Reforma má podporu jen do té doby, dokud se mě nedotýká. Či spíš pokud se tváří, že se mě nedotýká. Jedině tak si lze vysvětlit situaci, kdy většina dotazovaných odmítá přímé zvýšení svých výdajů (zavedení poplatků ve zdravotnictví), ale zvýšení přísunu peněz do problémové oblasti ze strany státního rozpočtu jim připadá v pořádku. Jako by stát disponoval penězi někoho jiného než nás samotných.
Ve světle výše uvedeného není překvapením, jak silná vlna nevole se vzedmula proti reformě zdravotnictví, představené ministrem Julínkem. Ta má plno aspektů, z nich velká část je bohužel deformována nezbytnými politickými kompromisy, ale jen o jednom z nich se živě diskutuje.
Jedná se o citlivé téma zavedení poplatků. Hlavní argument proti nim se opírá o jejich asociálnost. Ano, je nesporné, že nejvíce za recepty či pobyt v nemocnici zaplatí sociálně slabší skupiny důchodců a/nebo dlouhodobě nemocných. Musíme však dodat, že hlavním posláním zdravotnictví je léčit, nikoliv chránit sociálně slabé. To je úkol pro systémy sociální, respektive důchodové.
Bohužel, současný zdravotní systém u nás do značné míry supluje nesprávně fungující sociální politiku a naopak v některých svých úkolech jednoznačně selhává. Máme-li problémy s financováním čehokoliv, musíme přece v prvé řadě odhalit to nejdůležitější a zabezpečit, aby v prvé řadě právě toto fungovalo.
Proč dotovat jídlo v nemocnicích?
V případě zdravotnictví otázka zní: je důležitější mít peníze na léčbu těch nejnáročnějších a nejdražších pacientů nebo na dotování paralenu či jídla v nemocnici? Mluvíme-li o solidaritě systému, volba je jasná. Bohužel současná situace je přesně opačná.
Zavedení poplatků není lékem na děravou kapsu českého zdravotnictví. Pravděpodobně ani výrazně nesníží četnost návštěv českých pacientů u lékaře. Přesto je to krok správným směrem. Poplatky zavedly prakticky všechny země Evropské unie - tedy i ty, které by i bez nich byly dostatečně finančně silné. Jejich existence znamená jen návrat do normálu. Poplatky za návštěvu lékaře aspoň oddělí ty návštěvy, které jsou opodstatněné, od těch, jejichž účel je sociální.
Každý praktický lékař asi potvrdí, že dost jeho pacientů si přijde spíš popovídat o svých psychických či rodinných problémech, a lékaři tak hrají roli, která jim nepřísluší. Poplatek za pobyt či stravu v nemocnici asi může zpochybnit málokdo. Neexistuje přece jediný důvod, proč by kdokoliv neměl platit za to, za co běžně platí doma. A těm, kteří si to nemohou dovolit (důchodci a dlouhodobě nemocní), musí situaci ulehčit sociální systém.
Marek Hatlapatka
Autor je analytik společnosti Cyrrus
Brněnský deník