Zaměstnanci jsou kapitálem, který zajišťuje úspěšnost podniku. Proto jsou na ně kladeny často nadměrné nároky, jež je vystavují vysoké pracovní zátěži a stresu. Zaměstnání naplňuje většinu denního času, pracovní spokojenost se však z práce často vytrácí a místo toho se objevují psychické i fyzické obtíže.
Potíže z přepracování
Přepracování a pracovní stres pro nás mohou představovat velké nebezpečí, jsou totiž příčinou řady závažných duševních, ale i tělesných onemocnění. Při nadměrné práci bez kvalitního odpočinku může dojít doslova k vyčerpání organismu. Tento stav obvykle nepřijde neohlášen, ale často se už dlouhodobě projevuje různými potížemi. Mezi potíže obvykle patří: Fyzické projevy: nadměrná únava, poruchy spánku, pocity chladu, dechová tíseň, zkrácení dechu, bušení srdce, bolesti hlavy, nejrůznější tělesné bolesti, zejména bolesti dolní části zad, zažívací obtíže, rozvoj kardiovaskulárních onemocnění a sexuální poruchy.
Psychické problémy: neschopnost soustředit se, zapomnětlivost, popudlivost, záchvaty zlosti a hněvu.
Citové projevy: rychlé změny nálady, zvýšená plačtivost, předrážděnost, období smutku až deprese, typickými znaky bývá i podrážděný tón hlasu, podezíravost a vztahovačnost.
Změny v chování: nerozhodnost, roztěkanost, pomalost, užívání alkoholu, změna stravovacích návyků, vyhýbání se pracovním povinnostem, pasivita.
Může jít i o život
Práce a pracovní prostředí se v současné době stávají pro většinu lidské populace hlavním zdrojem a příčinou stresových situací. Pracovní zatížení a stres může vyplynout z celkové atmosféry na pracovišti, struktury a prostředí, vztahů na pracovišti. Hraje zde roli zejména vlastní pozice a úloha v práci, pravomoc, odpovědnost a rozvoj kariéry. Dlouhodobá zátěž pak ústí v chronický pracovní stres, jehož vyvrcholením může být tzv. syndrom vyhoření (burn-out). V Japonsku, pro něž je extrémní přepracování takřka normou, řadí burn-out mezi nejzávažnější společenské a zdravotní problémy. Poměrně často se zde vyskytují případy, kdy v důsledku přepracování dojde i k úmrtí.
Syndrom vyhoření
Až pětina lidí produktivního věku je přetížena a téměř deset procent trpí syndromem vyhoření. O syndromu vyhoření se v souvislosti s přepracováním začalo hovořit až v 70. letech. Je to stav, při kterém dochází k fyzickému, citovému i duševnímu vyčerpání. Syndrom vyhoření byl označován také epidemií zoufalství a bezmoci. Je to stav, kdy se nám vybijí baterky a zkrátka nemůžeme dál.
Především jde o ztrátu motivace k práci. Nejvíce se vyskytuje u profesí závislých na mezilidské komunikaci, kontaktu s lidmi a také konfliktu s jinými lidmi, tedy především u pomáhajících profesí, jako jsou zdravotničtí pracovníci, učitelé, sociální pracovníci, ale i všichni ti, na které jsou dlouhodobě kladeny vysoké nároky a je od nich vyžadováno plné nasazení a odpovědnost. Vyhoření není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, ale objevuje se jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů.
Každý člověk reaguje na pracovní stres jiným způsobem, a tak to, co jednoho nechá naprosto klidným, jiného může zcela rozhodit.
Individuálními předpoklady k vzniku syndromu vyhoření jsou především typ osobnosti, osobní život a rodinné zázemí, vzdělání, intelekt a profesní zkušenosti a schopnosti. Na rozvoji vyhoření má podíl také nadměrné očekávání, nadměrná touha po společenském uznání, naivita, vztahovačnost.
Ze sociálního prostředí pak má svůj podíl na vzniku syndromu vyhoření také nesoulad a napětí v pracovním kolektivu, příliš přísné nebo volné vedení a rodinné problémy.
Od ideálů k p ocitu ztráty smyslu věcí
Nadšení: stadium, kdy jsme prací naplněni, plni ideálů a představ, práce se daří, přináší uspokojení, je jednou z nejdůležitějších součástí našeho života.
Stagnace: nadšení uvadá, zjišťujeme, že práce má svá omezení a ne všechny ideály bude možné naplnit.
Frustrace: přicházejí otázky efektivity a smyslu práce, objevují se překážky, spory.
Apatie: následuje po dlouhodobé frustraci. Práce nepřináší potěšení, bereme ji jako nutnost pro svou obživu, obživu rodiny.
Vyhoření: emocionální vyčerpání, pocit ztráty smyslu, depersonalizace (odosobnění), odcizení.
Už je to tady…
První varovné signály: pracujete více a více. Je pro vás těžké odmítat další úkoly a povinnosti. Ubývá radost z práce. Pocit odpovědnosti vám nedovolí rozdělit se o práci s kolegy. Začínáte užívat léky, drogy nebo pijete alkohol. Nemůžete vystát lidi okolo sebe. Stane se vám, že na někoho začnete bezdůvodně křičet, propuknete v pláč.
Vyhoření: v některých situacích nejste schopni ovládnout svoji zlost. Ztratili jste veškeré ideály, motivaci a nadšení pro svou práci. Cítíte se bezmocní, vyčerpaní, práce je pro vás utrpením. Pochybujete sami o sobě. Citově jste se zhroutili.
Chronický stav vyhoření: vyhýbáte se v práci kontaktu s druhými lidmi. Nejste schopni řešit běžné rodinné záležitosti.
Co s tím udělat?
Nutná je kompletní změna životního a hlavně pracovního stylu obecně. Změna pracoviště v rámci oboru je obvykle řešení jen částečné. Přinese sice mírnou úlevu, ale problémy se brzy projeví v bývalém složení a intenzitě. Může jít jen o krok stranou, který naopak vyvolá pocity vlastního selhání. Změňte pracovní pozici v rámci firmy či organizace, pokud je to možné. I stereotypní zaměstnání totiž může vést ke vzniku syndromu.
Práce by neměla být hlavním smyslem života. Není nutné přestat pracovat, ale nezbytné je naučit se relaxovat, rozčlenit si pracovní dobu pauzami a zejména si najít čas na relaxaci a vlastní zájmy, dbát na dostatečný spánek, vyváženou stravu. Obnovte nebo udržujte společenské styky. Pokud se syndrom dostane do některé z těžších forem, je nutné vyhledat odbornou psychologickou nebo lékařskou pomoc. A jak jsme již uvedli, práce člověku slouží k tomu, aby žil kvalitní život, ne aby se zahubil. To je třeba mít na paměti dříve, než začneme mít pocit, že život je jen práce nebo břemeno, které nejsme schopni unést.
Smrt má jméno karoshi
Ka znamená japonsky nadbytek, ro je práce, shi smrt. Jde o náhlou smrt na ischemickou chorobu srdeční nebo cévní mozkovou příhodu, a to z důvodu extrémního přepracování a stresu, jejichž výsledkem je silná fyzická únava, vedoucí k přetížení a následně i selhání organismu. Na přepracování v Japonsku umírají lidé středního věku, ale i mladí lidé kolem 25 let. Mnoho Japonců pracuje i 16 hodin denně včetně víkendů a dovolená je zde vzácností.
Takto pokračují až do vysokého věku. V důsledku nadměrné pracovní zátěže tak dochází i k vyššímu počtu sebevražd.
O autorovi: PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph. D., Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN, Praha RNDr. Hana Kuželová, Ústav biologie a lékařské genetiky 2. LF UK a FN Motol, Praha