Doc. MUDr. Karel Šonka, DrSc., prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc.
Univerzita Karlova v Praze, 1. LF a VFN, Neurologická klinika
Klíčová slova
parasomnie • poruchy spánku • spánková opilost • somnambulismus • noční děs • abnormální chování v REM spánku
Parasomnie jsou heterogenní skupinou abnormálních stavů, které se vyskytují během spánku nebo jsou na spánek, jeho stadia nebo jejich změny vázané. Jejich klinické projevy jsou většinou motorické, afektivní, kognitivní a vegetativní. Nejedná se o primární poruchu spánku ani mechanismů změny bdělosti na spánek a na opak, ale jedná se o stavy, které spánek provázejí. Parasomnie nebývají provázeny psychopatologií v době plné bdělosti.
Mezinárodní klasifikace poruch spánku a bdění – ICSD(1) uvádí parasomnie jako jednu ze tří základních skupin poruch spánku a bdění a rozděluje ji na čtyři podskupiny podle toho, kdy se během spánku parasomnie vyskytuje (Obr.):
1. Poruchy probouzení. Tyto poruchy se vyskytují převážně při hlubokém spánku NREM, resp. při jeho nedokonalém přerušení. Jedná se o spánkovou opilost, somnambulismus a noční děs, přičemž jejich pořadí též naznačuje stoupající závažnost. Přestože uvádíme, že postihují více děti, musíme připomenout, že se mohou objevit i v dospělém věku.
2. Poruchy přechodu spánek – bdění a bdě ní – spánek. Jsou to poruchy s rytmickými pohyby při usínání, hypnagogický záškub, somnilokvie a noční křeče dolních končetin.
3. Parasomnie při REM spánku. Noční můra, spánková obrna, problémy s penilní erekcí, bolestivé erekce ve spánku, srdeční zástava během REM spánku a porucha s abnormálním chováním v REM spánku.
4. Ostatní parasomnie je skupina podle výše uvedených principů nezařaditelných parasomnií: bruxismus, noční pomočování, porucha polykání během spánku, paroxyzmální noční dystonie (nyní již spíše považovaná za parciální epilepsii), syndrom náhlého a nevysvětlitelného úmrtí během spánku, primární chrápání, spánkové apnoe u dítěte, kongenitální centrální hypoventilační syndrom, syndrom náhlého dětského úmrtí a benigní novorozenecký myoklonus ve spánku. V tomto článku uvedeme podrobnosti k vybraným parasomniím.
Při vyšetřování nemocného s podezřením na parasomnii je nejdůležitější anamnéza. Při identifikaci typu parasomnie (diagnostické klasifikaci) jsou důležité tři základní informace: 1. věk nemocného, 2. čas (vzhledem ke spánku), kdy se stav vyskytuje, a 3. přesný popis příznaků. Ve velmi malém procentu případů je třeba doplnit videopolysomnografické vyšetření(2) ke zjištění průběhu spánku (hypnogramu), ke zjištění eventuálních abnormit různých funkcí během spánku (např. dýchání), k zaznamenání sledované události a případných změn v elektroencefalogramu během sledovaných událostí a v období mimo ně.
Spánková opilost
(probuzení se zmateností,
spánková inercie)
Spánková opilost se objevuje nejvíce po probuzení z hlubokého NREM spánku, zejména po indukovaném probuzení; u dětí je její výskyt častější. Je to snížená výkonnost (zpomalení) a/nebo dezorientace; nemocný může být více či méně zmatený a může mít jasné neoi paleocerebelární příznaky(3). Stav se objevuje při probuzení nejčastěji v první třetině noci a někdy i po odpoledním spánku. Trvá většinou pár minut, může být však podstatně delší (až hodiny). Projevy jsou různě intenzívní a závažné: počínaje obtížným probouzením, přes nemožnost se rychle zorientovat a provádět jednoduché základní úkony (vyčistit si zuby) konče nebezpečným chováním (spíše u dospělých). U malých dětí se jedná o zcela banální a častý jev. Bylo prokázáno, že zpomalení kognitivních funkcí je prokazatelné ještě mnoho desítek minut poté, co již nejsou patrny závažné behaviorální abnormity.
Volně prodejné léky na spaní
Persen, Bactoral, Pharmaton Geriavit
První použití termínu spánková opilost je připisováno Broughtonovi v r. 1968(4), přestože český neurolog Bedřich Roth, zakladatel spánkové medicíny u nás a ve světě, tento stav přesně popisoval již v 50. letech i s použitím názvu spánková opilost(5). První studie spánkové opilosti pochází z roku 1961(6). Současný koncept této parasomnie zdůrazňuje právě velkou šíři intenzity projevů snížení výkonnosti mozku, které se projevuje mírně (jen zpomalením) a nebo více (zmateností a nemožností správného pohybu). Celou šíři intenzity – včetně těch nejméně závažných a nejméně nápadných při indukovaných probuzeních z nočního a denního spánku – postihuje podle současného světového písemnictví a ICSD nejpřesněji pojem spánková inercie (sleep inertia), který prvně použili Lubin a spol v roce 1976(7). Termín spánková opilost spíše naznačuje vážnější stavy s cerebelární symptomatikou a prolongovaným trváním, jak se například typicky vyskytují u idiopatické hypersomnie. Etiologie není jasná. Ví se, že spánková inercie vzniká více (nebo je intenzívnější) po probuzení z hlubokých stadií NREM spánku (ale může se objevit i po spánku 1 a 2 NREM a i REM), objeví se po předčasném probuzení (tedy i při fragmentaci spánku), je facilitovaná spánkovou deprivací a nemá přesvědčivou cirkadiánní distribuci(8). Spánková opilost je druhý nejdůležitější příznak polysymptomatické formy idiopatické hypersomnie, kdy se typicky objevuje při ranním probuzení a samozřejmě velmi intenzívně i při nočních probuzeních(3, 9, 10, 11).
Spánková opilost se často vyskytuje i u sekundárních hypersomnií (např. u spánkové apnoe) a u nemocných s narkolepsií. U dospělých vznik spánkové inercie podporuje chlorpromazin, tricyklická antidepresíva, náhlé vysazení benzodiazepinů, alkohol a také zátěžové situace včetně směnného režimu nebo režimu s více epizodami spánku(8).
Somnambulismus
(náměsíčnictví)
Somnambulismus postihuje ze 2/3 chlapce, nejčastější věk výskytu je mezi 4 až 15 lety. Stav přichází v první třetině spánku. Typický dobře známý projev somnambulismu je následující. Pacient se zdvihne z postele, kráčí po místnosti, oči otevřené s prázdným pohledem a apatickým výrazem. Vykonává nešikovně a pomalu běžné, nebo naopak neobvyklé činnosti. Může se vrátit zpět na lůžko nebo se uložit na jiném místě. Během stavu somnambulismu nemocný může opustit byt. Někteří nemocní jsou při atace somnambulismu agitovaní. Většinou je nemocného možné lehce dovést zpět na lůžko, aniž by se probudil. Je známý vysoký práh probuditelnosti – jedna naše nemocná kráčela opakovaně přes kilometr bosa ve sněhu. Pokud se pacient probudí (i spontánně, např. nějakou překážkou v jeho činnosti), je zmatený, může se chovat i agresívně. Stav trvá minuty až desítky minut. Somnambulická epizoda se může během noci opakovat. Dítě má na stav vždy amnézii, dospělý si stav někdy může částečně pamatovat.
Somnambulismus je považován za závažný, jestliže se epizody opakují vícekrát týdně a nemocnému se při nich stávají zranění. Tento stav byl také popsán jako „rizikový somnambulismus“(12). Bohužel vůbec neplatí, že somnambulik nemůže vypadnout z okna nebo se jinak zranit. Setkáváme se též s kombinací somnambulismu s nočním děsem, kdy pacient uniká před neznámým ohrožením a přitom právě dochází nejčastěji k úrazu (a to i jiných osob)(13). Tato forma postihuje chlapce a děvčata stejně často a má menší tendenci se zmírnit nebo vymizet po pubertě na rozdíl od základní symptomatologie. Somnambulismus je často sdružen se somnilokvií, se syndromem spánkové apnoe, ale také s migrénou a tikovou nemocí Gilles de la Tourette.
Pokud nemocný nevykonává žádné rizikové aktivity, není farmakologická léčba indikována. Je vhodné uvážit psychologické vyšetření, eventuálně psychoterapii a hypnózu. Z farmak se nejvíce používají benzodiazepiny na noc (autoři mají největší zkušenosti s klonazepamem a s klobazamem), a to trvale nebo ad hoc, např. při změně prostředí. Pro dospělé literatura nabízí také paroxetin. Při riziku vypadnutí z okna jsou na místě technická opatření, která tomu mohou zabránit.
Noční děs (pavor nocturnus)
V typickém případě se jedná o chlapce mezi 3 a 6 lety, který asi 1–3 hodiny po usnutí (tedy z hlubokého NREM spánku) náhle začne křičet, plakat, úzkostně gestikulovat. Má otevřené oči, dilatované zornice, tachykardii a potí se. Pacient vyjadřuje obrovský strach, někdy s nekoherentními výkřiky, a dlouho nebo vůbec není možné s ním navázat kontakt. Přestože nemocný vypadá vigilní, není vůbec schopen vnímat okolí. Starší děti navíc mívají tendenci uniknout a mohou se při útěku zranit. Nemocný má na stav v naprosté většině případů amnézii. Je zajímavé, že intenzita stavu je přímo úměrná délce spánku 4 NREM, který stavu předchází. Obvykle stav trvá 1–20 min. U dětí není vzácností pomočení.
V naprosté většině je u těchto nemocných pozitivní rodinná anamnéza, nicméně způsob přenosu nebyl odhalen. Provokační faktory jsou podobné jako u předchozích parasomnií; je však třeba připomenout ještě míru anxiety předchozí bdělosti, kterou může zvýšit např. sledování děsivého filmu v televizi před usnutím. Terapeutická opatření jsou stejná jako u somnambulismu.
Syndrom nočního
ujídání a upíjení
(night eating behavior)
Tuto parasomnii ICSD(1) samostatně neuvádí. Etiologie je v 85 % spojována se somnambulismem. U zbývajících nemocných byla popsána nějaká provokace (např. aplikace některých léků, např. triazolomu), která však somnambulickou patofyziologii zcela nevylučuje. Vigilance a orientace nemocného jsou do různé míry omezeny a nemocný má též na stav různou míru amnézie. Je to stav, kdy nemocný po probuzení nemůže znovu usnout, pokud nepozře nějaká sousta nebo tekutiny. Většina nemocných jí větší nebo menší množství běžných potravin, většinou bez komplikované přípravy. Často při takovém jedení nemocný udělá nepořádek, nejí kultivovaně, může nechat otevřenou chladničku atd. Různé jsou reakce těchto nemocných na překážku v jedení. Někteří nemocní cestu za potravou opakují i několikrát za noc. Porucha také může vyvolat nadhmotnost. Nemocným z této parasomnie nevznikají většinou závažné problémy, ale v úporných případech je možno vyzkoušet benzodiazepiny a antidepresíva(14).
Porucha s rytmickými
pohyby při usínání
(jactatio capitis nocturna, rhytmic movement disorder,
headbanging, headrolling, bodyrocking, bodyrolling)
Původní Zappertovo pojmenování jactatio capitis nocturna(15) přesně vystihuje nejvýraznější projev této poruchy – pohyby hlavou rotační nebo kývavé, které mohou být doprovázeny i kývavými pohyby celého trupu, když je dítě v poloze na loktech. Pohyby však mohou být různé a patří sem i bezvýznamné cumlání palce u batolat. Pohyby začínají před usnutím a trvají různou dobu i po usnutí v průběhu spánku 1 a 2 NREM. Dítě nikdy nepláče a na pohyby si nestěžuje. Starší děti mohou mít na abnormálnost tohoto chování náhled. Porucha většinou začíná ještě před dovršením jednoho roku věku, postihuje více chlapce. V předškolním věku v naprosté většině případů mizí. Vyskytuje se u zdravých, normálně se vyvíjejících dětí, ale uvažuje se také o provokaci traumatem lbi, otitidou nebo psychologickými faktory, jako je změna prostředí atd. U nejtěžších případů, kde hrozí poranění, je vhodné nasadit medikaci benzodiazepiny na noc.
Hypnagogický záškub
(hypnagogic jerks, sleep
starts, hypnic myoclonus)
Hypnagogický záškub je náhlá, krátká kontrakce svalů (myoklonus) převážně dolních končetin o trvání 75–250 msec, na začátku spánku, která se někdy opakuje. Záškub je většinou silný a vyvolá pohyb, může být asymetrický. Je provázen probouzecí reakcí v EEG, ale nemocný si jej nemusí být vždy vědom. Záškub je často spojen s nepříjemnou hypnagogickou halucinací (pocit propadání, záblesk). Stav je nemocným nepříjemný; stěžují si však většinou jen dospělí. Hypnagogické záškuby mohou být podporovány stimulancii, jako např. kofeinem, spánkovou deprivací a stresem. Pokud se hypnagogické záškuby neopakují mnohokrát za sebou, nepovažují se za patologii. Jejich prevalence je vysoká – odhaduje se na 60–70 %. Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit periodické pohyby končetinami ve spánku (opakují se rytmicky a dlouho a postihují dominantně dolní končetiny), syndrom neklidných nohou (předchází spánku, jedná se pohyby převážně dolními končetinami, které jsou do značné míry vůlí ovlivnitelné a většinou jsou doprovázeny parestéziemi) a myoklonickou epilepsii.
Léčba spočívá ve vysvětlení povahy hypnagogického záškubu nemocnému a jeho uklidnění a v doporučení zlepšit spánkový režim (nevhodná je spánková deprivace) a omezení kofeinu. Ve výjimečných případech je možno aplikovat benzodiazepiny, např. klonazepam(16).
Noční křeče v dolních končetinách
Noční křeč v dolní končetině, nejčastěji v lýtku, je bolestivá kontrakce v lýtkových svalech a ve svalech nohy, která nemocného probudí. Křeč přichází jen v NREM spánku. Potíže jsou časté (16 % zdravých dospělých); dispozicí je stáří, těhotenství, diabetes mellitus a metabolické nemoci. Předchozí námaha může crampi podpořit. Křeč přeruší protažení, prohřátí a masáž kontrahovaných svalových skupin. Preventivně lze na noc aplikovat p.o. chinidin sulfát 200–300 mg nebo i klonazepam, karbamazepin, magnézium nebo kalcium(16, 10) .
Noční můra (děsivý sen,
noční děs v REM spánku)
Noční můra je většinou děsivý sen vyvolávající narůstající úzkost, zakončený zpravidla probuzením. Pacient se po probuzení zorientuje a má na sen více či méně podrobnou vzpomínku a též ráno referuje, že se strachem probudil. Sen je komplexní, představuje obrazy velmi detailně, v barvách, kdy je pacient svědkem nebo obětí obzvlášť nepříjemných situací. Sen probuzením končí, ale úzkost přetrvává a někdy nemocný dlouho nemůže usnout. Noční můra se častěji vyskytují v dětství, ale sporadicky ji zažije asi polovina dospělých. Noční můra je typickým projevem posttraumatické stresové poruchy (např. u lidí přeživších válku, bombardování, holocaust atd.).
Noční můry mohou být projevem psychopatologie a mohou být též vyvolány medikací (L-DOPA a b-blokátory). Je popisován nepříznivý vliv děsivých filmů před usnutím. Terapie znamená odstranění eventuálního vyvolávajícího faktoru, psychoterapii a v ex trémních případech neuroleptika jako sulpirid nebo thioridazin a antidepresíva.
Hypnagogická halucinace
Hypnagogická halucinace je přelud, který přichází před usnutím nebo po probuzení (hypnopompická halucinace). Hypnagogickou halucinaci ve sporadické formě zažilo velice mnoho zdravých mladých lidí (odhady se různí: 5–50 %). Nejbanálnější přeludy jsou zrakové – změny barvy, pohyby části pokoje atd. Složitější přeludy zahrnují všechny vjemy. Někdy jsou halucinace velice komplexní, dějově a emotivně velice složité. Část nemocných si uvědomuje šalebnost pocitu (pseudohalucinace). Hypnagogická halucinace je také jedním ze čtyř základních symptomů narkolepsie, kdy hypnagogické halucinace bývají většinou nepříjemné a pacienti se jich obávají(9). ICSD(1) hypnagogickou halucinaci jako samostatnou jednotku neuvádí.
Spánková obrna
Spánková obrna je velice nepříjemný stav, kdy nemocný je bdělý, ale je neschopný pohybu ani promluvit, přičemž dýchání je zachováno stejně jako okulomotorika. Stav přichází před usnutím nebo po probuzení; někdy je provázen hypnagogickou halucinací. Spánková obrna je symptomem narkolepsie(9), ale může se vyskytovat samostatně. Asi 20 % samostatných spánkových obrn má familiární výskyt(17).
Pokud není četnost obrn opravdu velká, není třeba nic jiného než uklidnění nemocného. Jinak jsou indikována antidepresíva (např. klomipramin).
Porucha s abnormálním
chováním ve spánku
(REM sleep behavior
disorder – RBD)
Pod pojmem RBD se rozumí epizody pohybů a výkřiků vznikajících v REM spánku vinou nedostatečné svalové atonie. Nemocní si většinou při probuzení těsně po RBD vzpomínají na živé nepříjemné sny. Pohybové a zvukové projevy stejně jako obsah snů jsou velmi emotivní, mají neklamné prvky agresivity a/nebo úzkosti a mohou vést k poraněním osoby sdílející lůžko s nemocným a samotného nemocného. RBD se vyskytuje různě často: zcela sporadicky až vícekrát každou noc. RBD je častější u mužů, začíná většinou mezi 55 a 60 lety. Diagnózu je nutno potvrdit polysomnografií (průkaz nedostatečné svalové atonie v REM spánku). RBD je buď idiopatická, nebo souvisí s některými neurologickými chorobami (Parkinsonova nemoc, multisystémová atrofie, narkolepsie a další). Léčba RBD spočívá v aplikaci 0,5–4 mg klonazepamu před usnutím(18, 19) a bývá většinou účinná.
Paroxyzmální noční dystonie (paroxysmal night dystonia)
Zařazení paroxysmální noční dystonie se postupně mění. Mezinárodní klasifikace poruch spánku(1) a bdění ji zařazuje mezi parasomnie. Nové práce včetně prací Lugaresiho skupiny z Boloně, která paroxyzmální noční dystonii poprvé popsala, ji zařazují většinou mezi parciální epilepsie frontálního laloku(19). Méně časté stavy trvající většinou déle než 1 min jsou považovány za neepileptické a nadále se nazývají paroxyzmální noční dystonií (např. první příznak Huntingtonovy chorey). Jsou zřejmě způsobeny dysfunkcí bazálních ganglií. Symptomatologie je uniformní: masívní dystonické a choreoatetoidní pohyby postihující celé tělo (pohyb končetin je markantnější) s hlasitými vokalizacemi. Nemocný dystonicky pohybuje horními končetinami v předpažení nebo ve vzpažení a někdy je schopen se zachytit čela postele. Dolní končetiny většinou téměř současně vymrští před tělo. Jiným častým projevem záchvatu je rotace trupu a pád z lůžka. Pohybové vzorce jsou velmi stereotypní a trvají 15–120 s. Vyskytují se téměř každou noc. Záchvaty postihují všechny věkové kategorie. V léčbě se osvědčuje karbamazepin(10).
Bruxismus (skřípání zuby)
Bruxismus se ve významné míře objevuje asi u 5 % lidí; postižení dětí a dospělých je podobné. Jsou to rytmické stereotypní silné kontrakce maseterů, pterygoidálních a temporálních svalů, které často hypertrofují. Bruxismus často indukuje lokální afekce (např. malokluze), doprovází však i anxietu a spánkovou deprivaci. Skřípání zuby vede k jejich opotřebení a k bolestem temporomandibulárního kloubu. Léčba spočívá v dobré spánkové hygieně, varování se nedostatku spánku a stimulancií, v korekci eventuálních dentálních a jiných stomatologických abnormit, ve snížení míry úzkosti a v aplikaci mechanické ochrany zubů na noc(2, 16).
Enuresis nocturna
(noční pomočování)
Noční pomočování je charakterizováno mimovolnou mikcí v průběhu noci, a to jak během REM, tak i NREM spánku. Patří mezi nejčastější parasomnie dětského věku. V předškolním věku trpí občasnou enurézou 20–30 % dětské populace, ve školním věku a zejména v průběhu adolescence její výskyt prudce klesá; u dospělých má prevalenci pod 1 % populace. Výrazným predispozičním terénem je lehká mozková dysfunkce s nerovnoměrným vývojem jemné motoriky a s opožděnou maturací a koordinací funkce močového měchýře. Predispozičním faktorem je rodový výskyt. Kromě primární enurézy, která se vyskytuje od narození, se vzácněji setkáme s tzv. sekundární enurézou, charakterizovanou předchozím „suchým intervalem“. V těchto případech je nutno vyloučit organickou či psychologickou příčinu nočního pomočování. Vzácně může být imperativní mikce projevem mitigovaného nočního epileptického záchvatu.
Při léčbě primární enurézy jsou nejdůležitější výchovné postupy a aktivní nácvik sfinkterů močového měchýře. Užitečnou pomůckou je speciální podložka vybavená zvukovou signalizací, která se vkládá dětem pod prostěradlo. Její zvlhčení počátečním proudem moče zapne alarm, který dítě probudí. Medikamentózní léčba by měla být pouze přechodným doplňkem cíleného nácviku. Žádná medikamentózní léčba enurézu neléčí, pouze potlačuje nebo snižuje její symptomy(2, 20).
Syndrom abnormálního
polykání ve spánku
(sleep-related abnormal swallowing syndrome, deficient swallowing)
Nedokonalé polknutí opakovaně vy vo lává aspiraci, kašel, dušení a probuzení ze spánku. Nemocní většinou udávají pocit dušení a zástavy dechu ve spánku. Spánek je přerušovaný, někdy se vyvine nespavost. Polykání je nedokonalé, sliny se kumulují v hypofaryngu a dostávají se do trachey. Problémy vznikají zřejmě nedokonalostí polykacího aktu ve stáří, která je umocněna spánkem, případně hypnotiky nebo jinými látkami, které mají tlumivý vliv na centrální nervovou soustavu. Terapie po vyloučení možných patofyziologických souvislostí (apnoe, žaludeční reflux, panická porucha, laryngospazmus jiné etiologie a lokální afekce laryngu a faryngu) spočívá ve volbě individuálně vhodné polohy pro spánek (většinou zvýšená poloha hlavy a nebo celé horní poloviny těla) a v racionálním příjmu tekutin ve večerní době(16).
Literatura
1. THORPY, M. (Ed.). ICSD – International classification of sleep disorders: Diagnostic and coding manual. Diagnostic Classification Steering Committee. Rochester : American Sleep Disorders Association, 1990.
2. NEVŠÍMALOVÁ, S., ŠONKA, K. Poruchy spánku a bdění. Praha : Maxdorf Jessenius, 1997.
3. ROTH, B., NEVŠÍMALOVÁ, S., SÁGOVÁ, V., PAROUBKOVÁ, D., HORÁKOVÁ, A. Neurological, psychological and polygraphic findings in sleep drunkenness. Arch Suisses Neurol Neurochir Psychiatr, 1981, 129, p. 209–222.
4. BROUGHTON, R. Sleep disorders: disorders of arousal? Science 1968,159, p. 1070–1078.
5. ROTH, B. Spánková opilost a spánková obrna. Neurol Psychiat čs, 1956, 19, p. 48–58.
6. HARTMAN, B., LANGDON, DE. Performance on sudden awakening. USAF School of Aerospace Medicine Report, 1961, no 62–17.
7. LUBIN, A., HORD, D., TRACY, ML. Effects of exercise, bedrest and napping on performance decrement during 40 hours. Psychophysiol, 1976, 13, p. 334–339.
8. TASSI, P., MUZET, A. Sleep inertia. Sleep Med Rev, 2000, 4, p. 341–353.
9. ROTH, B. Narcolepsy and hypersomnia. Basel : Karger, 1980, p. 309.
10. BILLIARD, M. Le sommeil normal et pathologique. Paris : Masson, 1998.
11. ROTH, B., NEVŠÍMALOVÁ, S., RECHT SCHAFFEN, A. Hypersomnia with „sleep drunkeness“. Arch Gen Psych, 1972, 26, p. 456–462.
12. VILLARD DE, R., BASTUJI, H., GARDE, P., et al. Les terreurs nocturnes, le somnambulisme. Revue du Praticien, 1989, 39, p. 10–14.
13. MAHOWALD, MW., SCHENCK, CH. Parasomnias: sleepwalking and the law. Sleep Med Rev, 2000, 4, p. 321–339.
14. ŠONKA, K., ŠPAČKOVÁ, N., MARUSIČ, P. Syndrom nočního ujídání (dvě kazuistiky a polysomnografie). Čs Psychiatrie, 1993, 89, s. 227–232.
15. ZAPPERT, J. Jactatio capitis nocturna. J B Kinderheilkunde, 1905, 62, S. 70.
16. SHNEERSON, JM. Handbook of sleep medicine. Oxford : Blackwell Science Ltd, 2000.
17. ROTH, B., BRŮHOVÁ-NEVŠÍMALOVÁ, S., BER KOVÁ, L. Familial sleep paralysis. Schweiz Arch Neurol Neurochir Psychiat, 1968, 102, p. 321–330.
18. SFORZA, E., KRIEGER, J., PETIAU, C. REM sleep behavior disorder: clinical and pathophysiological findings. Sleep Med Rev, 1997, 1, p. 57–69.
19. MONTAGNA, P., LUGARESI, E., PLAZZI, G. Motor disorders in sleep. Eur Neurol, 1997, 38, p. 190–197.
20. FRIMAN, PC. Nocturnal enuresis in child. In FERBER, R., KRYGER, M. (Eds), Principles and practice of sleep medicine in the child. Philadelphia : W. B. Saunders Company, 1995, p. 107–113.
e-mail: ksonka@lf1.cuni.cz
