Z historického hlediska jsme v dějinách svědky mnohdy až nelidského zacházení s dětmi. V antickém Římě otec rodiny jako autorita rozhodoval, jestli „je dítě k něčemu, nebo ne“, zda splní jeho očekávání. Odstranění dítěte nebylo ničím neobvyklým. Ve středověku bylo „utracení“ dítěte považováno za hřích, ale k odčinění tohoto skutku stačilo pokání. V péči o dítě bylo staletou praxí zavinout kojence do povijanu a tím mu znemožnit jakýkoli pohyb. Novou vlnu lidské bezohlednosti vůči dětem přinesla průmyslová revoluce. Děti byly zapojovány do pracovního procesu za nelidských pracovních podmínek. Dítě bylo chápáno jako „malý dospělý“. V Anglii byla v roce 1837 osobám mladším 18 let pracovní doba omezena na 12 hodin denně. Děti ve věku 9 až 13 let směly pracovat „pouze“ 9 hodin denně. Teprve 20. století je zaměřeno na dítě. Respektuje jeho osobnost, specifika, vývoj i různá úskalí.
Dítě a jeho potřeby
Pro přežití organismu je nutné uspokojení alespoň základních lidských potřeb, ke kterým patří potřeba dýchání, hydratace, výživy, vyprazdňování, tělesná a duševní aktivita, odpočinku a spánku, tepla a pohodlí, bezbolestné bytí, potřeba hygieny, sexuální a mateřské potřeby. U dětí je odlišná frekvence fyziologických funkcí, anatomické a funkční poměry jednotlivých systémů dětského organismu, složení stravy a příjem tekutin souvisí s růstem dítěte, dochází k postupnému zrání nervového systému, rozvoji pohybu, je zvýšená potřeba spánku a odpočinku, vytvářejí si hygienické návyky apod.
Psychosociální potřeby jsou složitější a vznikají adaptací dítěte na prostředí. Sociální prostředí a různé okolnosti života ovlivňují socializaci dítěte. Mezi základní existenciální potřeby patří potřeba jistoty a bezpečí, zdraví, pomoci, potřeba struktury řádu, soběstačnosti, prostředí a bydlení (zázemí), potřeba informací a podnětů. Dítě potřebuje místo, kde se cítí jistě a bezpečně. Prochází od naprosté závislosti k postupnému zdokonalování jednotlivých sebeobslužných úkonů, adaptuje se na společnost stimulací dostatečného množství podnětů, učí se pravidla a řád, které mu dotvářejí pocit bezpečí a jistoty. K vyšším potřebám patří potřeba lásky, sounáležitosti, uznání, ocenění, sebeúcty, seberealizace. Dítě se rodí jako naprostý egocentrik. Svět se točí kolem něj a také si zaslouží naši lásku. Děti potřebují někoho, kdo ocení fakt, že jsou dětmi. Děti touží po vztahu s dospělými. Dítě si tvoří vlastní identitu, snaží se vyrůst tělesně, duševně, citově i duchovně. Dítě chce realizovat své schopnosti, plány, záměry vedoucí k uskutečnění svých snů – čím chce být.
Problematika hospitalizace dětí
Vyrovnání dítěte s onemocněním do značné míry závisí na jeho osobnosti, psychických vlastnostech a životní zkušenosti. Každé dítě nemoc prožívá individuálně, uvědomuje si obtíže a změny, které vyplývají z onemocnění. Věk dítěte tu sehrává významnou roli.
Podle vývojové úrovně dítě uvažuje o nemoci a snaží se více či méně o uzdravení. Hospitalizace představuje největší problém u dětí do tří let. Pokud není přítomen rodinný příslušník, je třeba, aby zdravotnický personál byl schopen poskytnout náhradní citový kontakt a zaměstnání dítěte. Pro dítě je také obtížný jak časový horizont onemocnění, tak i omezení diagnostickými a terapeutickými výkony. Záporné stránky hospitalizace spočívají v projevech separace, frustrace a psychické deprivace.
Výzkumné šetření v praxi
Cíl výzkumného šetření: Zjistit míru frustrace základních, nižších a vyšších psychosociálních potřeb hospitalizovaných dětí.
Metoda výzkumu: Ke zjištění sledovaných parametrů u výzkumného šetření byly využity metoda dotazníkového šetření, metoda řízeného polostandardizovaného individuálního rozhovoru, metoda pozorování, studium zdravotní literatury. Získané hodnoty byly statisticky vyhodnoceny stanovením statistických průměrů a vyjádřením relativní a absolutní četnosti.
Charakteristika výzkumného vzorku: Výzkumného šetření se zúčastnilo 76 dětí ve věku od 4 do 11 let. Z toho bylo 49 dětí přijato na odděleních interního typu a 27 dětí na odděleních chirurgického tytu. První hospitalizace probíhala u 44 dětí a 32 dětí bylo opakovaně přijato do nemocnice. Průměrná délka pobytu v nemocnici byla 4 až 7 dnů.
Hypotézy a shrnutí
Hypotézou č. 1 předpokládám, že více než polovina dětí si nebude schopna v důsledku svého onemocnění uspokojovat základní tělesné a psychosociální potřeby, které si ale před onemocněním (hospitalizací) plně uspokojovala. Hypotéza č. 1 se nepotvrdila. Bylo zjištěno, že průměrná hodnota se pohybuje pod 30 % ve frustraci všech potřeb. U základních tělesných potřeb se frustrace projevila z pohledu dětí u potřeby výživy a hydratace, potřeby hygieny, potřeby aktivity a činnosti, potřeby dýchání, potřeby vyprazdňování, spánku a odpočinku. Součástí výzkumného šetření byl tedy i postoj rodinných příslušníků z hlediska uspokojování potřeb hospitalizovaného dítěte. Rodinní příslušníci mezi základní tělesné potřeby řadili potřebu dýchání, výživy a hydratace, vyprazdňování, aktivity a činnosti, potřebu spánku a hygieny.
Ve statistickém vyhodnocení základních tělesných potřeb se u rodinných příslušníků potřeba vyprazdňování a hygieny neobjevila. Největší frustraci vidí u potřeby spánku (33 %) a nejmenší problém uvádí s hygienou (5 %).
Nejzajímavějším ukazatelem je potřeba hygieny, kde frustraci pociťuje 33 % dětí a rodinní příslušníci ji umístili v pořadí potřeb na poslední místo.
U základních nižších psychosociálních potřeb výrazné místo zaujímá potřeba soběstačnosti z pohledu dětského pacienta. Omezení soběstačnosti bylo převážně způsobeno zavedením periferní žilní kanyly. Potřeba struktury a řádu byla o 20 % větší u dětí předškolního věku, což se objevilo i v problematice adaptace na nemocniční prostředí.
K základním psychosociálním potřebám rodinní příslušníci řadí potřebu zdraví, soběstačnosti a potřebu struktury a řádu. Frustraci potřeby zdraví uvádí 72 % rodinných příslušníků. Potřeba zdraví a potřeba být bez bolesti je prioritní.
Patrnou změnu chování hospitalizovaných dětí uvádí rodinní příslušníci v rozmezí od 22 % až 28 %. Změny souvisely s onemocněním dítěte a 7 % rodinných příslušníků uvedlo, že dítě vyžaduje neustále jejich přítomnost. Jednalo se o děti bez předchozí zkušenosti s hospitalizací. V hypotéze č. 2 jsem předpokládala, že více než 75 % dětí nebude mít uspokojeno psychosociální potřeby, nejsou-li děti hospitalizovány společně s rodičem (matkou).
Hypotéza se potvrdila u dětí, které nebyly společně hospitalizovány s rodinným příslušníkem. Frustraci vyšších psychosociálních potřeb uvedlo 78 % dětí hospitalizovaných v nemocnici bez rodinného příslušníka. Děti postrádaly v nemocnici svou rodinu, domácí zvířata, kamarády a více návštěv. Návštěvy dětí byly omezeny podle toho, odkud děti pochází (47 % dětí bydlelo mimo Prahu), a pracovní dobou rodinných příslušníků v zaměstnání.
U všech dětí celkem uvedlo frustraci vyšších psychosociálních potřeb 33 % dětí předškolního věku a 57,5 % dětí mladšího školního věku. Vyšší procento u dětí mladšího školního věku je z důvodu, že do této skupiny bylo zařazeno 31 dětí, které nebyly společně hospitalizovány s rodinným příslušníkem.
Na otázku, čeho se děti nejvíce obávají při hospitalizaci nebo co je nejvíce trápí, ve 30 % uvedly strach z ošetřovatelských činností a v 53 % se stejným problémem trápí, naopak 19 % dotázaných uvedlo, že žádné obavy ani strach nepociťují. Hypotéza č. 3 zahrnovala předpoklad, že se rodinní příslušníci při hospitalizaci svých dětí zaměřují více na uspokojení vyšších psychosociálních potřeb než potřeb základních. Tato hypotéza se nepotvrdila.
Bylo zjištěno, že se rodinní příslušníci při uspokojování potřeb svých dětí nejvíce zaměřují na ošetřovatelské činnosti. Lze uvést, že ošetřovatelské činnosti úzce souvisí s potřebou zdraví, kterou vyhodnotili rodinní příslušníci v pořadí důležitosti na prvním místě.
Při seřazování potřeb podle důležitosti od 1 do 12 respondenti zařadili potřebu lásky na 5. místo v pořadí, potřeba sounáležitosti byla na 11. místě a potřeba další blízké osoby skončila na posledním, 12. místě v pořadí. I když si rodinný příslušník uvědomuje frustraci vyšších vztahových potřeb, přesto v nemocnici upřednostňuje potřebu zdraví u svého dítěte, která je pro něho prioritním problémem.
V grafu 1 jsou uvedena procentuální zastoupení, resp. žebříček prioritních potřeb dětí z pohledu rodinných příslušníků.
Graf 2 sumarizuje celý výzkumný soubor týkající se frustrace potřeb z pohledu dětí.
Graf 3 poukazuje na priority rodinných příslušníků při uspokojování potřeb dětí.
Závěr
Statistické výsledky výzkumného šetření odráží skutečnost, že poměrně často dochází k frustraci potřeb hospitalizovaných dětí, a to převážně v rovině plnění základních a vyšších psychosociálních potřeb. Vzhledem k tomu, že cílem ošetřovatelské péče je saturace veškerých potřeb člověka, výzkumné výsledky nasvědčují určitým disproporcím v jejím poskytování. Vzhledem ke specifice dětského věku se domnívám, že těžištěm problému je již kvalifikační příprava dětských sester. Velmi pozitivním prvkem v této problematice je možnost přítomnosti rodinných příslušníků při hospitalizaci.
**
Literatura
Helus, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004. 223 s. ISBN 80-7178-888-0.
HENLEYOVÁ, K. Citlivé vyučování, potřeby dětí v různých obdobích jejich vývoje. Příbram: Samuel, 2000. 126 s.
CHLOUBOVÁ, H. Vyšší psychosociální potřeby nemocných – vztahové potřeby. Osobní rádce zdravotní sestry. 2004, roč. XIV, č. 5, s. 1–8. ISSN1214-0074.
MATĚJČEK, Z. Rodina – největší dar pro dítě. Sborník z 2. národní a I. středoevropské konference. Praha. 2003.
Trachtová, E. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 1. vydání. Brno: IDV PZ, 1999. ISBN 80-7013-285-X.
Souhrn
Teoretická část výzkumné práce je zaměřena na lidské potřeby a specifika potřeb dětského věku včetně problematiky hospitalizace dětských pacientů. Empirická část práce identifikuje uspokojování potřeb hospitalizovaných dětí, komparaci předškolního věku a mladšího školního věku. Výzkumné šetření potvrzuje částečnou frustraci převážně základních a vyšších psychosociálních potřeb hospitalizovaných dětí. Klíčová slova: potřeby dětí, klasifikace potřeb, modifikace potřeb dětského pacienta, hospitalizace s rodinným příslušníkem, frustrace potřeb v nemocničním prostředí
O autorovi| Mgr. Alena Dufková odborná učitelka SZŠ Ruská, Praha 10 (dufkova.alena@seznam.cz)