Nedá mi to, abych nereagovala na osobní zkušenost s jednou menší soukromou regionální nemocnicí. A jako zdravotník tak trochu vím, jak to chodí a jak by to chodit mělo. Každý se někdy ocitne v situaci, kdy jeho rodinný příslušník musí do nemocnice. A kdo jiný než zdravotník v rodině sleduje o něco více jeho stav, a především léčbu a chování ostatních zdravotníků. Já se snažím řídit heslem „chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě“. A to i v práci! Dokážu se vžít do situace rodinných příslušníků, kdy jako laici řadu informací nechápou a některé věci se jim musí také laicky vysvětlit. Proto docela chápu, když se ptám na zdravotní stav svého rodinného příslušníka a lékař se snaží mi „alopaticky“ vysvětlit, jak se věci mají. Většinou… Stalo se, že maminka skončila v nemocnici se silným zánětem slinivky, kde prognóza nebývá vždy dobrá. Nicméně po několika dnech pobytu na ARO a posléze na oddělení interním mohla být propuštěna domů. Pokaždé, když jsem volala ohledně jejího zdravotního stavu, dostalo se mi podrobného vysvětlení a chování pracovníků na těchto odděleních bylo opravdu profesionální. Po nějaké době následovalo plánované vyšetření v jiné nemocnici, které se však nezdařilo a zánět slinivky se opět obnovil. Nicméně přesto, že si myslím, že toto onemocnění spadá do příslušnosti interního oddělení, skončila maminka na oddělení chirurgickém. Nechtěla bych se vyjadřovat k léčbě, i když jsem s ní nesouhlasila, protože po léčbě trojími antibiotiky, kdy měla pacientka stále teploty, se nic nedělo a jen se čekalo, co bude dál… To je věc ošetřujících lékařů, kteří jsou snad dostatečně kompetentní k tomu, aby za postup léčby převzali odpovědnost. Chci se vyjádřit k přístupu personálu k rodinným příslušníkům. Měla bych také podotknout, že nebydlím blízko rodičů, pracuji v nepravidelném provozu, tudíž nemohu každý týden do nemocnice dojíždět. Proto od personálu žádám informace telefonicky. A zde je asi kámen úrazu. Sice jsem byla zapsána jako rodinný příslušník, kterému mohou podávat informace, nicméně v nemocnici je údajně zákaz podávání informací přes telefon. Možná by se touto věcí mohlo zabývat vedení nemocnice. Jak zabezpečit ochranu osobních dat, a přitom poskytnout telefonické informace rodinnému příslušníkovi. Vím, že to jde.
Několikrát jsem do nemocnice volala a několikrát mi informace byly poskytnuty. I když lékaři cizích státních příslušností by se asi měli naučit lépe česky, protože ve zdravotnictví je opravdu důležité, aby lékař rozuměl a uměl dobře česky vysvětlit, o co jde. To, že mi každý lékař řekl něco jiného, už mi začalo být podezřelé. A když jsem se chtěla přímo primáře oddělení zeptat, jak se v léčbě bude postupovat dál a zda by mi mohl říct základní diagnózu – maminka věděla, že má jen nějaký zánět – narazila kosa na kámen. Primář mi velmi razantně řekl, že po telefonu se informace nepodávají! Když jsem se snažila zeptat, kde a kdo mi tedy informace podá, řekl, ať si přijedu osobně, ostatní informace mi podá maminka, která o svém zdravotním stavu ví všechno. No, ptejte se staršího člověka, na jaká jde vyšetření a jak ho léčí, když skoro ani neví, jakou má nemoc!
To mě trochu popudilo a rozhodla jsem se pídit po tom, zda mi třeba vedení nemocnice neřekne, jestli mám nějakou šanci se podrobnější informace dozvědět. A ouha, byla jsem opět přepojena na primáře oddělení, který je zároveň zástupcem ředitele a má na starosti kvalitu péče a také vyřizování stížností. Jakmile uslyšel týž den už podruhé moje příjmení, začal křičet do telefonu a velmi nevybíravým způsobem mi jasně naznačil, že to, co mi řekl poprvé, platí, a dál se mnou již nikdy nehodlá o ničem diskutovat. Než jsem se stačila na cokoli zeptat, položil telefon. Upřímně, v tu chvíli jsem litovala toho, že tyto hovory nejsou nahrávané. Přístup tohoto muže a zástupce zdravotnického zařízení měl k profesionálnímu jednání hodně daleko.
Když jsem pak mluvila telefonicky s maminkou a jen tak mimochodem jsem se jí zeptala, jaký je to vlastně člověk, ten primář, hned mě upozornila na to, že je to společník této nemocnice a že se s ním určitě nemám pouštět do žádných debat… Ale k pacientům je prý docela hodný, jen se nesmějí moc vyptávat. Nestačila jsem žasnout nad tím, kolik funkcí se dá stihnout v životě jednoho člověka. U lékaře je to obzvláště pozoruhodné, protože jestli chce všechny své činnosti dělat na 100 %, musel by být nadčlověk.
Protože vím, že na malém městě vědí všichni všechno, musím se stáhnout a nechat to být. Moji rodiče totiž nemají na výběr kam jít, když potřebují lékařskou péči. Mohlo by se také stát, že by se chování tohoto lékaře mohlo odrazit na péči o moje rodinné příslušníky. Nevěřím tomu, že tento člověk je profesionál. O tom mě dostatečně přesvědčil. Ostatně stejně tak všichni lidé, kteří v tomto regionu žijí, mají tak trochu smůlu. Musí se smířit s tím, co jim tato nemocnice nabízí, jinou možnost výběru nemají. Nechci házet všechny do jednoho pytle. Tajně doufám a věřím, že většina lékařů v těchto malých nemocnicích jsou opravdu profesionálové. Nicméně chování nadřízeného člověka, se kterým jsem se setkala, mělo k profesionalitě hodně daleko. A kazí nemocnici dobrou reputaci.
Docela mě to mrzí, protože mám v této nemocnici několik přátel a vím, že svou práci dělají, jak nejlépe umí, ale proti vedení, které uplatňuje politiku „my máme peníze a moc a můžeme všechno“ nikdo nic neudělá! Možná jsem na to měla jít oklikou a ptát se tak trochu bokem, a ne legálně ošetřujících lékařů. To jsem ale nechtěla… Je mi smutno z toho, že povolání zdravotníka už dávno nemá nic společného s posláním.
Možná se v tomto mém příběhu najde více lidí, přesto zůstávám v anonymitě z obavy, aby se nikdo nemohl mstít na lidech, které mám ráda. Vím, že by se to stávat nemělo, ale v tomto případě nejsem zase tak velký optimista. Proto přeji všem pacientům a rodinným příslušníkům, aby měli štěstí na profesionální lékaře a dostávali od nich jen samé dobré zprávy.
O autorovi| X. Y. Nadějná Lhota