Mohl byste v úvodu přiblížit, co znamená slovo diakonie?
Slovo diakonie pochází z řečtiny a znamená „sloužit“, či vlastně „služba“. V Evropě se slovem diakonie označuje sociální práce většiny tzv. protestantských, tedy nekatolických církví. Sociální práce katolické církve se označuje slovem charita, tedy „láska“, i když slovo charita je v současnosti také používáno jako všeobecný název pro dobročinnost.
Jak diakonie vznikla a kdy?
Služba bližnímu, tedy diakonie, má v podstatě 2000letou tradici. Je spojena s počátkem křesťanství, kdy církev speciálně pověřila některé své členy (diakony), aby organizovali pomoc souvěrcům v nouzi, zejména vdovám a sirotkům. Přejdeme-li ale do novověku, v českých zemích začala organizovaná diakonická práce vznikat přibližně kolem roku 1860 zakládáním různých dobročinných spolků či nadací, které se věnovaly zejména práci se sirotky, s chudými, postiženými a seniory. Sloučením práce některých z těchto spolků vznikla v roce 1903 Česká diakonie (celým názvem Česká diakonie, spolek evanjelický pro ošetřování nemocných a chudých – pozn. red.), jiné spolky však nadále fungovaly samostatně. V roce 1952 však musela církev a na ni navázané organizace ukončit své sociální aktivity. Naše církev obnovila své oficiální sociální aktivity mezi českými církvemi jako první, krátce před pádem komunismu, a to v červnu roku 1989 na základě zvláštního povolení. První středisko skutečně vzniklo již 1. listopadu 1989.
Komunisté dovolili obnovení diakonické činnosti, kterou v padesátých letech zakázali?
Mělo to dva důvody. Jednak tu byla skupina lidí, která se o obnovení sociální činnosti církve dlouhodobě snažila a usilovala o to, aby církev nemusela zůstat uzavřená v kostelích. Neúspěšný pokus o obnovu sociální práce církve se uskutečnil např. již v roce 1968. Skutečnému obnovení napomohla až perestrojka, která způsobila určité uvolnění dosud striktních poměrů. Za komunismu bylo Československo, kromě Albánie, vlastně jediná země východního bloku, ve které církvi zakázali úplně všechny sociální aktivity. Povolení k činnosti koncem osmdesátých let bylo specifické, protože bylo pro práci s lidmi, u kterých nehrozilo ideologické ovlivňování, nebo to státu již bylo jedno. Stát tehdy církvi dovolil provozovat jen určitou činnost a pouze v omezeném rozsahu.
Ovlivnilo činnost diakonie také období světových válek?
Mnoho z diakonických aktivit vzniklo jako reakce na situaci během a po první světové válce, např. práce se sirotky, pomoc hladovějícím apod. A po druhé světové válce zase česká diakonie převzala některá ze zařízení německé diakonie, která musela ukončit svou činnost s vysídlením německého obyvatelstva. Takže některé z domovů, které dnes opět provozujeme, například domov pro seniory v Sobotíně původně patřily Diakonii německé protestantské církve.
Zmiňoval jste, že mezi první služby patřila péče o mentálně postižené a seniory. Jaké služby nabízí Diakonie ČCE v současné době?
Diakonie ČCE používá slogan: „Pomoc má mnoho tváří“, který jsme si zvolili proto, že naše práce je opravdu velmi pestrá a rozsah služeb široký. S trochou nadsázky vždy říkám, že je jednodušší vyjmenovat to, co neděláme, nežli to, co všechno děláme. Aktuálně provozujeme 126 registrovaných sociálních služeb, dále sociálně zdravotní a zdravotní služby, vzdělávací služby, služby podpory zaměstnanosti a mnoho dalších doplňkových, veřejně prospěšných aktivit pro širokou cílovou skupinu. Zjednodušeně by se dalo říci, že asi třetina naší práce je určena seniorům, třetina je věnována lidem s postižením, a to zejména s mentálním a kombinovaným postižením, a třetina naší práce je zaměřena na krizové nebo preventivní služby pro osoby v nějaké obtížné životní situaci, například poradny, azylové domy, nízkoprahová zařízení, služby sanace rodiny a podobně. Hlavní činností Diakonie ČCE je poskytování sociálních služeb, některé služby však přesahují do zdravotnictví a významné je také vzdělávání, věnujeme se provozování speciálních škol pro děti s těžkým kombinovaným postižením. Další částí našeho poslání je humanitární a rozvojová pomoc, ve které se Diakonie významně angažovala zejména při všech povodních, které Českou republiku v poslední době zasáhly. V posledních dvou letech se také snažíme více zaměřit a rozvíjet zahraniční rozvojovou pomoc, například pomocí v Africe, konkrétně v Etiopii a Mali, na Blízkém východě nebo v Moldavsku. Poslední částí naší práce je diakonická advokacie, což je hájení práv a zájmů slabších, kam řadíme například i realizaci mediálních kampaní, upozorňujících na závažná společenská témata a problémový přístup společnosti k některým otázkám nebo skupinám.
Poskytujete sociální služby celorepublikově?
Působíme po celé České republice, ale ne zcela rovnovážně. Střediska Diakonie se v době svého vzniku nezakládala v rámci nějakého plánování, kde by měla Diakonie působit, ale vznikala z iniciativy lidí v rámci Českobratrské církve evangelické, kteří chtěli pomáhat, něco změnit nebo nabídnout alternativu tehdejšího „socialistického“ modelu služeb ve svém regionu. Takže jsou kraje, kde je Diakonie zastoupena více a území, kde je zastoupena sporadicky nebo vůbec. Například tuto chvíli nepůsobíme v Pardubickém a Karlovarském kraji, i když i zde již připravujeme nějaké aktivity. Postupně se ale síť našeho působení rozšiřuje.
Jaká je skladba pracovníků v Diakonii?
Poskytování sociálních služeb je řízeno zákonem o sociálních službách, který říká, že sociální služby musí být poskytovány profesionály, to znamená zaměstnanci s předepsanou kvalifikací. Diakonie má ve všech svých zařízeních přibližně 1500 zaměstnanců a k tomu evidujeme asi 1000 dobrovolníků, kteří se na práci Diakonie různou měrou podílejí. Zaměstnanci samozřejmě mají kvalifikaci podle pozice, kterou zastávají a která je určena zákonem. Jedná se nejčastěji o sociální pracovníky, pracovníky v sociálních službách a zdravotnické pracovníky. Ve školách působí speciální pedagogové, vychovatelé a další pedagogičtí pracovníci. Ke skladbě pracovníků bych ještě podotkl možná zajímavou informaci, že asi 80 % našich zaměstnanců nejsou členy žádné církve, to samozřejmě není podmínka práce v naší organizaci. Prostě jen spolu s námi realizují poslání organizace, kterým je všímat si potřeby pomoci a měnit životy lidí k lepšímu.
Problematickou oblastí v sociálních službách bývá financování. Jaké jsou finanční zdroje u vás?
Přibližně první dva roky činnosti Diakonie po jejím obnovení byly všechny služby financovány církví, finanční podporu, ale i know-how a vzdělávání poskytovaly také spřátelené zahraniční církve. Později se podařilo napojit na financování ze státního rozpočtu. Díky tomu mohlo dojít ke vzniku nových středisek a rozvoji diakonické práce. Největší boom tak byl mezi lety 1991 až 1994, kdy početně vzniklo nejvíce našich středisek. Celý systém vícezdrojového financování sociálních služeb je dost složitý. Zkusím to stručně: Diakonie jednak nabízí státu, že místo něj bude poskytovat sociální služby a stát jí za to „platí“ formou nenárokových dotací. Významným zdrojem jsou úhrady od klientů, kteří od státu dostávají příspěvky na péči, aby si služby mohli koupit. Další část výnosů generuje Diakonie formou vlastních aktivit, ať už využíváním majetku, získáváním dárců, prostřednictvím projektů (např. Evropské unie) a díky získané podpoře obcí a místních samospráv. Ve financování jsou samozřejmě určité odlišnosti podle regionů nebo typů služeb. Například u tzv. preventivních služeb klient neplatí nic a stát teoreticky hradí vše. U služeb péče jsou platby složeny z více zdrojů, větší část platí klient ze zmíněného příspěvku na péči a ze svých dalších příjmů a menší část doplácí stát formou dotací. Regionální vlivy jsou také velké, někde kraje v zajetí socialistických stereotypů téměř nepodporují jiné nežli svoje zřizované organizace. Občas se samozřejmě stane, že v daném období nejsou finanční prostředky dostačující. V takovém případě nese Diakonie ztráty na úkor budoucnosti anebo z výnosů minulých let, případně z fondů tvořených dary.
Právě jsem se chtěla zeptat, zda je financování dostatečné…
Systém sociálních služeb v České republice je obecně podfinancovaný. Tím nechci říct, že se nemohou vést diskuse, zda v makročíslech do kapitoly sociálních služeb proudí dost peněz nebo je to dané tím, že jsou neefektivně používány. Je to podobné jako ve zdravotnictví, peněz je stále málo, zvláště pokud se s nimi nezachází efektivně a nároky a možnosti stále rostou. Jako neziskový poskytovatel sociálních služeb jsme především nespokojeni se způsobem, jak jsou peníze již mnoho let nesystémově a neefektivně distribuovány a jak různí poskytovatelé dostávají na srovnatelné služby i několikanásobně odlišné dotace. Navíc kombinace tržního principu vlastních plateb klienta v kombinaci s nenárokovou a nevyzpytatelnou dotací státu a cenovými stropy stanovenými zákonem vede k situaci, kdy systém nefunguje ani jako tržní, ani jako dotační, přehřívá se a spotřebovává příliš mnoho prostředků. Nedostatek zdrojů a nepředvídatelnost financování nás naučily vysoké kreativitě a schopnosti pracovat úsporně. Co však je problém u neziskových poskytovatelů sociálních služeb, jsou obecně nízké mzdy pracovníků, které jsou častokrát výrazně nižší než v krajských zařízeních a nežli ve zdravotnictví, a to i za srovnatelnou práci. Vliv na výši mezd má samozřejmě také vzdělání a kvalifikace jednotlivých zaměstnanců.
Má nízké platové ohodnocení vliv na fluktuaci zaměstnanců?
Určitě má. Ekonomická fluktuace zaměstnanců je realita, i když v posledních dvou letech, kdy se zhoršila situace na trhu práce, se výrazně snížila. Trh práce hodně pokřivily také evropské dotace, které umožňovaly, zejména na začátku, vyplácet výrazně vyšší mzdy nežli byl dosavadní průměr. To, co nás opravdu bolí, jsou odchody schopných, klíčových pracovníků organizace, které jsme si třeba vychovali a oni následně odcházejí za lepším platovým odhodnocením. Pak začínáme znovu. Jsou ovšem lidé, kteří mají péči o druhé jako součást svého osobního poslání a ti jsou ochotni pracovat v sociálních službách i s nižší mzdou.
Katolická církev, na rozdíl od evangelické, má řeholní řády. Nemá tak Charita určitou výhodu oproti Diakonii v tom, že v ní pracují řádové sestřičky, které mají mnohdy větší přesvědčení pomáhat, nemají rodinu a péči o nemocné a postižené vnímají více jako službu či poslání?
Systém poskytování sociálních služeb v České republice je profesionální, to znamená, že člověk má za svou práci dostat mzdu, která je určitým způsobem regulována. Předpokládám tedy, že i řádové sestry dostávají za svou práci mzdu. Důležitější nežli otázka vyplacené mzdy je však otázka osobního přístupu a motivace personálu, protože ta v posledku odlišuje dobrou službu od špatné. Sociální, stejně jako zdravotní služby, vyžadují nejen odbornou kvalifikaci a profesionalitu, ale také určité nadšení a motivaci, prostě mít otevřené srdce. Angažovanost jednotlivých pracovníků nezávisí na příslušnosti k církevnímu řádu, ale spíše na tom, zda svou práci dělají ze srdce a s nasazením, zda je pro ně důležitý klient, zda jsou ochotni jej v životě skutečně doprovázet. Podle toho se pozná kvalitní služba. Diakonie, stejně jako Charita a další organizace, se snaží, aby takových zaměstnanců měla co nejvíce. Pak naše práce a existence dávají smysl.
Diakonie poskytuje sociální služby, v některých případech v kombinaci se zdravotní péčí. Toto bývá mnohdy problematické. V roce 2011 bylo podepsáno „Memorandum o spolupráci na optimalizaci sítě zdravotních a sociálních služeb“. Došlo na základě toho k realizaci nějakých změn?
Myslím si, že memorandum bylo ve své době dobře míněnou politickou deklarací, kterou se dva relativně vstřícní ministři snažili něco rozhýbat. Podle mého názoru to ovšem narazilo na nižších úrovních ministerstev na neschopnost překonat provinční kompetenční spor a opustit zakopané pozice. Striktní rozdělení systému na zdravotnický a sociální je poměrně nešťastné nejen z finančního hlediska a odráží se negativně na dostupnosti a koordinaci potřebné péče. V současné době se stále bojuje o to, co je výkon pečovatelský a co zdravotnický, respektive kdo bude jednotlivé výkony financovat. Zákon o dlouhodobé péči, který měl tyto věci trochu pospojovat, byl odsunut do nedohledna, resp. stornován. Některá nařízení nového zákona o zdravotnických službách se promítají do oblasti sociální péče velmi nesmyslně. Například otázka toho, kdo může podávat léky atd. Připočítáme-li k tomu zdravotní pojišťovnu utrženou ze řetězu, která jednorázově snižuje platby za zdravotní výkony v zařízeních sociálních služeb, vznikají velké problémy a zhoršuje se dostupnost zdravotní péče. Řekl bych tedy, že kromě té proklamace se nestalo v podstatě nic. Základem problému je podle mě boj o peníze a nadřazení zájmu úředníka nad zájem klienta či pacienta.
Nebylo by řešení ve sloučení ministerstev?
Zaznamenal jsem tento návrh, který však vyplýval spíše ze snahy ušetřit peníze za administrativu ministerstev. Ideu sloučení kvůli provázanosti péče jsem nezaznamenal. Domnívám se proto, že by to k žádné změně nevedlo, protože by se problém pouze přesunul do dvou odborů jednoho ministerstva. Možná, že kdyby přišel silný ministr spojeného ministerstva s jasným mandátem současnou situaci změnit a nahlížet na problematiku nikoli z hlediska systému, ale z hlediska člověka, klienta, nebo uživatele, mohlo by dojít ke změně k lepšímu. Ve zdravotnictví a v sociálních službách je důležité být přátelský ke klientům a pacientům. To znamená změnit nadřazenost institucionálního a úřednického myšlení na myšlení lidské. Řešení je používat zdravý rozum a vidět především člověka, pacienta, klienta. Tomu nepomůže formální sloučení dvou ministerstev pod jedno.
Abychom nemluvili jen o tom negativním, mohl byste uvést také něco, z čeho máte v Diakonii radost, co se daří? I přes současné nastavení systému se nám daří stále pomáhat lidem a poskytovat jim, jak věříme, přátelské a efektivní služby. Přáli bychom si, aby systém byl spravedlivější, transparentnější a také lépe finančně zajištěn, ale i přes to, jak to funguje, jsme stále zde a můžeme naplňovat své poslání. Diakonie se za těch více než dvacet let své novodobé existence stala důležitým a respektovaným poskytovatelem sociálních služeb, a to nás samozřejmě těší. Avšak vždycky je co zlepšovat…
Existuje nějaký model poskytování sociálních služeb, který by vám přišel inspirující nebo příkladný?
Všechny modely se v průběhu času mění a přizpůsobují se stále se vyvíjející společenské filozofii. Za posledních 50 let jsme svědky výrazného posunu od péče zdravotně orientované přes pedagogicky a ochranitelsky orientovanou až po asistenční a individuálně podpůrnou službu. Způsob poskytování péče také závisí na ideologii a finanční podpoře konkrétního státu. Obecně lze říci, že prosté přenášení modelů není vždy nejšťastnější. Česká republika má zkušenost s přebíráním některých modelů z Velké Británie, které však v našich podmínkách správně nefungují, protože máme jinou kulturu, jiné tradice apod. Poznávat a přebírat jiné, fungující modely, je dobré, ale je třeba prověřit jejich přizpůsobivost místním podmínkám. Modely také podléhají určité módě, takže v poslední době se hodně hovoří o integraci lidí do společnosti a o komunitních službách. Otázkou je, podíváme-li se na tyto trendy z hlediska financí, zda po zkušenosti s finanční a hospodářskou krizí nebudou revidovány, protože jsou nákladné a nebude na ně dostatek finančních prostředků. Zároveň je třeba zaměřit pozornost na to, jak je v daném státě systém celkově nastavený, zda funguje princip subsidiarity, otevřená soutěž mezi poskytovateli, modely veřejné kontroly vynakládání peněz a podobně. Toto se v jednotlivých státech liší a situace v České republice není úplně optimální. Pokud bychom se snažili o srovnání se zkušeností a praxí například Německa, Nizozemí, Švýcarska, Velké Británie a podobně, musíme konstatovat, že naše prostředí je poměrně nezralé a trpí postsocialistickým syndromem.
Vraťme se ještě zpět ke službám, které poskytujete. Tématem poslední doby je hospicová péče, objevují se názory, že hospicových služeb je málo. Diakonie také provozuje jeden hospic. Neuvažujete o rozšíření tohoto typu péče?
Vím, že v některých střediscích Diakonie uvažují nad zřízením mobilní hospicové péče. Nicméně právě provozování hospice je typickým příkladem, kdy služba stojí na rozhraní mezi resortem zdravotním a sociálním. Trpí tedy do určité míry tím, o čem jsme již mluvili. Otázkou však je, zda je hospicových lůžek málo… je jich tolik, kolik je stát prostřednictvím zdravotního pojištění a dalších finančních prostředků v současnosti ochoten platit. Spíše by bylo vhodné se zamyslet nad otázkou důstojného umírání. Praktická stránka přece vždy vychází z filozofické úrovně. Řekl bych, že Česká republika patří mezi země, které si příliš neváží stáří. Nedbáme na důstojné stáří a důstojné umírání. Projevuje se to například tím, že jsme jednou z evropských zemí, ve které je nejvyšší počet rozloučení se zesnulými bez rodinných příslušníků, nebo počet osob, jejichž zpopelněné ostatky si nikdo nevyzvedne. Pokud si jako společnost nevážíme stáří a umírání, nemá smysl budovat zařízení, která důstojné umírání v přirozenějším prostředí umožňují. Nejprve musí dojít k určité změně kultury nebo filozofie národa. Pak by mohlo dojít k tomu, že o zařízení tohoto typu bude větší zájem, a to nejenom ze strany uživatelů, ale i ze strany těch, kteří rozhodují o jejich financování. Ale možná je to naopak a budování hospiců přispěje změně náhledu společnosti na otázku důstojného umírání.
K změně vnímání stáří má pomoci kampaň Otevřeno seniorům, kterou Diakonie realizuje?
Posláním Diakonie, jak jsem se již zmínil, není pouze poskytování sociálních služeb, ale rozhodli jsme se také hájit práva a zájmy slabších a odstrčených. Chceme se pokusit měnit určité náhledy společnosti na slabé, nepřizpůsobivé, zranitelné, a zastávat se veřejně těch, kteří sami za sebe nemohou mluvit. Na základě této myšlenky vznikla kampaň Otevřeno seniorům, kterou jsme připravili ještě dřív, než nastal Evropský rok aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity (v roce 2012 – pozn. red.). Uvědomujeme si totiž, že náhled společnosti na staré, starší, stárnoucí, neproduktivní, pomalejší a podobně, není úplně zdravý a je potřeba ho změnit. Cílem naší kampaně je ukázat, že stárnutí patří k životu, stárnoucí lidé ve společnosti žijí, populace obecně stárne a je třeba se na to připravit. Důležité je přehodnocovat postoj společnosti, který se vytvořil mimo jiné vlivem komunismu, pro který bylo typické odmítání a odsouvání starých či postižených lidí mimo společnost. Kampaň Otevřeno seniorům je prvním pokusem, jak oslovit veřejnost a říct: „Přemýšlejte, co o stárnutí vlastně víte. Je váš pohled na stáří a stárnutí správný? Senioři jsou lidé, kteří mají společnosti co nabídnout a mohou ji obohatit.“ Usilujeme o změnu kultury společnosti k tomu, co považujeme za správné a trvalé hodnoty, ze kterých práce Diakonie vychází.
Máte zpětnou vazbu na tuto kampaň? Respektive, byla úspěšná a splnila očekávání, která jste od ní měli?
Myslím, že se kampaň povedla, což nám do určité míry potvrzují i ocenění, která jsme za ni obdrželi. Pochopitelně jsme neočekávali, že by se do roka od spuštění kampaně změnila celá společnost, ale považujeme za velký úspěch, že se o problematice stárnutí alespoň začalo mluvit. Jsme rádi, že se v televizi vysílaly naše spoty a do veřejné dopravy a na zastávky se podařilo umístit plakáty upozorňující na sdělení této kampaně. Zároveň se domnívám, že jsme téma stárnutí dokázali uchopit zajímavě. Samozřejmě že jsme byli výrazně limitováni prostředky, které jsme měli k dispozici, a kampaň bylo možné realizovat jen s podporou mnoha mediálních partnerství.
Uvažujete po této zkušenosti o dalších kampaních zaměřených na jiná témata?
Ano, protože si uvědomujeme, že existuje opravdu hodně věcí, na které je potřeba společnost připravit a o kterých je potřeba začít mluvit. Pokud chceme měnit filozofii sociální či zdravotní péče, potřebujeme k tomu zejména pochopení a akceptaci celé společnosti, abychom nedělali zbytečnou práci. Nemůžeme například integrovat lidi s mentálním postižením do společnosti, která je nepřátelská nebo uzavřená přijímání lidí, kteří jsou jiní, mají třeba někdy zvláštní projevy chování a podobně. Nemůžeme některé moderní modely péče a podpory aplikovat, pokud společnost není ochotná dát „odlišným“ lidem novou šanci nebo se jim otevřít. Toho lze dosáhnout právě pomocí kampaní a prostřednictvím médií většinovou společnost upozorňovat na to, že mezi námi žijí lidé slabší, stárnoucí, postižení, nebo takoví, kteří se nemohou sami hájit a nechají se odsunout na druhou kolej. A zde vidíme dosud nevyužitý prostor pro poskytovatele sociálních služeb a další organizace, aby za tyto lidi mluvili, aby je poslouchali a veřejnosti přibližovali jejich životy. Takže kampaň Diakonie Otevřeno seniorům, projekt nadace Sirius Chodící lidé či další kampaně upozorňují na to, že náš svět není jen o penězích, kráse, mládí, ale že společnost je pestrá škála různých lidí a společně tvoříme jeden celek a že každý zde má svou hodnotu a své místo.
Na začátku jste říkal, že Diakonie je od počátku propojena s křesťanstvím. Vy jste vystudoval Evangelickou teologickou fakultu na Univerzitě Karlově. Kudy vedly vaše kroky do Diakonie?
Já jsem si rozhodně nepředstavoval, že budu pracovat v sociálních službách. Zároveň jsem ale vždy chtěl dělat něco smysluplného. Když jsem v roce 1995 hledal, kam jít na civilní službu, náhodou jsem dostal nabídku z jednoho střediska Diakonie ČCE. Po dokončení školy jsem byl osloven, zda bych dočasně neřídil jedno středisko Diakonie. A z ročního angažmá se nakonec vyklubalo 9 let. Celkem jsem tedy v Diakonii již více než 15 let.
**
80 % našich zaměstnanců nejsou členy žádné církve
Striktní rozdělení systému na zdravotnický a sociální je poměrně nešťastné nejen z finančního hlediska…