Slovo stomie pochází z řečtiny a znamená otvor, vyústění nebo vývod. Jedná se o vyústění dutého orgánu na povrch těla. Indikací pro založení je celá řada a také počet stomiků neustále stoupá. Mezi nejčastější indikace pro ileostomie a kolostomie patří Crohnova choroba, colitis ulcerosa, maligní onemocnění tlustého střeva a konečníku, familiární adenomatózní polypóza po totálním odstranění tlustého střeva, obstrukce tlustého střeva, nádorové onemocnění dolní třetiny konečníku, poranění tlustého střeva a konečníku, recidivující prolaps konečníku a zánětlivá onemocnění tlustého střeva, případně divertikulitida.
Se stomií se nemocný musí naučit žít
Založení vyústění je vždy velkým zásahem do života nemocného. Život se stomií není snadný a život zákrokem nekončí. Je třeba se s ní naučit žít. Podstatné je, aby měl pacient odbornou ošetřovatelskou péči a dostával relevantní informace. Pro většinu lidí představuje nemoc náročnou, někdy až svízelnou životní situaci, která může být v některých případech vnímána jako obtížně zvládnutelná nebo dokonce bezvýchodná.
Změna zdravotního stavu vyžaduje jistou míru adaptability a postupné vyrovnávání se s nepříjemnými projevy nemoci. Každý člověk si ke svému onemocnění vytváří určitý postoj. Řada pacientů má tendenci příznaky onemocnění i vlastní nemoc zlehčovat či popírat, vytváří si tzv. repudiační postoj, jehož projevem je nepřiznat si onemocnění, nebrat ho na vědomí a často i oddalovat návštěvu lékaře. Základním problémem u těchto lidí bývá strach z vážné diagnózy, která by mohla ohrozit jejich společenskoekonomické postavení, partnerské soužití a v neposlední řadě i vlastní život.
Holistický přístup v péči o stomika
Současné ošetřovatelství věnuje vysokou pozornost holistickému pojetí ošetřovatelské péče. V tomto duchu je nutno vnímat i nemocného člověka jako bytost biopsychosociální, kdy každá ze složek je v přímé interakci s ostatními. Dojde-li k narušení jedné z nich, je ohrožena i funkce celého systému. V případě nemocného člověka, který se připravuje na život se stomií, bývají jednotlivé součásti narušeny, a proto je péče o něho velmi náročná a vyžaduje přísně holistický přístup.
Psychické přípravě pacienta by měla být věnována náležitá pozornost: * měla by být profesionální a naprosto individuální, * v úvodu je nutné zjistit, co všechno pacient o své nemoci ví
a jaké má představy o dalším způsobu života, * při sdělování závažné diagnózy je vhodné kromě jisté míry empatie zohlednit i další faktory, mezi něž patří věk pacienta, fyzický a psychický stav a vedlejší přidružené choroby, * zdravotník by si měl s pacientem vybudovat profesionální vztah
založený na důvěře, * pacient by měl mít dostatek informací, které mu jsou poskytovány jasně a srozumitelně s ohledem na jeho osobnost, věk a vzdělání, * je potřebné, aby se pacient rozhodoval vědomě a svobodně, k čemuž je nutné, aby měl zodpovězené otázky, které k danému tématu patří, * mimořádnou pozornost je zapotřebí věnovat rodině nemocného, která může pomoci zvládat nelehkou zdravotní situaci, * zdravotník by měl respektovat konečné rozhodnutí pacienta, ať už je jakékoliv, a nebýt vůči němu kritický.
Kvalitní sociální komunikace je nutností
Snahou zdravotnického týmu je hledat vhodné řešení dané situace, neodsuzovat nemocného člověka za nedostatečnou spolupráci či za odmítnutí chirurgického výkonu. Posláním zdravotníků je odborná pomoc spojená s psychosociální podporou, která umožní pacientům vést plnohodnotný život. V centru pozornosti v rámci účinné spolupráce mezi zdravotníkem a nemocným člověkem je proto kvalitní sociální komunikace. Právě ta může stát na počátku úspěšně zvládnutého léčebného a ošetřovatelského procesu.
Při komunikaci zdravotníka s pacientem v rámci sdělování diagnózy a přípravy na odborný výkon jsou časté následující otázky: * Proč právě já?
Jak bude vypadat moje tělo?
Přijme mě životní partner a rodina?
Budu se moci zařadit do běžného života?
Zvládnu ošetřování stomie?
Budu zvládat běžné denní činnosti?
Můžu se vrátit do svého původního zaměstnání?
Zvládnu sportovní či jiné aktivity?
Budu mít stejně kvalitní sexuální život jako dřív?
I zde je zapotřebí vysoce profesionální a odborný přístup zdravotníků, který pomůže vhodně volenou verbální a neverbální komunikací objasnit a vysvětlit nelehkou situaci pacienta. Nemocný člověk má kromě obav z přijetí vlastního těla a nefyziologického vyprazdňování také pocity strachu, úzkosti a mnohdy i beznaděje z nové životní situace a následné terapie, která je pro něj zásahem do dosavadního způsobu života.
Psychická příprava na operaci a na péči o stomii je důležitá
V rámci ošetřovatelské praxe by měli zdravotníci věnovat pozornost i psychické přípravě pacienta na operační výkon i následné pooperační péči: * seznámit s operačním výkonem včetně možných komplikací, * minimalizovat pocity strachu a úzkosti z operačního zákroku, * omezit stres a stresující faktory vhodně vedeným rozhovorem, * správně vést sociální komunikaci s pacientem a rodinnými příslušníky, * zapojit stomické sestry do poradenské činnosti a ošetřovatelské péče, * včasně edukovat pacienta a rodinné příslušníky při nácviku ošetřování stomie, * zajistit psychickou podporu a pomoc při dosažení samostatnosti v následné ošetřovatelské péči.
Komunikace s pacientem se stomií vyžaduje trpělivost
Při každodenní ošetřovatelské péči si zdravotníci musejí uvědomit, že kontakt s nemocným člověkem je ovlivněn nejen vážností diagnózy, ale i prostředím, v němž diagnosticko-terapeutický proces probíhá. Je potřebné respektovat nejen zvláštnosti spojené s léčbou, individuální rozdíly mezi pacienty, prognózu onemocnění, ale i vůli nemocného se do léčebného procesu aktivně zapojit. K tomu, aby se nemocný s nelehkou životní situací postupně vyrovnal, je potřebná psychická podpora ze strany zdravotníků i příbuzných pacienta či jeho přátel. Důležitá je trpělivost, ochota ke komunikaci a spolupráci, motivace k péči o sebe a k soběstačnosti, povzbuzování a pochvala při zvládání ošetřovatelských úkonů. Zdravotnický personál by měl rovněž zvládat doprovázení nemocného v závěrečné etapě života.
V denní klinické praxi má nezastupitelnou úlohu stomická sestra, která se stává pro pacienta oporou při řešení stávajících i nově vzniklých problémů. Je to právě ona, kdo připravuje pacienta na běžný život. Poskytuje mu totiž vhodnou psychickou oporu, zajišťuje dostatek informací pro zvládání domácí péče o stomii, informuje jej o rozsahu odborné péče a nutnosti pravidelné kontroly a v neposlední řadě obstarává i kontakty na pacientské organizace a kluby stomiků, kde se nemocný může seznámit s lidmi, které postihl stejný zdravotní problém.
Závažné somatické onemocnění představuje jednu z největších životních zátěží, které mají vliv na psychiku pacienta, a může pozměnit i jeho vlastnosti. Stane-li se člověk stomikem, neznamená to, že by se měl uzavřít před vnějším světem. Odborně vedená ošetřovatelská péče a psychická podpora nemocného ze strany zdravotníků značnou měrou přispívají k zvládání nelehké životní situace.
O autorovi| doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph. D., Lékařská fakulta Ostravské univerzity, eva.zacharova@seznam.cz