V kupé vlaku mířícího z Českých Budějovic do Prahy jsem nemohla nezaslechnout rozhovor tří čtyřicátnic. Jely z třídního srazu, a tak byly nabité nejen čerstvými zážitky z předešlého dne, ale i vybaveny rodinnými alby, která znovu a tentokrát zřejmě již ve větším klidu procházela jejich rukama s detailnějšími popisy. Živou a poměrně hlasitou konverzaci jsem se snažila nevnímat, ale tak úplně úspěšná jsem nebyla, protože mě asi v polovině naší cesty dohnaly k přemítání. Stalo se tak po konverzačním bloku, který byl tematicky zaměřen na genetiku, tedy na děti a jejich podobnost s prarodiči. Troufám si s jistotou říct, že ani jedna z žen se genetice nevěnovala profesionálně ani amatérsky. Téma genetiky se promítalo do celkem obyčejného hovorového „po kom to dítě je“. Neřešila se fyzická podobnost ani zdravotní zatížení, ale laicky řečeno povaha. A konverzace běžela jako po másle: „Jana je celá tchyně, Honza, ten je po našem tátovi a Lucka je vzteklá po tátovi mýho muže. A Martina je tvrdohlavá po mojí mámě…“ Okamžitě bylo jasné, že všechny vlastnosti, které tyto matky hodnotí negativně, získaly jejich děti ne přímo od svých rodičů, ale ob generaci. Takže od dědečků a babiček a sem tam i něco málo od prastrýců a pratet. Dlužno dodat, že o dobrých vlastnostech se příliš nemluvilo. Napadlo mě, že to se zřejmě probralo už včera v ještě širším fóru a do kupé zbyla choulostivější a privátnější témata s nádechem potřeby si tak trochu i postěžovat. Ale zpátky k tomu dědění. Mnoho rodičů se přiklání k tomu, že jejich děti jsou více než jim podobné svým prarodičům. Jako by se psychické vlastnosti a povaha dědily ob generaci. Rodiče se tím staví tak trochu stranou z „přímé genetické zodpovědnosti“. Nejsem genetik, a tak mé znalosti z této oblasti jsou skutečně minimální. Nicméně jedna věta z tohoto oboru, kterou jsem cestou vyslechla, mě obzvlášť zaujala: „Procentuální pravděpodobnost onemocnění nebo postižení do dalších generací se dokáže určit tím, že vygenerujeme přenašeče genetických chorob, kteří sami neonemocní.“ Zavřela jsem oči a pustila svou fantazii na špacír. Nemají-li tyto matky a jejich partneři s „nežádoucími psychickými vlastnostmi“ svých dětí jakoby nic společného, pak by tito rodiče mohli být jen přenašeči těchto vlastností, tzn. jen by je přenesli z generace na generaci, ale přímo by se u nich neprojevily. Škoda, že se mi asi nepoštěstí v budoucnu sedět takhle v kupé s jejich už dospělými dětmi, které budou mluvit o svých dětech s důrazem na to, co podědily po svých prarodičích - tedy po těch, kteří v tom kupé sedí teď a tak trochu pějí starou známou písničku Já nic, já muzikant. Ale pozor, možná zpěv téhle písničky může být užitečnější, než se na první pohled zdá. Tyhle tři cestující jistě nejsou jediné, které se snaží umístit možné zdroje problémů a komplikací ve své rodině právě mimo ni, tedy aspoň do té jednogenerační vzdálenosti. Upozornění na jistá negativa v bezpečné vzdálenosti totiž nabízí prostor, ve kterém lze s nimi pracovat bez toho, že by byl jeden z rodičů označen za toho, kdo daný problém způsobil a komu bude za tuhle komplikaci v povaze potomka dána zodpovědnost. Pohled na prarodiče však musí být skutečně objektivní, mimo jiné proto, že genetický vklad bývá málokdy jen černý, nebo bílý, nevhodný, nebo vhodný, tedy negativní, nebo pozitivní.
Ve chvíli, kdy jsem v kupé pomalu začínala usínat, protože jsem si na to vlastně teď už monotónní štěbetání zvykla, mi hlavou ještě proběhlo: Na genetickou výbavu si můžeme postěžovat všichni, ale neměli bychom zapomínat ji také pochválit a ocenit.
O autorovi| (převzato z časopisu Moje psychologie 10/2012) ; Text: PhDr. Marta Boučková