Psychosociální přístup k pacientům na JIP

Pacienti na JIP čelí velkému náporu na psychiku. Vhodný psychosociální přístup zdravotnického personálu je tedy nezbytný. Citlivé empatické chování zdravotníků může mnohdy velkou měrou přispět k pozitivnímu efektu náročného terapeuticko-ošetřovatelského procesu. Společným rysem pacientů v intenzivní péči bývá jejich závažný zdravotní stav. Těžká situace s sebou přináší enormní nápor na psychiku. U pacientů můžeme identifikovat různé problémy, např. anticipační smutek, riziko osamělosti, úzkost, bezmocnost, narušený obraz těla, narušenou sebeúctu, poruchy verbální komunikace, duševní tíseň, strach. Výskyt psychologických poruch je u těchto pacientů odhadován mezi 14-72 %, z toho jsou nejčastěji přítomny úzkost, deprese a delirium (Rodríguez, 2005). Faktory, které přispívají ke vzniku psychických problémů na JIP, jsou mimo jiné adaptace na novou situaci, na fyziologické změny v důsledku nemoci, léky, změny spánkového režimu, nedostatek smyslové stimulace a typ interakce mezi pacientem a zdravotnickým personálem. Nepříznivá je i skutečnost, že nemocný prožívá zhoršování stavu spolupacientů. Také očekávání nepříjemných projevů terapie vyvolává pocity úzkosti či depresivní ladění. Někteří nemocní v důsledku toho odmítají komunikovat a spolupracovat s ošetřujícím personálem. Skutečností zůstává, že kriticky nemocní jsou často pod účinky tlumicích léků, které značně snižují jejich luciditu. Tato farmakoterap