Historie PTSD
V minulosti se posttraumatickou stresovou poruchou zabýval například známý neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Pátral totiž po důvodech, které způsobily psychické i fyzické problémy u mnoha rakousko-uherských vojáků po první světové válce. Ačkoliv se tehdejší názory značně lišily, Freud byl přesvědčený o tom, že šlo o reakci na bezprostřední ohrožení života vojáků ve válce.
O mnoho let později zkoumali američtí vědci změny psychiky vojáků po válce ve Vietnamu a v Koreji a z PTSD se postupně vyvinula samostatná diagnóza (1980). Od té doby se lidé soustředí především na okolnosti, které vedou ke vzniku PTSD, a možnosti léčby.
Příčiny PTSD
Každý člověk reaguje na jednotlivé životní situace jiným způsobem, proto se posttraumatická stresová porucha projeví jen u některých lidí vystavených kritickému zážitku. Podle lékařů je třeba vzít v úvahu několik různých faktorů, které mohou mít na vznik PTSD vliv, a to konkrétně:
- Náhlost a nečekané působení stresového podnětu
- Brutalita či hrůza traumatického zážitku
- Chronický stres, kterému je člověk dlouhodobě vystavený
- Psychologická odolnost oběti
- Souběžná fyzická poranění
- Dostupnost sociální podpory po traumatické události
K rozvoji PTSD může dojít buď následkem situací, které ohrožují pacienta samotného, nebo také když je postižen někdo z jeho blízkých. Mezi nejčastější situace vedoucí ke vzniku posttraumatické stresové poruchy patří:
- Válka
- Živelné katastrofy
- Těžké úrazy a autonehody
- Týrání, mučení a jiné násilné činy
- Únos
- Znásilnění
- Život ohrožující choroba
- Ztráta blízké osoby
- Nevěra partnera či rozvod
- Ztráta zaměstnání
Příznaky PTSD
U pacienta trpícího posttraumatickou stresovou poruchou se dříve či později projeví výrazné změny chování. V důsledku traumatické situace většinou nejprve přichází tzv. akutní reakce na stres, kdy člověk bývá buď velmi utlumený, nebo naopak nabuzený a hyperaktivní. Tento stav však obvykle během několika dní sám odezní.
Posttraumatická stresová porucha se naopak může projevit i několik měsíců po prožité traumatické události a její projevy přetrvávají déle než jeden měsíc. Charakteristická je dlouhotrvající úzkost a přecitlivělost.
Další symptomy:
- Nekontrolovatelné bdělé vzpomínky na traumatickou událost
- Znovuprožívání události ve snech
- Záměrné vyhýbání podnětům, které situaci připomínají
- Nespavost
- Problémy s pamětí
- Potíže s koncentrací
- Podrážděnost
- Návaly hněvu
- Emoční otupělost
- Pocit prázdnoty a beznaděje
- Zrychlený dech, pocení, žaludeční potíže
- Nervózní reakce na nečekané podněty
Současně s posttraumatickou stresovou poruchou se mohou dostavit také další problémy, jako jsou například deprese, různé fobie, obsedantně kompulzivní porucha nebo také generalizovaná úzkostná porucha. Potíže se postupně začnou promítat také do osobního a pracovního života, klesá zájem o dřívější koníčky a projeví se jistá emoční strnulost. Neobvyklý není ani vznik závislosti na alkoholu či drogách.
Diagnostika
Pro správnou diagnostiku posttraumatické stresové poruchy lékaři používají speciální kritéria a vyhodnocují přítomnost různých charakteristických klinických symptomů. PTSD je totiž nutné odlišit od jiných (a často svými projevy velmi podobných) poruch. Kromě toho je však možné tuto poruchu poznat podle snížené hladiny kortizolu v krvi.
Pacient musel být v první řadě v minulosti vystaven nějaké stresové události, která u něj mohla posttraumatickou stresovou poruchu vyvolat. Lékaři dále hodnotí, zda se u pacienta projevily některé z výše zmíněných symptomů. Důležité je hlavně znovuprožívání situace v myšlenkách a snech, zvýšená nervozita při vzpomínce na událost, vyhýbání se podnětům, které by mohly traumatickou situaci jakkoli připomínat, a zvýšená dráždivost. Stav pacientů se také často zhorší ve chvíli, kdy se přiblíží výročí traumatické události.
Léčba PTSD
Ačkoliv u některých lidí dojde ke spontánnímu zlepšení a posttraumatická stresová porucha může časem vymizet, v mnoha případech je nutné zahájit léčbu. V současné době jsou k dispozici dvě hlavní možnosti, a to konkrétně psychoterapie a farmakoterapie. Obvykle se používá kombinace obou zmíněných metod, jelikož taková léčba má u pacientů trpících PTSD nejlepší výsledky.
Velkou roli hraje také podpora širšího okruhu lidí, které má postižený kolem sebe. Patří sem například rodina, přátelé, ale i podpůrná skupina, kterou může pacient navštěvovat.
Farmakologická léčba
Co se týče léků, které se v případě posttraumatické stresové poruchy podávají, jedná se především o antidepresiva SSRI a MAOI, která mají pozitivní vliv na přenosy nervových vzruchů a zamezují zpětnému zachytávání serotoninu.
Jako první pomoc lze podat také benzodiazepiny a někdy se využívají i anxiolytika, ta však nejsou tak úspěšná. K jakékoliv dlouhodobé farmakologické léčbě PTSD je vždy nutné přistupovat se zvýšenou opatrností, aby u pacientů nevznikla závislost.
Psychoterapie
Léčba posttraumatické stresové poruchy se často soustředí na odbourání hlavních klinických příznaků a zbavení pacienta úzkosti, hněvu a nepříjemných myšlenek. Velmi důležitou složku tvoří psychoterapie, která pomáhá pacientovi překonat traumatickou událost a znovu se začlenit do běženého života. Využívá se především podpůrná psychoterapie, psychodynamická psychoterapie a kognitivně-behaviorální psychoterapie.
Rozhovor s dospělými pacienty se většinou skládá ze tří fází:
- Hodnocení současné situace (deprese, znovuprožívání traumatu…)
- Jak vypadalo období před traumatem (eventuální psychické poruchy v rodině)
- Rozhovor o traumatu samotném
Terapeut by měl nejprve s člověkem trpícím posttraumatickou stresovou poruchou navázat vztah, aby se tak cítil bezpečně a byl schopný o svém problému hovořit. Také by měl pacienta podporovat v tom, aby volně projevoval své emoce (vztek, pláč…), protože tím se dokáže zbavit svého napětí a vnitřně si ujasní postoj k prožité situaci.
Zároveň je potřeba postupně zrekonstruovat traumatickou událost a společně hledat vhodné řešení situace. Terapeut by měl pacientovi pomoci pochopit, jak jeho příznaky a aktuální problémy souvisejí s nepříjemným zážitkem, který v minulosti prožil. Následně je dobré, když terapeut s pacientem společně stanoví realistické cíle a budou se soustředit na jejich plnění. Nelze totiž očekávat, že veškeré příznaky naráz vymizí a člověk bude okamžitě schopný fungovat jako dřív.
Co může pacient udělat sám?
- Zjistit o PTSD co nejvíce informací
- Vyhledat odbornou pomoc
- Mluvit o svém problému s blízkými
- Čelit podnětům, které trauma připomínají
- Zaměstnat se ve volném čase činnostmi, které redukují stres
- Dávat si realistické cíle
- Vyhýbat se alkoholu a drogám
Posttraumatická stresová porucha u dětí
PTSD se bohužel nevyhýbá ani malým pacientům, s nějakou traumatickou zkušeností se údajně setká více než 30 % dětí. Na vině je nejčastěji týrání, zneužívání, šikana, automobilová neštěstí nebo také napadení zvířetem. Dítě však může negativně ovlivnit i situace, kdy je svědkem násilí v mezilidských vztazích kolem sebe.
U dětí komplikuje diagnostiku PTSD několik různých faktorů. Sem patří například tendence k přehrávání problémů behaviorálním způsobem, neschopnost verbálně vyjádřit vnitřní stav nebo také stud či strach, jak bude okolí reagovat. Psychoterapeut by proto měl dobře zanalyzovat situaci, soustředit se na to, aby se dítě cítilo v bezpečí, a zvolit správný postup léčby. Ten je většinou založen na empatickém rozhovoru, který se skládá ze tří částí:
- Postupné otevírání – menší dítě může trauma vyjádřit pomocí kresby nebo hry
- Rozhovor o traumatické události
- Uzavírání – ujištění dítěte, že nepříjemné pocity a příznaky jsou pouze přechodné a snaha o vyrovnání se s traumatickou událostí
