U příležitosti 46. světového dne sdělovacích prostředků si 20. května 2012 papež Benedikt XVI. vybral význam mlčení jako téma v mezilidské komunikaci.
„Při mlčení lépe nasloucháme sobě samým a poznáváme sebe samé, při něm se rodí a prohlubuje myšlenka a jasněji pochopíme, co chceme říci anebo co očekáváme od druhého, a volíme způsob svého vyjádření. Když mlčíme, dáváme druhému člověku možnost, aby mluvil a vyjádřil se. Sobě zabráníme, abychom zůstávali připoutáni jen k vlastním slovům a myšlenkám bez vhodné konfrontace. Tak se otevírá prostor pro vzájemné naslouchání s možností hlubšího lidského vztahu…“
Co pro mne znamená být ženou?
Tato slova mne velmi zaujala, neboť na svých seminářích, supervizích i na vlastním pracovišti stále častěji zažívám situace vyplývající z mezilidského nedorozumění, které spočívá v nepochopení cílů ostatních. Týmová spolupráce je v naší pomáhající profesi prioritou. Nevím, kam se vytratila úcta k ženě, křehké bytosti, která je nositelkou života. Ano, potřebujeme muže, aby nás chránili, aby si byli vědomi toho, že my rodíme děti a vychováváme je spolu s nimi. Bez nás by to skutečně nešlo. My jsme nositelkami nového života díky jejich oplodnění. Bez nás by nevznikl nový život. Jsme na tento fakt patřičně hrdé? Co pro to děláme? Ten feminismus nás klame, dělá z nás mužatky a my se snažíme s muži válčit. A co nám to přináší? Bolest, nepochopení, křivdu, tíseň, zklamání… A pak osobně nechápu mít dítě bez otce, dělat mámu i tátu a myslet si, že to moje děti pochopí. Geneticky motivovaný výběr ženy je mít pro své potomky správné mužské geny. Vybíráme pečlivě? I když se rozhodneme nebo musíme přijmout fakt, že děti mít nechceme nebo nemůžeme, stále zůstáváme ženou, která může být ochránkyní slabších, může pomáhat těm, kteří potřebují mateřskou lásku. Je na nás, ženách, abychom dokázaly být něžné, chápající, usměvavé, abychom si úctu mužů zasloužily. Vlastně jsme to my ženy, které vychovávají chlapce v dospělé muže, jakou zprávu jim předáváme, jaký mužský vzor jsme jim vybraly? Nehýčkáme je občas zbytečně? Budou schopni převzít skutečnou roli muže a chovat se s úctou k ženě, otevřít dveře, podat kabát…? Základní společenský kontakt – v čem spočívá? Odpovězte si samy, co očekáváte od mužů?
V knize doktora Graye jsou vystiženy potřeby ženy a muže v pořadí důležitosti: Ženy: 1. péče, 2. porozumění, 3. respekt, 4. oddanost, 5. potvrzení vlastní hodnoty, 6. bezpečí Muži: 1. důvěra, 2. uznání, 3. ocenění, 4. obdiv, 5. přízeň, 6. povzbuzení Šamanka Hi-ah Park, která měla 8. 6. 2012 v Praze přednášku na téma Sexualita a spiritualita, mimo jiné řekla, že současná sexualita v moderních zemích postrádá hloubku, což se ostře projevuje v mezilidských vztazích, a tudíž i v lidské společnosti. Muži přicházejí o svou vnímavost, empatii a citlivost a ženy o spojení se zemí, na kterém by mohly svou vnitřní sílu rozvíjet. Dá se říci, že ženy ztrácejí pevnou půdu pod nohama.
Kam se ubíráme se svou rolí ženy?
Žena je citlivá, vnímavá, plná porozumění a umí dávat s noblesou na obdiv sílu svého ženství. Já však v poslední době spatřuji, že se ženy snaží vzájemně nad sebou vítězit, snaží se uspokojit mužské ego, lichotí lékařům, aniž by to myslely skutečně vážně, snaží se pomlouvat kolegyně, aby měly lepší pozici, otevírají lékařům dveře, aniž by o to byly požádány. Proč? A tak nám, ostatním ženám, které jsou si vědomy své hlavní role ženy, „vnucují“ odklon od této naší prioritní role trochu jiným směrem, který ale našemu založení ženy není vlastní…
Zažít vnitřní rovnováhu
Jsem plně zodpovědná za svůj život. Jsem plně zodpovědná za to, jaký způsob zacházení dovolím sama sobě a ostatním lidem. Jsem zodpovědná za své vlastní činy, ať už škodím sobě, nebo druhým. Co pro mne znamená být v rovnováze? Jaký signál vysílá mé tělo? Jaké činnosti již odmítá vykonávat? Jaké již nemůže dělat? A co prožívání a rozhodování? Jsem schopna vnímat tělesný signál STOP? Jsem schopná rozhodnout se ve prospěch vlastní spokojenosti? Kdo a kdy mi dá signál? Pouze mé vlastní já a vlastní zodpovědnost! Dokážu pojmenovat vlastní emoce, které prožívám při každodenních situacích na pracovišti a doma? Umím s nimi nakládat ve vlastní prospěch spokojeného života?
A třetí rozměr mého vlastního pojetí kvality života je vědět, na koho se mohu obrátit s reálnou fyzickou pomocí, na koho se mohu obrátit o podporu, kdo mne vyslechne, kdo mi poradí, jaké mám mezilidské vztahy, kdo je mi oporou? Rodina, společnost, pracovní postavení… Čtvrtý rozměr mého pojetí života se opírá o naději, že zase bude líp, že věřím sama sobě, že to ustojím, najdu řešení. Každé ráno pro nás má novou šanci, jak začít znovu, dokázat se odrazit od země a stoupat nahoru s vědomím, že vím, co chci. Víra v Boha pomáhá těm, kteří skutečně věří v pomoc Boží, v pomoc andělů strážných. Vždy zbývá naděje, že zase bude dobře. Co však pro svůj model žití v osobním a profesním životě děláme, jak moc se snažíme, abychom byli skutečně šťastní? Optimismus je povahový rys, který se lze naučit.
Dříve jsme byly hrdé na to, že jsme ženami, že dokážeme snést více než muži, bojovaly jsme za své místo na slunci a muži nás obdivovali a klečeli nám u nohou. Dnes odloudíme manžela přítelkyni, pomluvíme neznámou, abychom získaly oproti druhým nějakou prestiž. Kam zmizela lidskost a kde se objevila sprostá a ponižující slova v naší pomáhající profesi? Lenost, závist, neschopnost… Možná je to tím, že dříve byli starší v pozicích pomáhající profese více uznáváni pro své znalosti a praxi a zároveň se snažili chápat nezralost mladých. Jejich výsadou bylo předat poselství, jak lze nenásilně naučit to, co umí, bez zlosti a nadávek mladým. A my mladí, v té době, jsme byli pokorní k jejich zkušenostem, věku, a když i jsme „kysele“ přijímali jejich rady, vzali jsme si je k srdci a pokračovali v duchu jejich štafety lidství vůči nemocnému člověku. Nechyběl humor, vzácné koření života, není ho nikdy dost. Neudělovali jsme rady, proč přišel nemocný až večer, když ho bolí břicho od rána. Dokázali jsme se vžít do pacientovy situace, obav a trápení, strachu… Dnes potřebujeme číslo pojištěnce, abychom mohli zadat patřičné ordinace. Počítačový systém je třeba využít k usnadnění práce, nesmí nás však odpoutávat od lidskosti, která je nám vrozena. Nové zákony o ochraně osobních údajů, podávání informací o nemocném pouze určené osobě a sdělení validních informací, které nemocný potřebuje a žádá, nás nesmí obtěžovat, je to součást naší pracovní role, kterou se musíme chtít naučit zvládat. Nejde o délku času, ale o jeho kvalitu, jak svůj pracovní čas dokážu zorganizovat a jak dokážu navázat vhodnou týmovou spolupráci ve prospěch nemocných.
Na závěr použiji slova E. J. Lejeune: Pokud věřím sobě, všechny možnosti v mém životě jsou mi otevřeny.
Příště se budu zabývat tématem vzdělávání v naší profesi.
O autorovi| PhDr. Dana Klevetová, chirurgické oddělení, Litomyšlská nemocnice, a. s. (Klevetova@seznam.cz)