Orální zdraví ve stáří

Zubní kazy trápily lidi již od doby kamenné. Etruskové 700 let př. n. l. už vyráběli zubní protézy a dosáhli mistrovství ve zpracování drahých kovů. Náhradní chrup v té době pocházel ze zubů zvířat a jejich velikost byla upravována broušením. Zlatými páskami bylo prováděno zpevnění mezi zuby. V dějinách medicíny vládla představa, že zubní kaz a následnou bolest zubu způsobuje červ, který se v zubu usadil… Poprvé se s tímto názorem setkáváme ve starých textech Mezopotámie (1800 př. n. l.). Je zde i návod, který doporučoval: „Zaraz jehlu do bolavého zubu, chytni červa za nohu!“ Zubní červ jako nesmysl odsoudil až v roce 1757 řezenský přírodovědec Jacob Christian Schaffer. Nicméně někteří zubolékaři v 17. století radili dát si do děravého zubu havraní lejno, pak se zub konečně zkazí a vypadne sám… A dokonce byla doporučována vlastní moč k leštění zubů. Léčení zubů měli v historii na starosti kováři a potulní operatéři na poutích. Významný přínos v oboru zubního lékařství představuje dílo italského anatoma a městského lékaře B. Eustachiho (1520–1574). Zdůrazňoval, že zuby jsou samostatným orgánem a je velký rozdíl mezi chrupem dítěte a dospělým. Londýnský chirurg a anatom J. Hunter (1728– 1793) vydal knihu o anatomii zubů a čelisti a otevřel tak cestu zubnímu lékařství. V roce 1728 dal francouzský chirurg podnět ke vzniku stomatologie jako oboru. Jeho pokračovatelé byli v Anglii a Prusku. V 18. století pařížský dentista Nicolas Dubois de Chérmant (1753–1824) vytvořil umělé