V současné době se specializujete na poradenství v oblasti životního stylu, věnujete se moderování televizních pořadů, píšete odborné články, přednášíte… Jaké však byly začátky a kudy vedla vaše cesta až na televizní obrazovku?
Začátky mého televizního moderování bych mohla datovat asi na pražské gymnázium Sladkovského, kde jsme v hodinách nepovinné latiny u profesora Pecha probírali rétoriku, a do hodin češtiny, kdy nás paní profesorka Vichrová „cepovala“ ve správném vyjadřování a v péči nejen o obsah, ale i o formu sdělení. Spolu s výchovou doma (mluv jasně, stručně, výstižně a jen tehdy, máš-li jasný názor) byly tyto vlivy pro mou kariéru v televizní reality show Jste to, co jíte asi hlavní. Po seznámení s inženýrem Havlíčkem jsme šest let spolupracovali spíše na přátelské bázi. Když se hlásil do pořadu televize Prima, slíbila jsem, že mu budu i tam pomáhat. Formát Jste to, co jíte ale vyžadoval jako hlavní protagonistku ženu, proto jsem nakonec „hlavní postavou“ já, aniž jsem se vlastně hlásila, a ne on.
Chtěla jste být vždycky lékařkou, anebo jste zvažovala i jiné profese? Co vás lákalo na medicíně?
Až do třetího ročníku gymnázia jsem se chystala na studium architektury, protože dědeček i maminka byli architekti, ale když jsme začali probírat biologii člověka, bylo rozhodnuto! Na medicínu jsem šla ze zájmu o biologii člověka a zpočátku jsem uvažovala spíš o vědecké kariéře v oblasti mikrobiologie. Později, po sedmileté kariéře internisty na lůžkovém oddělení a čtyřech letech ambulantní práce v oboru interní medicíny, jsem se rozhodla pro privátní praxi, zpočátku zaměřenou na cizince sídlící v Praze. Dnes jsem ráda, že jsem nezůstala v laboratoři.
Z jakého důvodu? Chyběla by vám práce s lidmi?
Víte, kdysi mě zaujala hlavně genetika virů, ale v laboratoři nad viry a bakteriálními kulturami se jednak ukázala má manuální nešikovnost (kdybyste mě viděli s analytickými vahami, pukli byste smíchy), a navíc mě spíše zajímalo, proč se některý pacient léčí z virové infekce lépe a jiný hůř. A vydala jsem se po stopě toho, co v laboratoři nezjistíme. Co všechno má vliv na konkrétní zdraví a rozvoj nemoci. A to nám může říci jen pacient sám právě při diagnostice, která má všech pět P, jak nás kdysi učil profesor Jirásek na interně: pozorování, poklep, pohmat, poslech a per rectum. A pak také říkal, že kvalitně odebraná anamnéza určí směr dalšího pátrání v laboratoři. Proto jsem nechtěla zůstat u pipet a diagnostických půd, ale vydala jsem se osobně podívat, zda a proč pacientovi stojí kmotřička Smrt v nohách či v hlavě postele a jako ten pověstný Pandrhola jsem chtěla zjistit, zda s tím nejde něco dělat zapojením pacientovy aktivní spolupráce. Toto detektivní pátrání mne baví víc než laboratoř, proto zvítězila interní medicína a nyní systemická terapie.
Ke svým pacientům přistupujete holisticky, nesoustředíte se pouze na jejich nemoc, laboratorní výsledky, bolesti a podobně, ale zjišťujete jejich celkový stav, zajímáte se o jejich prožívání. S jakými reakcemi pacientů se v souvislosti s tímto přístupem setkáváte? Jsou překvapeni, že se o ně zajímáte komplexně? A jaké výhody to přináší?
Výhody celostního přístupu uznává i konvenční medicína, proto se nyní ve zvýšené míře o pacienty stará tým lékařů, v němž nechybí psycholog, často rehabilitační pracovník, nutriční terapeut a další. Pacienti u nás na podobný přístup zatím příliš zvyklí nejsou, ale jsou potěšeni, že někoho zajímají „od hlavy k patě“ a „od paty k duši“. S negativní reakcí jsem se zatím nesetkala. Hlavní výhodou celostní medicíny je péče o pacienta jako celek, bez atomizace mezi jednotlivé obory. Při tomto pohledu se nám ze zřetele neztrácí žádný aspekt pacientova zdraví a nemoci.
Máte nějaký mimořádný případ či silný zážitek s některým ze svých pacientů nebo třeba nějakou úsměvnou lékařskou historku?
Ráda si pamatuji veselé zážitky, ale i těch extrémních jsme se štábem zažili během natáčení hodně. Nejčastější veselý zážitek je s klienty, kteří přijdou hubnout s velikou důvěrou v zázrak a s přáním: za prvé nezměnit příliš stravování, za druhé nemuset změnit denní režim, do něhož se sport nevejde, za třetí zhubnout rychle a trvale, za čtvrté dostat návod, kterého se budou moci bezmyšlenkovitě otrocky držet a který bude platný pro víc členů jejich rodiny, často pro manželku, manžela i různě staré děti. Druhý extrém se nevyskytuje tak často, ale vybavuje se mi maminka dvou kluků, jimž bylo 4 a 7 let, která cítila za výživu svých dětí tak velkou zodpovědnost, že od jejich narození sváděla marný boj s okolím. Snažila se určitá pravidla, hlavně co se týká sladkostí, vštěpovat i blízkému okolí, tedy prarodičům, manželovi, tetám, ale bohužel bez větších úspěchů. Ostatní příbuzní dětem vždy nějakou sladkost koupili, a jak mi psala, „nerespektují natrvalo moje stanovisko a přání (dokonce jim dělám výtahy z knih o výživě, protože by je sami nikdy nepřečetli)“. Okolí se domnívalo, že to se zdravou výživou přehání, byla vystresovaná, pořád napjatá a trávila hodiny přednáškami a vysvětlováním manželovi, dětem i ostatním příbuzným, jak určitá strava dětem škodí. Tato maminka mne požádala o názor na to, co její čtyřletý synek snědl na rautu – kromě kuřete s rýží ještě zákusky, chipsy, džusy a tyčinky. Žádala dobrozdání pro manžela, jak tato kombinace může čtyřletému uškodit. I když je mi maminky líto, je těžké jen podle e-mailu posoudit, zda jsou děti obézní, zda péči přehání maminka nebo zda je zbytek rodiny laxní. Pokusila jsem se maminku (marně) uklidnit, že jeden takový raut nemůže dítěti ublížit, a pozvala jsem celou rodinu na konzultaci. Už se neozvala, bohužel.
Jak na vás působí takovéto situace, když si lidé nechtějí nechat pomoci, vaše rady a doporučení nedopadají na úrodnou půdu anebo metoda z nějakého důvodu nefunguje?
Pokud přijde člověk s tím, že chce, „aby mu bylo lépe“, ale v průběhu práce lékaře zjistí, že se rad ani doporučení nechce držet – a to většinou z důvodů, které sám zná, ale ne vždy se mu chce nás s nimi seznámit –, nedá nám „informovaný souhlas“ pokračovat v práci. Na to má samozřejmě právo. Pokud nefunguje aplikovaná metoda, ráda spolu s pacientem znovu zkoumám vstupní informace, díváme se, co zůstalo přehlédnuto, a shromažďujeme hypotézy, proč postup zrovna v jeho případě nevede k žádoucím výsledkům. Pokud funguje vzájemná důvěra a komunikace, většinou lze důvod nalézt a metodu upravit tak, aby byla pro pacienta přínosem a aby spolupráce pokračovala. V pomáhající profesi (zdravotníci, sociální pracovníci, učitelé) to bez spolupráce těch, jimž radíme, nejde. A této skutečnosti si jsem plně vědoma. Komu není rady, tomu není zkrátka pomoci.
Myslíte si, že je těžší hubnutí pro obézního člověka, anebo přibývání na váze pro podvyživeného?
Podle mého názoru je zdravý životní styl a změna stereotypu stejně těžká pro oba typy klientů. Co se týká rychlosti výsledku, bývá přibývání svalové hmoty obtížnější a pomalejší než hubnutí při nesprávném složení stravy a nedostatku pohybu. Je to tím, že změny se odvozují od startovní hmotnosti a jsou vůči ní percentuální. Ale je to každopádně velmi individuální a záleží na tom, co ke stavu podvýživy či obezity vedlo a čím je zatížena genetická výbava obou srovnávaných jedinců.
Je podle vás snazší, nebo naopak obtížnější hubnutí a změna životního stylu před kamerou? Jsou účastníci pořadu více motivováni, protože je sleduje mnoho lidí, než jiní pacienti?
Řekla bych, že před kameru se hlásí lidé v extrémní životní situaci, týraní, ti, co se chtějí zviditelnit, lidé zoufalí nebo ti, co chtějí něco „dokázat světu“. Hubnutí je stejně těžké před kamerou i doma při ambulantním docházení na nějaké pracoviště. Nejtěžší je nalézt správný cíl – motivaci, vybrat optimální individuální tempo a dát si dostatek času a prostoru pro změnu. A toto před kamerou nešlo – tam měli hubnoucí právě jen tři měsíce…
Všichni víme, jak je pro zdravý životní styl důležitá pravidelnost. Mnoho lidí však pracuje ve směnném provozu a je pro ně velmi těžké pravidelnost dodržovat. Například u zdravotníků se k nepravidelné stravě a spánku přidává ještě stres a další negativní faktory. Co byste těmto lidem poradila, aby si udrželi zdraví co nejdéle?
Doporučuji jednak častější dovolené, nebo alespoň prodloužené víkendy, najít si koníčka a adekvátní ventilaci stresu, něco, čím si mohou pracovníci v této zátěži udělat radost. Během služeb je nutné dostatečně pít, jíst a co možná nejvíc mezi směnami relaxovat. Alespoň časy jídel by bylo dobré při směnách zachovávat s tím, že jíme i sportujeme, pokud možno, podle daného času. Denní biorytmy se „směnám“ totiž nepřizpůsobí tak rychle…
Změnilo moderování v televizi nějakým způsobem i váš život? Stala jste se mediálně známou osobností, veřejnost se zajímá o to, jak žijete, kolik vážíte, jaké máte vlasy… Omezuje vás to nějak? Necítíte se pod tlakem?
Změna nastala spíš v tom, jak se dívám sama na sebe. Zbavila jsem se několika „parazitních“ slov, jako například „tedy, prostě, báječně, vida vida“ a podobně. Uvažuji jinak o doplňcích a módě, což je vliv vizážistů, a chápu obézní a další, kteří svým stavem vzbuzují pozornost… Je třeba nebrat některé poznámky okolí osobně! Necítím větší omezení ani tlak než v době, kdy jsem byla na Cizineckém oddělení Nemocnice Na Homolce a poznávali mě cizinci usazení v Praze. Češi nejsou agresivní ani „vlezlí“, většinou se setkávám s velmi povzbudivou, laskavou a přátelskou odezvou. Těch pár rádoby vtipných reakcí spíš okořeňuje má rána a večerní návraty domů.
Stará známá pravda zní, že nikdo není dokonalý. Všichni máme, i přes veškeré znalosti či dobré záměry, tendence někdy si alespoň trochu zahřešit… Povolíte sama sobě někdy nějaký ten stravovací nebo jiný prohřešek?
Kouřím už sedmnáct let… co víc dodat.
Co ordinujete sama sobě, když potřebujete odpočívat nebo relaxovat?
Ráda jím v dobrých restauracích, procházím se venku, vesluji na veslovacím stroji, směji se, bavím s přáteli, chodím po hradech, zámcích a výstavách, háčkuji, pletu, drhám, čtu si, poslouchám Český rozhlas 2 a nedělám si zbytečné starosti do budoucna.