Výchova ke zdraví spolu s ochranou a podporou zdraví patří k ústředním aktivitám nejen sestry, ale i ostatních členů zdravotnického týmu. Souhlasně s Baškovou a kol. (2009) jsme toho názoru, že výchova ke zdraví (týkající se rozšiřování vědomostí a formování návyků a postojů), jakož i edukace (podle vyhlášky MZ SR č. 364/2005 Z. z. zaměřená na výchovu a vzdělávání osoby, rodiny a komunity s důrazem na soběstačnost) mají interdisciplinární charakter. Společným úsilím nás, zdravotnických profesionálů, by mělo být zlepšování zdraví (z angl. health agains), případně udržování stavu zdraví, kvality života člověka a dosahování nejvyššího možného životního potenciálu. Edukaci, edukační proces pokládají Raková, Dimunová (2011) za jistý prostředek konkretizace výchovy ke zdraví a klíčový komponent péče o pacienta, které se mohou stát nápomocné při dotváření výše uváděných komplexních snah a kvalit. Škrla, Škrlová (2003) preferují tři důležité aspekty edukace: edukace pacientů je dobrou investicí, která se zdravotnictví vždy vrátí, je důležitá pro každého pacienta a měla by se stát jednou z hlavních priorit sestry a konečně sestra by měla edukaci realizovat a aplikovat v ošetřovatelské praxi.
Cílem příspěvku je zaměřit pozornost na sestru v roli edukátorky a zjistit, do jaké míry realizují edukaci sestry v současné ošetřovatelské praxi. Naším záměrem bylo zmapovat, zda sestry využívají častěji individuální, anebo skupinovou formu edukace. Zajímalo nás, zda edukační proces probíhá v místnosti určené pro edukaci a také jestli sestry v klinické praxi vedou záznam o uskutečnění edukace pacienta. Interpretujeme pouze část námi zjištěných výsledků průzkumu.
Soubor a metodika
Průzkum byl uskutečněn v měsících leden až únor 2011. Se souhlasem vedení vybraných pracovišť bylo distribuováno celkem 60 dotazníků (návratnost 83 %) mezi sestry interních oddělení ve dvou nemocnicích na Slovensku. Použily jsme nestandardizovaný dotazník, který sestával ze 16 výroků/tvrzení předložených sestrám v oznamovacích větách a zaměřených na zkoumanou oblast. Pro hodnocení postojů jsme v dotazníku využily pětistupňovou Likertovu škálu. Jednotlivé stupně škály jsme vymezily následovně: 5 – souhlasím, 4 – částečně souhlasím, 3 – nedokážu posoudit, 2 – částečně nesouhlasím, 1 – nesouhlasím.
Vzorek, získaný záměrným výběrem, tvořilo celkem 50 sester. Ke vzorku A patřily sestry z interního oddělení Liptovské nemocnice s poliklinikou v Liptovském Mikuláši (LNsP LM), které vyplnily dohromady 25 dotazníků, a vzorek B tvořily sestry interního oddělení Nemocnice s poliklinikou v Považské Bystrici (NsP PB), které celkem vyplnily také 25 dotazníků.
Sestry zúčastněné v průzkumu byly z různých věkových skupin, s rozdílným stupněm vzdělání a rozdílnou délkou klinické praxe. Nejpočetnější zastoupení měly sestry ve věkovém rozmezí 40 až 49 let (42 %), s délkou odborné praxe více než 10 let (66 %) a s dosaženým vyšším odborným vzděláním (42 %).
Zjištěné výsledky v obou vzorcích neporovnáváme vzhledem pro nízký počet respondentů. Slouží pro vytvoření souhrnného obrazu realizace edukace v klinické praxi v námi sledovaném souboru sester.
Výsledky
V průzkumu jsme se zaměřily na postoj sester k edukaci pacientů jako potřebné součásti ošetřovatelského procesu. Všech 50 sester (100 %) vyjádřilo kladný postoj k posuzovanému výroku. Potvrzený pozitivní názor ze strany sester pro nás znamenal jistý odraz jejich znalosti problematiky.
Také nás zajímalo, jakou formou bývají obvykle interpretovány poznatky směrem k pacientům/klientům na vybraných klinických pracovištích. Ze zjištění uvedených v grafu 1 jednoznačně vyplývá, že v obou vzorcích převládá individuální forma edukace nad skupinovou. Až 27 sester (54 %) se vyslovilo, že skupinovou formu edukace vůbec nerealizují.
Při edukaci pacienta se snažíme klást důraz na změnu jeho chování a jednání. Efekt edukace mohou ovlivnit mnohé faktory a k některým z nich řadíme i místo, resp. místnost, kde edukační setkání probíhá. Vyjádření sester z našeho průzkumu nasvědčují tomu, že nejčastějším místem realizace edukace v klinickém prostředí je pokoj pacienta. S tímto tvrzením souhlasilo 43 zúčastněných sester (86 %). K realizaci edukace v edukační místnosti vyjádřilo kladný postoj 33 sester (66 %) a jako jiné místo pro edukaci pacientů byla uváděna ambulance.
Dokumentace každé vykonané činnosti stvrzená vlastním podpisem představuje pro zdravotnického pracovníka důležitý právní důkaz a platí to i při evidenci edukace ve zdravotním záznamu pacienta. Zkušenost z klinické praxe potvrzuje, že skutečnost zaostává za její vyslovenou potřebou. Naším záměrem bylo zjistit, zda sestry v LNsP LM a NsP PB vedou záznam o každé uskutečněné edukaci pacienta. 42 sester (84 %) z celkového počtu 50 vyjádřilo svůj souhlasný postoj, avšak v grafu 2 můžeme vidět odlišnou reakci sester, kdy 10 sester (20 %) z celkového počtu vyjádřilo názor, že záznam o edukačním procesu by neměl tvořit součást zdravotní dokumentace. Toto stanovisko nám není zcela jasné. Myslíme si, že edukační činnost v porovnání s jinými ošetřovatelskými činnostmi je upozaďována a nevěnuje se jí náležitá pozornost, což však souvisí i s jinými vlivy.
Diskuse, závěr
Edukační proces v ošetřovatelství má nezastupitelné místo a podle Němcové, Hlinkové a kol. (2010) je specifický podle toho, ve které fázi onemocnění je edukace realizována. Drlíková (2008) uvádí, že edukace je neoddělitelnou součástí ošetřovatelské péče a kritériem kvality poskytované péče.
Z teoretických východisek o edukaci je zřejmé, že na absentující poznatky edukanta navazuje stanovení ošetřovatelské/edukační diagnózy a následně realizace edukace podle předem připraveného edukačního plánu. Závěrem v procesu edukace hodnotíme splnění edukačních cílů a dosažení změn u edukanta v oblasti kognitivní, afektivní a behaviorální. Pětifázový edukační proces se podle našeho názoru realizuje v našich zdravotnických zařízeních pouze v malém procentu případů. Edukace mívá spíše formu krátkého, 5-10minutového „naučného setkání“. Obdobně je stále ještě kladen nedostatečný důraz na edukaci rodiny, případně dalších podpůrných osob, které se o nemocného či jinak postiženého člověka starají. V tomto případě vidíme jako vizi do budoucnosti on-line edukaci s využitím různých edukačních médií a edukačních prostředků pro pacienty a jejich blízké.
Forma edukace (individuální, skupinová, hromadná) by měla být přizpůsobena okolnostem na straně edukanta a edukátora. Ďurová (2003) říká, že při skupinové edukaci je více prostoru pro konfrontaci s realitou a nápomocnou může být zkušenost, kterou se svým onemocněním mají ostatní pacienti. Vytvoření prostoru pro skupinovou formu edukace by bylo možné v tzv. edukačních centrech zaměřených na různé skupiny lidí (zdravých i nemocných) s využíváním praxe založené na důkazech.
Záznam o edukaci pokládáme za důležitou součást zdravotní dokumentace, ať už jde o edukátora progresivního, anebo tradičního typu, jak specifikují Němcová, Hlinková a kol. (2010). Náš pohled na tento sledovaný fakt odůvodňujeme tím, že správně zdokumentovaná edukace se může stát směrnicí při následné edukaci pacienta a zároveň je zdrojem důležitých informací při týmové spolupráci ve smyslu zahájení anebo pokračování edukace u každého pacienta.
Říkává se, že „existují tisíce chorob, ale pouze jedno zdraví“. Snad z tohoto důvodu, ale i vzhledem k současnému zdravotnímu stavu obyvatelstva se společnost stále intenzivněji snaží uskutečňovat rozhodnutí směřující ke zdraví, k jeho podpoře, uchování a návratu k němu a dovolíme si tvrdit, že za jeden ze způsobů je považován i edukační proces v ošetřovatelství.
O autorovi: PhDr. Jana Raková, PhD.1, Bc. Ľubomíra Čičáková2 Ústav ošetrovateľstva, LF UPJŠ, Košice1, absolventka VŠ ZaSP sv. Alžbety, Bratislava, n. o. (janka.rakova@gmail.com, lcicakova@versity.sk)