Paranoidní porucha osobnosti se projevuje nedůvěrou vůči druhým. Pacienti bývají podezíraví a žárliví

Poruchy osobnosti

Pod tímto názvem se ukrývají trvalé povahové odchylky od normy s negativním dopadem na pacientův život nebo na osoby v jeho okolí. Jedná se konkrétně o soubor osobnostních rysů, názorů a způsobů chování, které jsou považovány za maladaptivní (sociálně nežádoucí a nepřizpůsobivé) a které narušují pacientovo fungování ve společenské a pracovní rovině.

Ačkoliv se jednání pacienta trpícího některou z poruch osobnosti vymyká společenským normám, sám si to neuvědomuje a většinou také není schopný cokoliv změnit. Navíc pociťuje ve svém nitru silné psychické napětí, což bývá zdrojem různých konfliktů, a často považuje svůj život za celkově neuspokojivý. To pak samozřejmě ovlivňuje jeho partnerské, přátelské, rodinné i pracovní vztahy.

První projevy poruch osobnosti se většinou rozvíjí již během dětských let, ale problém je často odhalen a diagnostikován až v dospělosti. Obecně pak mívají dané potíže stabilní průběh, přesto však může docházet k akcentování některých povahových rysů, pokud se pacient ocitne v emočně vypjaté nebo stresové situaci. Stále dokola ovšem uplatňuje stejné vzorce myšlení a chování, ačkoliv nebývají příliš efektivní. [1, 2, 3, 4]

Dělení poruch osobnosti

Na celém světě se dnes s nějakou poruchou osobnosti údajně potýká až 10 % lidí. U nás se k vymezení těchto stavů používá Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), ale i Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM-5). Právě ten rozděluje poruchy osobnosti do tří klastrů označovaných písmeny A, B a C.

Klastr A – Podivíni

Tato skupina zahrnuje poruchy osobnosti, pro které je typické podivínské nebo excentrické chování. Patří sem konkrétně tyto potíže:

• paranoidní porucha osobnosti,
• schizoidní porucha osobnosti,
• schizotypální porucha osobnosti.

Klastr B – Afektovaní

Druhá kategorie se skládá z poruch osobnosti, které se vyznačují emotivním, impulzivním, náladovým, dramatickým nebo zcela nevyzpytatelným chováním. Zařadit sem můžeme následující problémy:

• disociální porucha osobnosti,
• emočně nestabilní porucha osobnosti (hraniční typ),
• emočně nestabilní porucha osobnosti (impulzivní typ),
• histriónská porucha osobnosti,
• narcistická porucha osobnosti.

Klastr C – Úzkostní

Pro poslední soubor poruch osobnosti je typické především úzkostlivé, vyhýbavé nebo nutkavé chování. Podle lékařů sem můžeme zařadit tři poruchy, což je konkrétně:

• vyhýbavá porucha osobnosti,
• závislá porucha osobnosti,
• anankastická porucha osobnosti. [5, 6, 7, 8, 9, 10]

Co je paranoidní porucha osobnosti?

Paranoidní porucha osobnosti představuje jeden z výše zmiňovaných problémů. K jejím charakteristickým znakům patří především nedůvěra a podezíravost vůči ostatním, a to bez jakéhokoliv adekvátního důvodu. Právě z toho důvodu pacient často vyvolává konflikty, přičemž postrádá schopnost odpouštět, mívá sklony k trvalé zášti a téměř nikdy nepřizná vlastní chybu.

Lidé trpící danou poruchou jsou neustále ve střehu a mají dojem, že se je druzí snaží ponižovat, ubližují jim nebo jim nějakým způsobem vyhrožují. Jejich očekávání bývají pouze negativní, což vede k nepříjemnému chování vůči okolí a také k pocitům zášti či hněvu. Protože předpokládají nějaký podraz a lidem nevěří, jsou k nim obvykle nepříjemní, což je jim následně také opláceno.

Prvotní projevy paranoidní poruchy osobnosti se u pacienta obvykle projevují již během dětství nebo v časné adolescenci, a to hlavně jako zvýšená sociální úzkost nebo celková přecitlivělost. Důsledkem jsou potom chudé sociální vztahy, kdy člověk nemá mnoho přátel a špatně si hledá životního partnera, ale i problémy ve škole nebo třeba v zaměstnání.

Jednotlivé projevy paranoidní poruchy pak bývají chronické, dlouhodobé a výrazně ovlivňují pacientův život v mnoha různých aspektech. Přestože si jich okolí velmi dobře všímá a může mít dojem, že je daný člověk nepřátelský, nemocní si obvykle nemyslí, že by jejich myšlení nebo chování bylo jakkoliv problematické. [11, 12, 13, 14, 15]

Výskyt paranoidní poruchy osobnosti

Zatímco národní epidemiologická studie pocházející ze Spojených států amerických udává, že prevalence paranoidní poruchy osobnosti v běžné populaci dosahuje více než 4 %, evropský výzkum uvádí prevalenci 2 %. V každém případě však jde o jednu z nejčastěji diagnostikovaných poruch osobnosti, s nimiž se lékaři ve svých ordinacích setkávají.

Z hlediska pohlaví zde také panují rozdílné názory. Zatímco podle některých se paranoidní porucha osobnosti častěji objevuje u žen, Americká psychologická společnost (APA) tvrdí, že v klinické populaci se daná porucha více projevuje u mužů. Kromě toho je pak nutné myslet i na to, že jedince s tímto problémem mohou trápit také další psychiatrické diagnózy. [16, 17, 18, 19]

Příčiny paranoidní poruchy osobnosti

Konkrétní důvod, který stojí za vznikem paranoidní poruchy osobnosti, lékaři prozatím neznají. Některé zdroje ovšem naznačují, že by se mohlo jednat o kombinaci biologických a psychologických faktorů. Svou roli zde proto mohou hrát například genetické predispozice. Výskyt daného onemocnění je totiž výrazně vyšší u jedinců, kteří jsou příbuzní s někým, kdo trpí schizofrenií nebo poruchami doprovázenými bludy.

K dalším faktorům, které mohou mít na rozvoj paranoidní poruchy osobnosti vliv, patří zanedbávání v dětství (emocionální i fyzické trauma) nebo třeba výchovné prostředí, v němž se pacient pohybuje či pohyboval. Za rizikové lékaři považují například nepřátelské a zlostné chování rodičů nebo sourozenců, kteří se dítěti vysmívají, pokořují ho a jinak ho trápí. Dítě pak zažívá pocity zranitelnosti a méněcennosti a vytváří si různé obranné mechanismy.

Pokud se člověk v dětském věku neustále obává nějaké ztráty, nemůže si být ničím jistý a nemůže se spolehnout na své nejbližší, naučí se, že by neměl nikomu a ničemu důvěřovat. Takové pocity si přenáší samozřejmě také do dospělosti, kdy ostatní neustále podezírá z toho, že k němu nejsou upřímní, vysmívají se mu nebo mají nějaké nekalé úmysly. Chování ostatních si pak může vykládat negativně, ačkoliv takové není, a mívá dojem, že se ho ostatní snaží zneužít. [20, 21, 22, 23, 24]

Příznaky paranoidní poruchy osobnosti

Pro paranoidní poruchu osobnosti je typická hlavně nedůvěra vůči ostatním. Podezírají druhé z nekalých úmyslů nebo z toho, že se je nějakým způsobem snaží zneužít. Proto ostatní kontrolují a vyslýchají, aby se ubezpečili, že se za jejich zády neděje něco špatného nebo že se proti nim nespikli, ale ani toto chování jim nikdy nedodá potřebný klid. Spíše je naopak může ještě více rozhodit, kvůli čemuž následně vyvolávají různé konflikty.

Enormní úsilí nemocní věnují hledání důkazů, které by jejich podezření potvrdily. Často se však chytají drobných detailů, které jsou zcela bezvýznamné nebo se dají vysvětlit úplně jinak. V rámci této excesivní vztahovačnosti a podezíravosti si navíc chybně interpretují neutrální nebo dokonce přátelské jednání druhých jako nepřátelské, pohrdlivé či nenávistné (například když slyší smích, domnívají se, že se jim ostatní vysmívají).

Protože člověk s paranoidní poruchou osobnosti neustále hledá skryté motivy a čeká, že se k němu budou druzí chovat neférově nebo se ho pokusí nějakým způsobem ponížit, bývá chladný, nepříjemný nebo dokonce nenávistný. To ale samozřejmě vede k nepřátelskému chování ze strany druhých, což paranoidního jedince ještě více utvrdí v jeho původním přesvědčení. Jedná se tedy o jakýsi bludný kruh, z něhož není úniku.

Svou roli při vyvolávání konfliktů nebo problémů paranoidní lidé nevnímají, protože věří, že mají vždycky pravdu. Obvykle také postrádají smysl pro humor, jelikož jakékoliv vtipy na vlastní osobu nemohou vystát a berou si je příliš osobně. To pak platí i pro emočně neutrální poznámky, kterými mluvčí nic nezamýšlel, ale paranoidnímu člověku připadá, že jsou jasně namířené proti němu a jsou plné pohrdání nebo zášti.

Možné projevy paranoidní poruchy osobnosti:

• nedůvěra vůči druhým lidem,
• podezíravost a nepřátelské chování,
• emoční chlad, vážnost a odtažitost,
• kverulantství (opakované stěžování a žalování),
• přecitlivělost na kritiku, nezájem, neúspěch či odmítnutí,
• obviňování druhých za své vlastní nezdary,
• neschopnost přiznat jakékoliv pochybení,
• vztahovačnost, rigidita a žárlivost,
• neustálé podezírání partnerů z nevěry,
• snaha mít nad ostatními kontrolu, aby nedošlo k manipulaci,
• trvalá zášť (neschopnost odpouštět, uražená ješitnost),
• překrucování neutrálního či přátelského jednání druhých,
• výbuchy hněvu jako reakce na domnělé klamání ze strany okolí,
• pocit vlastní důležitosti a sebechvála,
• silná potřeba nezávislosti a přehnaný boj za vlastní práva.

Dalším charakteristickým znakem paranoidní poruchy je pak kladení nadměrného důrazu na vlastní důležitost, což je stejné jako u narcistické poruchy osobnosti. Projevuje se to třeba tak, že pacient vůči druhým vznáší velké množství požadavků a očekává jejich bezpodmínečné plnění. Pokud k tomu nedojde, bývá velice nespokojený a podrážděný. Také však může pociťovat křivdu a nespravedlnost.

K tomu se pak přidává také přecitlivělost vůči jakékoliv kritice, negativnímu hodnocení nebo nedostatečného zájmu ze strany okolí (často stačí, že na pacienta zrovna někdo nemá čas nebo nereaguje s dostatečným nadšením). To pak bere nemocný jako fatální odmítnutí, s nímž se neumí vyrovnat, a zároveň jako potvrzení svého negativního smýšlení o celém světě.

Pro pacienty trpící paranoidní poruchou osobnosti není jednoduché navázat nějaký důvěrný vztah, protože jen těžko vyjadřují druhému svou náklonnost (typický je spíše citový chlad a odtažitost). Pokud se jim to skutečně podaří, bývají ovšem hodně žárliví, často bezdůvodně podezřívají partnera z nevěry, opakovaně ho vyslýchají a obviňují, ale mohou také různými způsoby testovat jeho oddanost a loajalitu (to platí i v případě přátel).

Veškeré zmiňované projevy pak ještě nabývají na intenzitě, pokud se paranoidní osoba ocitne v nějaké nové, nečekané nebo stresující situaci. Následovat mohou krátké psychotické epizody, během kterých bývá patrná narušená percepce a objevují se i bludné myšlenky. [25, 26, 27, 28, 29, 30]

Přidružené potíže

V reakci na zvýšenou zátěž se u pacientů s paranoidní poruchou osobnosti mohou někdy objevit také přechodné psychotické epizody. Pokud se nachází v dlouhodobě stresující nebo jinak nepříznivé situaci, důsledkem pak mnohdy bývá vznik poruchy s bludy. K dalším komplikacím se řadí rozvoj komorbidní poruchy, kam patří například:

• depresivní porucha,
• úzkostná porucha,
• porucha příjmu potravy,
• závislost na návykových látkách.

Mezi časté problémy, s nimiž se pacienti trpící paranoidní poruchou osobnosti potýkají (tedy přidružené potíže), se řadí například hraniční porucha osobnosti, vyhýbavá porucha osobnosti či antisociální porucha osobnosti. Kromě toho se hojně objevuje také sociální fobie, agorafobie, posttraumatická stresová porucha nebo třeba obsedantně kompulzivní porucha. [31, 32, 33, 34]

Diagnostika

Vzhledem k tomu, že se osobnost pacienta v období dětství a dospívání neustále vyvíjí, poruchy osobnosti se obecně diagnostikují až po dosažení věku 18 let. O to se starají odborníci na duševní zdraví, kteří jsou s touto problematikou dostatečně obeznámení a mají potřebné zkušenosti. S danými pacienty totiž není jednoduché pracovat a zároveň je těžké odlišit jednotlivé poruchy osobnosti s podobnými projevy.

Jedinci trpící paranoidní poruchou osobnosti jen zřídka vyhledají odbornou pomoc, protože většinou nemívají dojem, že by s nimi bylo něco v nepořádku. Pokud se skutečně k tomuto kroku odhodlají nebo je k terapeutovi přivedou jiné potíže (například komorbidní úzkostné poruchy, deprese nebo potíže se spánkem), paranoidní rysy osobnosti často bývají patrné hned od začátku, kdy se projeví pacientovo nestandardní chování:

• nemocní zkoumají ordinaci terapeuta a opakovaně se ujišťují, že nikdo nemůže slyšet, o čem se spolu baví,
• vyzdvihují potřebu důvěrnosti a vyžadují od terapeuta zavedení různých opatření, která ji pomohou zajistit,
• mají sklony svalovat vinu na druhé, kteří se proti nim spikli, zneužívají je, špatně s nimi zacházejí nebo je podvádějí,
• i drobným událostem připisují velký význam, vyvolávají konflikty a své závěry zakládají na informacích, které vyčetli z mimiky, pohledů a gest druhých.

Ačkoliv se takové chování může zdát na první pohled velice snadno zjistitelné, pokud jde o jedince s vyšší inteligencí, který si nepřiměřenost svých strategií dobře uvědomuje, může je také výborně maskovat. Kromě toho se navíc některé projevy překrývají s jinými poruchami osobnostmi, což diagnostiku lékařům značně ztěžuje.

V současné době nemá paranoidní porucha osobnosti test, pomocí kterého by bylo možné daný stav jednoduše odhalit. Terapeut se proto bude zajímat hlavně o způsob pacientova myšlení a chování, což bude zjišťovat hlavně prostřednictvím rozhovoru. Obvykle ale klade spíše obecné otázky ohledně dětství, školy, pracovního života a vztahů, které nenutí pacienta aktivovat obrannou reakci. Také pak může konzultovat situaci s jeho nejbližšími.

Pokud terapeut pojme podezření, že se jedná právě o paranoidní poruchu osobnosti, ještě před konstatováním finální diagnózy je nutné, aby pacientovo myšlení a chování porovnal s diagnostickými kritérii pro dané onemocnění. Existují přitom dva různé soubory kritérií, kterými se může řídit, a to konkrétně Diagnostický a statistický manuál (DSM-V) nebo Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10). Pacient přitom musí splňovat alespoň 4 z uvedených bodů.

Diagnostická kritéria podle MKN-10:

• aniž by pro to existoval jakýkoliv důvod, pacient podezírá ostatní, že ho využívají, ubližují mu a podvádí ho,
• neustále se zaobírá nepodloženými pochybnostmi týkajícími se loajality nebo důvěryhodnosti svých přátel a kolegů,
• zdráhá se svěřit ostatním kvůli neodůvodněnému strachu, že pak tyto osoby záludně zneužijí získané informace proti němu,
• neutrálním poznámkám či událostem přikládá skryté významy a má dojem, že se v nich ukrývá snaha jeho osobu ponížit nebo zastrašit,
• pociťuje trvalou zášť (neodpouští urážky, zranění ani ústrky),
• často si všímá útoků na svůj charakter nebo na svou pověst, které ovšem ostatní jako útoky vůbec nevnímají, a reaguje na ně zlobou nebo protiútokem,
• opakovaně a bezdůvodně podezírá svého partnera z nevěry,
• uvedené znaky se neobjevují pouze v průběhu schizofrenie, bipolární poruchy, depresivní poruchy s psychotickými příznaky nebo jiné psychotické poruchy a nedají se vysvětlit fyziologickými vlivy jiného onemocnění.

Diagnostická kritéria podle DSM-5:

• nadměrná citlivost k odstrkování a odbývání,
• sklony k trvalé zášti (neschopnost odpustit urážky, bezpráví nebo zlehčování, uražená ješitnost),
• podezíravost a tendence k překrucování nebo chybné interpretaci neutrální či přátelské akce druhých jako nepřátelské či pohrdavé,
• bojovný smysl pro osobní práva bez ohledu na aktuální situaci,
• opakované a neoprávněné podezírání partnera z nevěry,
• sklon ke zdůrazňování důležitosti vlastní osoby, což se projevuje trvalým vztahováním všeho ke svému já,
• nepodložené „konspirační“ vysvětlování událostí.[35, 36, 37, 38, 39]

Diferenciální diagnostika

Problém při diagnostice paranoidní poruchy osobnosti často spočívá v tom, že se svými projevy nápadně podobá některým jiným stavům a navíc se může objevovat spolu s dalšími psychickými problémy. Pro terapeuta je pak mnohdy těžké jednotlivá onemocnění odlišit. Nejvíce přitom paranoidní porucha osobnosti připomíná následující potíže:

• paranoidní schizofrenie,
• porucha s trvalými bludy,
• depresivní porucha s psychotickými příznaky,
• jiné specifické poruchy osobnosti,
• změna osobnosti při tělesném onemocnění. [40, 41, 42, 43]

Léčba paranoidní poruchy osobnosti

Jak už bylo zmíněno výše, pacient trpící paranoidní poruchou osobnosti jen zřídka sám vyhledá odbornou pomoc. Obvykle je to spíše na popud členů rodiny, partnera nebo třeba spolupracovníků. Problém zde ovšem spočívá v tom, že lidé s tímto psychickým problémem nedůvěřují ostatním a není proto možné si s nimi jednoduše vybudovat jakýkoliv vztah. Také mohou zpochybňovat motivy terapeuta a stává se, že nedodržují léčebný plán.

Pokud jde o to, jakou má paranoidní porucha osobnosti léčbu, existuje několik způsobů, které mohou nemocnému pomoci. Vždy ovšem záleží na konkrétní situaci a na tom, jak dobře pacient se svým terapeutem spolupracuje. Mezi vhodné terapeutické metody patří konkrétně:

• individuální psychoterapie,
• skupinová psychoterapie,
• farmakoterapie.

Vždy je ovšem nutné myslet na to, že při léčbě paranoidní poruchy osobnosti se snadno může u pacienta rozvinout podezíravost či nedůvěra vůči vlastnímu terapeutovi. Proto je nutné, aby si terapeut dával pozor na jakékoliv náznaky znehodnocení, vždy jednal otevřeně a jeho tvrzení byla jednoznačná (bez náznaku humoru). Také on se však může při pacientově podezíravém chování cítit nepříjemně, což někdy vede k oboustranné rezignaci na léčbu.

Individuální psychoterapie

Nejpoužívanější léčebnou metodou je v případě paranoidní poruchy osobnosti obvykle podpůrná psychoterapie, přičemž lékaři často využívají metody kognitivně behaviorální terapie nebo psychodynamické terapie. Cílem je postupné uvědomování si vlastního procesu myšlení, díky čemuž by měl nemocný člověk vystoupit z myšlenkových bludných kruhů. Psychoterapie by ale měla také pomoci naučit se lépe komunikovat s ostatními a zmírnit paranoidní myšlenky a pocity.

Kvůli velké nedůvěře se někdy pacienti snaží léčbě vyhnout, a proto je velmi důležité je do terapie vtáhnout a také je zde udržet. Terapeut by s nemocným měl navázat respektující a nevnucující se terapeutický vztah a přiblížit se mu (ale ne příliš). Většinou se proto přistupuje k diskuzím o traumatech nebo zanedbávání v dětství a terapeut by se měl také snažit pracovat s jeho zkresleným vnímáním reality.

Kromě toho by se pak léčba měla zaměřit také na upevnění spokojenosti se sebou, na postupné zvyšování sebedůvěry a pocitů bezpečí, ale i na zvyšování důvěry v pacientovo okolí. Nestačí pouze odstraňovat podezíravost nemocného, ale je nutné posilovat i jeho sebeakceptaci, protože jinak by mohlo dojít ke snížení sebeúcty, rozvoji smutku nebo nástupu deprese. Zároveň je pak nutné vyjádřit pacientovi pochopení v tom, že pro něj bývají mezilidské situace velmi náročné.

Léčba paranoidní poruchy osobnosti nicméně může být velice náročná, protože postižený člověk jen obtížně navazuje vztah se svým lékařem. Bývá velice opatrný a podezřívavý, bojí se terapeutovi něco sdělit, protože má strach ze zneužití osobních údajů nebo z možné kritiky, a také může pociťovat obavy, aby je při jejich sezení někdo náhodou neposlouchal. Důležité je proto vyjádřit pochopení pro jeho pocity, ale zároveň se vyhnout přehnaně důvěrnému chování, což by mu mohlo být podezřelé.

Skupinová psychoterapie

Vzhledem ke své podezřívavost obvykle nebývají pacienti s paranoidní poruchou osobnosti léčeni ve skupině, přestože by jim to mohlo pomoci posílit jejich sebedůvěru a otestovat svou vztahovačnost. Paranoidní člověk nicméně mívá problém se před větším množstvím lidí otevřít a přestat je podezírat z nekalých úmyslů. Pokud se to ovšem díky předchozí přípravě v individuální psychoterapii podaří a skupina jej přijme, může dojít k podstatnému zlepšení jeho situace.

Farmakoterapie

V některých případech lékaři předepisují také různé medikamenty, které by měly pacientovi pomoci jeho situaci lépe zvládat. Jedná se například o antidepresiva, antipsychotika a krátkodobou anxiolytickou medikaci (například benzodiazepiny). Dané léky navíc mohou být užitečné ve chvíli, kdy se nemocný potýká najednou s větším množstvím problémů, kam patří třeba i deprese nebo úzkostná porucha. [44, 45, 46, 47, 48, 49]

Zdroje: wikiskripta.eu, nakladatelství.portal.cz, psychotesty.psyx.cz, nzip.cz, psychiatriepropraxi.cz, theses.cz, msdmanuals.com, my.clevelandclinic.org, healthline.com, medicalnewstoday.com, verywellmind.com, mayoclinic.org