Psychosomatický přístup k pacientovi

Kůže je zrcadlem naší emoční pohody… Často se však rozhodneme nevšímat si psychologicko-etiologického pozadí a léčíme pouze kožní změny. Divíme se pak, proč je naše léčba neúčinná? (Gerhard Lazarus, 1986) Psychosomatická dermatovenerologie je součástí psychosomatické medicíny. O psychosomatice věděli lékaři více než před 2000 lety (3). Biopsychosociální jednota člověka ve zdraví a nemoci spočívá v propojení systémů socio-psycho-neuroendokrinně-imunitních. Psychosomatická orientace v medicíně vyjadřuje nejen úsilí o začlenění psychosociálních kauzálních faktorů do etiologie, průběhu a prevence nemocí, ale i snahu o analýzu kvality života pacienta (12, 7). Zájem o současnou psychosomatickou dermatovenerologii vyvolávají: * klinické zkušenosti se selháváním somatických léčebných postupů u některých dermatóz, * snahy o zkvalitnění dermatovenerologické péče o nemocné, * rozvoj mezioborové spolupráce s klinickými psychology a psychiatry, * vědecké poznatky o ultrastruktuře kůže, neurogenních modulacích zánětu a psychoneuroimunologii. Kůže je orgánem projekce emocí, erotogenní zónou, sídlem fyziologických projevů úzkosti a orgánem vnímání dotyku, chladu, bolesti, tepla a vibrací v každém věku. Zdravá kůže a její adnexa vlasy a nehty jsou symbolem krásy, čistoty a sociálním monitorem. Kožní stimulace v průběhu ontogeneze jsou pravděpodobně nezbytné pro fyziologický rozvoj lidského organismu. Psychologický význam kůže – hraničního smyslového a komunikativního orgánu – je p