Potřebujeme, nebo nepotřebujeme internu v 21. století?

Do 80. let 20. století byla interna kompaktním oborem, ve kterém bylo možno se dále vzdělávat v jednotlivých specializacích, jako jsou kardiologie, gastroenterologie, endokrinologie, diabetologie, nefrologie, revmatologie, hematologie a gerontologie. V posledních desetiletích se tyto obory bouřlivě rozvíjely, zejména ve směru nových, stále komplikovanějších diagnostických a léčebných metod. Řada z nich potřebuje i speciální školení, protože vyžadují určitou technickou zručnost a zkušenost. Přední odborníci v těchto specializacích usoudili, že náplň jejich oboru je již tak rozsáhlá, že je to opravňuje k tomu, aby obor z všeobecné interny zcela vyčlenili a snažili se jej osamostatnit, a to nejen v ambulantní praxi, jak tomu bylo dříve, ale založením samostatných specializovaných oddělení ve větších nemocnicích. Vývoj se akceleroval i změnou postgraduálního vzdělávání, kdy jsme opustili systém dvou atestací. Některé obory, jako např. kardiologie, která je ve svém emancipačním procesu nejdále, bojovaly dokonce za to, aby jejich vzdělání bylo od prvního roku vyčleněno z interního kmene a mělo zcela samostatný program. Naštěstí pro nemocné se zatím podařilo společný kmen interních oborů zachovat. Problémy kolem postgraduálního vzdělávání dobře celou situaci ilustrují, protože snaha o dezintegraci probíhá v celé medicíně. Nejdříve byla tendence rozmnožit základní obory, kde chtěla být základním oborem i hyperbarická medicína. Specialisté se začali domnívat, že orientovat se v š