Profesor Pavel Pafko, přednosta 3. chirurgické kliniky pražské Fakultní nemocnice v Motole a jeho tým jsou jediní v bývalém východním bloku, kteří umějí transplantovat plíce.
Klinika takových zákroků provedla už skoro padesát a dodnes se nenašel nikdo, kdo by ji doma následoval.
„Viděl jsem v životě hodně, ale nejstrašnější je vidět dusícího se člověka. A právě pacienti s poškozenými plícemi se všichni v konečné fázi svého života dusí,“ říká profesor Pafko a dodává, že jedinou možností pro ně je transplantace plic.
Ta je vhodná pro pacienty, u kterých nelze předpokládat, že by se svou nemocí žili déle než rok.
Nejčastěji trpí rozedmou plic a cystickou fibrózou, což je dědičné onemocnění žláz se zevní sekrecí, které se projevuje zejména v plicích.
Je vhodná i u plicní hypertenze, kdy pacient trpí zvýšeným tlakem v plicnici.
Vlastním autem na zkušenou
Když před pěti lety na Vánoce v Motole s transplantacemi plic začínal, měl už profesor Pafko za sebou tři učební roky ve vídeňské Všeobecné nemocnici u profesora Waltra Klepetka.
„Pionýrské začátky byly úsměvné,“ vzpomíná profesor Pafko. V té době už ho celá země spojovala s úspěšnou operací prezidenta Václava Havla, při níž mu kvůli nádoru odstranil část plic.
Transplantace plic, to je ale něco jiného než standardní plicní operace. Je mnohem náročnější.
Proto jich na světě ještě zdaleka tolik není, a proto jsou státy, kde se transplantace plic vůbec neprovádějí. „Problém není v manuální zručnosti operatéra, ale v náročné organizaci a penězích,“ skromně říká profesor Pafko.
Neskrývá, že pro něj to byla i výzva. Dokázat něco, co u nás nikdo neudělal. Proto byl oním hnacím motorem a svým nadšením strhl i ostatní.
FAKTA A ČÍSLA O TRANSPLANTACI PLIC * První úspěšná transplantace plic na světě byla provedena v roce 1983 v Torontu v Kanadě. Vídeň transplantuje plíce od roku 1989 a je v Evropě jedničkou. * Ve světě se raritně transplantovaly plíce měsíčnímu dítěti, Motol má nejmladšího pacienta ve věku 21 let, nejstaršímu bylo v době operace 57 let. * Operace sama stojí v ČR půl miliónu korun (ve světě i desetkrát víc), péče o pacienta v prvním roce života vyjde na 1,2 miliónu. * Léky na potlačení imunity užívají tito lidé celý život. |
„Když ve světě takové transplantace byly, proč by nemohly být i u nás? Proč nepomoci lidem, kteří by jinak zemřeli?“
Do Vídně se Pafko zprvu učil jezdit vlastním autem. „Po operaci na klinice v Motole se mnohokrát stalo, že nám z Vídně zatelefonovali, že budou transplantovat plíce. Sedli jsme do auta a na vlastní náklady do Vídně odjeli. Tam jsme celou noc asistovali u transplantací, a pak zase zpátky do Prahy, abychom v devět hodin už byli na operačním sále,“ vzpomíná Pafko.
Dodává, že jednou, když ve Vídni v nemocnici špatně zaparkovali auto, policie jim ho odtáhla.
„Ráno hledáme vůz a on nikde. Byli jsme zoufalí, protože jsme neměli peníze na zaplacení odtažení vozidla. A za pět hodin jsme měli operovat v Praze. Profesor Klepetko tenkrát všechno vyřídil. Během hodiny jsme auto měli zpátky, nic jsme neplatili a šťastně do Prahy odjeli,“ říká profesor Pafko.
Tejkal byl první
Prvním Čechem, kterému lékaři ve vídeňské nemocnici vyměnili jednu plíci, byl Miroslav Tejkal z Humpolce.
Bodrý chlap, úsměv od ucha k uchu, radost, že by ji mohl rozdávat.
„Teď už ano, ale bylo mi sakra ouvej,“ přiznává Tejkal. Jeho maminka zemřela na plicní fibrózu a on po ní tuto chorobu zdědil.
„Už na střední škole jsem měl při tělocviku problémy, později jsem nemohl chodit do schodů. Léčil jsem se různými léky, které nemoc brzdí, ale nezastaví. Pak jsem byl dva roky na kyslíku. To jste napojeni na hadici a bombu a bez kyslíkové masky neuděláte ani krok. Když jsem ji sundal, ušel jsem tak dva metry, najednou jsem měl žlutá kola před očima, omdlel jsem… “
„Tenkrát se ale u nás transplantace plic nedělaly. Lékaři z Thomayerovy nemocnice v Praze, kde jsem se léčil, obvolali tři kliniky v Evropě a jednu v Americe. Tam to bylo strašně drahé. Ve Vídni přijatelné. Tehdy ale ještě ministerstvo peníze neuvolnilo, a tak jsem operaci musel zaplatit,“ říká Tejkal.
Bylo to několik miliónů korun. Dodává, že poznal, co to je lidská solidarita. Sám by tolik peněz nikdy nedal dohromady. Když přijel na operaci do Vídně, předstoupil před lékaře.
Měl udělat dřep a ujít asi deset metrů. Tak to dělají všichni, kteří jdou na transplantaci plic a pro lékaře je to určité vodítko. „Já ale seděl na vozíku a nebyl jsem schopen ničeho.
Profesor Klepetko kroutil hlavou. Po operaci jsem se ho zeptal, proč si vybral zrovna mne? Odpověděl: Když na vás byla vidět taková chuť do života, a to je moc důležitý…“
Dnes je pan Tejkal v pohodě. I když od operace už uplynulo několik let, je fit. „Cítím se dobře, ale dobrý pacient nejsem. Podívejte se, jak vypadám. Mám být štíhlý a držet dietu, místo toho jím, co mohu, a jsem tlustý. Zkrátka žiju na plný koule. Občas si dám s klukama i pivo, a kytaru, tu bych neopustil. Zahraji na ni i v hospodě.“ Ministerstvo zdravotnictví pak rozhodlo, že uvolní peníze na tři zákroky pro české občany, které se uskuteční ve Vídni za asistence našich lékařů. Potom už budou muset plíce transplantovat sami a doma.
Premiéra v Motole
První transplantace plic se v Praze na klinice profesora Pafka uskutečnila den před Štědrým dnem v roce 1997.
„Čekal jsem na ten okamžik čtyři roky. 22. prosince 1997 v pět hodin zazvonil telefon, jestli jsem připraven, že je dárce a já bych mohl transplantaci podstoupit,“ vypráví dnes 46letý Josef Moravec z Poděbrad.
„Neskrývám, že jsme byli, celý operační tým i já, značně nervózní a vzrušení. Bylo mi, jako bych měl recitovat báseň před plným sálem. Poprvé jsme transplantovali sami bez vídeňských specialistů. Do Vídně jsme ale telefonovali a poslali pro profesora Klepetka letecký speciál,“ říká profesor Pafko.
Jenže byla hrozná mlha a letadlo přistálo v Brně, odkud vezlo auto profesora Klepetka do Prahy. Dorazil v okamžiku, kdy měli pražští lékaři transplantaci již hotovou.
„Když jsem ho viděl ve dveřích operačního sálu, byla to velká úleva. Přinesl láhev šampaňského. Po operaci jsme si sedli a přiťukli. Měl bych říci, že jsme šli mimo areál nemocnice. Ale nebylo tomu tak. Šampaňské jsme otevřeli v mé kanceláři,“ říká profesor Pafko.
Dnes už jsou pro něj transplantace plic téměř běžné a vychovává i své nástupce. Dva lékaři v jeho týmu by je zvládli. Pafko ale jde dál. Nyní připravuje opět jako první v bývalém východním bloku a u nás transplantaci průdušnice.
Nejkrásnější dárek k Vánocům
„Byl to pro mne rozhodně nejkrásnější dárek k Vánocům. Předtím jsem už skoro nemohl dýchat a jakákoli sebemenší práce nebo i mluvení mne velmi vyčerpávaly. Dnes mohu v podstatě dělat všechno,“ svěřuje se pan Moravec.
Bezprostředně po operaci, když se prvně probudil z narkózy, ptal se profesora Pafka, zda žije.
„Ujistil jsem ho, že ano. Jeho otázka byla na místě, protože dýchal zlehka, což již dlouhou dobu před transplantací nemohl,“ říká profesor Pafko a dodává, že transplantace plic nikdy nebude záviset jen na hlavním operatérovi.
Je to týmová práce, kde každý má své místo. Pan Moravec se z nemocnice dostal domů až měsíc po operaci.
„Rodina prožívala transplantaci hůř než já. Nebylo divu. Měla o mě strach. Poprvé se v ČR transplantovaly plíce, a to se může stát cokoliv. Ale všechno dopadlo dobře. Dneska jsem v invalidním důchodu, novopečeným dědou a zvládnu i jízdu na kole. Zkrátka, žiju jako normální člověk a nechci už ani vzpomínat na okamžik, kdy jsem musel být na hadici a dýchat kyslík, protože bez něho bych se udusil,“ říká Josef Moravec.
Málo dárců
Transplantace plic v České republice přijde zhruba na 400 až 500 tisíc korun. Přitom léky, úroveň lékařské péče i postup jsou naprosto stejné jako ve Vídni, kde je operace pětkrát dražší. Proč takový rozdíl?
„Ten je v ohodnocení práce týmu lékařů a sester. V tom stále ještě za vyspělým světem hodně pokulháváme,“ říká profesor Pafko.
Motolští lékaři již mají za sebou 49 transplantací plic, což za oněch pět let odpovídá jednomu zákroku na milión obyvatel.
Obdobné počty vykazuje Itálie, Německo má 1,7 a Velká Británie 1,5. Špičkové Rakousko dělá sedm přenosů plic na milión obyvatel a Španělsko 3,5. Pro Českou republiku by optimální byly dva výkony na milión obyvatel.
Program ale brzdí nedostatek dárců. V současné době v ČR čeká na transplantaci ledvin, srdce, plic, slinivky břišní a dalších orgánů zhruba tisíc nemocných.
Většina z nich se zákroku nedožije a zemře dřív, než se najde vhodný dárce. V Česku, ale i ve světě, počet dárců dramaticky klesá. Jestliže v roce 1997 lékaři mohli v ČR transplantovat orgány od 239 dárců, což bylo zatím vůbec nejvíc v naší historii, loni to bylo od sto dárců méně.
„Mnoho lidí zemře, protože se dárce nedočká,“ tvrdí doktorka Eva Pokorná, předsedkyně České transplantační společnosti. Podle ní je to i kvůli novému transplantačnímu zákonu, který lékařům svazuje ruce. Jedinou jistou možností je transplantace od dárců živých, většinou pokrevně příbuzných, ale to je možné pouze u párových orgánů, tedy ledvin.
„Nikdo by si své orgány neměl brát do nebe. Vždyť mohou pomoct ještě těm, kteří na ně čekají. Měli bychom na to myslet a věřím, že odpůrců dárcovství bude co nejméně,“ říká doktorka Pokorná.
V ČR bude vybudován registr těch, kteří odmítají darovat své orgány. Pak bude platit, že kdo nechce darovat svůj orgán po smrti, přihlásí se do tohoto registru a lékaři mají povinnost jeho rozhodnutí respektovat. Jinak se předpokládá, že souhlas s odebráním orgánů dal.
Václav Pergl, Magazín Práva, 15.3.2003