínos publikace?
Doufám, že v její praktičnosti a komplexnosti. Kniha neopomíjí ani těhotenství, vysvětluje epigenetické faktory působící během nitroděložního vývoje a teorii programování a nechybějí výživová doporučení k optimalizaci prenatálního vývoje dítěte. Následuje část o obezitě u dětí v závislosti na jednotlivých věkových obdobích a část s komplexně zpracovanou problematikou léčby obezity a jejích komorbidit v dospělosti. Navíc má kniha podle mne ještě jeden zcela nový prvek – specifika léčby kriticky nemocných s obezitou, popsaná profesorem Matějovičem.
Oslovila jste velmi reprezentativní okruh spoluautorů…
V první řadě musím poděkovat koordinátorce projektu Šárce Maškové, díky níž jsem si pro svou, v pořadí už třetí knihu mohla vybrat téma, které mi bylo vlastní. Oslovila jsem spoluautory, jichž si velmi vážím a kteří mají v jednotlivých oblastech mnohem větší zkušenosti a znalosti než já – požádala jsem například doktorku Aldhoon Hainerovou o kapitolu o genetických dispozicích k rozvoji obezity a profesora Stožického, který se v plzeňské nemocnici zabývá léčbou dislipidémií u dětí, aby zpracoval část týkající se farmakologické léčby komorbidit dětské obezity. Výrazně přispěli i profesor Svačina, který se věnoval konzervativním postupům léčby komorbidit obezity v dospělosti, a profesor Fried, jenž se ujal kapitoly o bariatrické léčbě. Již jmenovaný profesor Matějovič přispěl kapitolou o kriticky nemocných s obezitou a podíleli se i další autoři. V knize nechybí diagnostické postupy obezity zpracované docentkou Kunešovou, psychologická léčba obezity od doktorky Slabé, léčba a prevence obezity fyzickou aktivitou popsané doktorem Novákem z Ústavu tělovýchovného lékařství LF UK v Plzni nebo léčba poruch dýchání zpracovaná primářkou Vyskočilovou a dalšími. Vděční jsme i profesoru Haluzíkovi z 3. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, který knihu pečlivě recenzoval a svými korekcemi a postřehy přispěl ke zvýšení její úrovně.
Co z problematiky obezity nejvíc zajímá vás, které kapitoly jste napsala vy?
Kapitolu o fyziologických regulacích tělesné hmotnosti se snahou zachytit úroveň současného poznání v patofyziologii obezity a vysvětlit, proč je tak složité ovlivnit lidské chování v příjmu potravy, jakou roli sehrávají centrální a periferní regulace tělesné hmotnosti, aby byly patrné dimenze, kdy člověk má možnost něco dělat sám a kdy za něj místo volního úsilí v podstatě rozhoduje tělo. Dále jsem psala o epidemiologii, prevenci, dietoterapii, farmakoterapii obezity a o řadě dalších problémů.
Zmínila jste, že kniha je určena lékařům, ale zřejmě bude zajímavá také pro nelékaře…
Měla by být pomocným materiálem i pro nutriční terapeuty, fyzioterapeuty a všechny zdravotnické profese, které s obézními lidmi pracují. Ale jak už jsem předeslala – myslím, že by bylo vhodné, kdyby si alespoň část knihy přečetli i politici, protože právě oni tvoří podmínky životního stylu. Pokud by se jich kniha dotkla alespoň trochu, považovala bych to za její velký klad a přínos.
Stihla jste napsat knihu a také habilitovat. Jak se vám to podařilo?
Asi bych to neměla říkat, ale když jsem knihu psala a připravovala se i na ty ostatní věci, musela jsem z časových důvodů vynechat své oblíbené fyzické aktivity – mám totiž svou trasu, kterou čtyřikrát do týdne takovým lehkým klusem zvládám – a tak došlo k paradoxu, že ve chvíli, kdy jsem ji dopsala, jsem zaznamenala šest kilogramů navíc. Je mi z toho smutno a musím dokázat, že to životním stylem lze zvrátit. A chtěla bych apelovat na všechny, kteří se rozhodují mezi zdravým životním stylem nebo jakoukoli jinou životní prioritou, aby se rozhodovali správně – i když jsou období života, kdy něčemu dáváme přednost před péčí o sebe nebo své blízké, nemělo by to být dlouhodobě.