S největší pravděpodobností to bude nestejná sexuální touha partnerů, tedy lapidárně řečeno když „jeden chce a druhý ne“. Zvýšená míra sexuálního pudu bývá většinou připisována mužům, zatímco žena bývá považována za bytost poněkud více atraktivní, o to však méně sexuálně aktivní.
U muže je zvýšená úroveň libida neboli sexuální touhy většinou považována za projev jakési normality, u ženy bývá považována za jev víceméně nevítaný.
Neuplynulo ještě ani celé století od doby, kdy ženská sexuální touha platila za něco nepatřičného, označením „nymfomanka“ byla většinou častována žena povětrná, zatímco slušně vychovaná dívka a počestná žena viděla v jakémkoli projevu svého pohlavního pudu jakousi zvířecí zvrhlost. V lidském společenství se pak projevy sexuálního chtíče vyskytovaly nanejvýš u chlípného plemene mužského.
Ženská hypersexualita
Ženské emancipační hnutí proniklo právem i na kolbiště intimního života a moderní sexuologie se čas od času začíná zabývat problémem ženské hypersexuality.
Vysoký stupeň ženské sexuální touhy v důsledku nadměrného zvýšení sexuálního pudu byl ještě před padesáti lety považován za nemoc, v současné době se však naprostá většina sexuologů k takové „nemoci“ vyjadřuje pochybovačně a skepticky. Jako nemoc se jim totiž nejeví.
Samozřejmě že mezi námi žijí ženy, které pociťují stálou a intenzivní pohlavní touhu. Tyto novodobé nymfomanky rozhodně nevyhledávají lékařskou pomoc, nepotřebují ji. Také jejich partneři je nenutí k návštěvě lékaře pro jejich zvýšený sexuální zájem. Není jim totiž ani nepříjemný, ani protivný. Naopak, většina mužů ženskou hypersexualitu vítá. Takové ženy se přece vyskytují v pornografii. Lačně se vrhají po mužském poklopci a slastně vzdychají, zatímco legitimní odmítavá partnerka se vymlouvá na bolesti hlavy či jiný tělesný neduh.
Nymfomanie není nemoc
Nymfomanie byla vypuštěna ze seznamu nemocí i proto, že zvýšená sexuální touha začíná být problémem pouze ve chvíli, kdy je neslučitelná se sexuální touhou partnera. Párová povaha lidské sexuality způsobuje, že důležitá je spíše partnerská shoda. A vůbec už není nikdo schopen posoudit, co je to „nadměrné“ zvýšení pohlavního pudu. Abychom dokázali posoudit, co je „nadměrné“, musíme přece znát „míru“ a ta může být případ od případu značně rozdílná.
Jeden výzkumník považuje za hypersexuální takovou ženu, která touží po sexuální stimulaci sama nebo s partnerem nejméně 6x týdně, často myslí na sex, což ovlivňuje její chování, životní volby a spokojenost. Nepovažuje snad někdo takovou ženu právě za „normální“ a žádoucí? Nesloužily by právě tyto její vlastnosti třeba v seznamovacím inzerátu za výrazný bonus, možná ještě lepší a ceněnější, než je značka „dobrá hospodyně a kuchařka“?
Frigidita
Na opačném pólu změněné sexuální aktivity bývají změny ve smyslu minus. Tento stav je možno nazvat pohlavní chladností, frigiditou. Ta může být primární, vrozená. Jedná se tedy o sudičkami do kolébky danou vrozenou vlastnost, kterou trpí v přibližně stejné míře muži i ženy. Frigidita se může vyskytnout také až v průběhu života, sekundárně.
Týká se buď veškeré sexuální aktivity, nebo může být selektivně zaměřena pouze na určitého partnera nebo určitou sexuální aktivitu. Pátrání po příčinách je vhodné svěřit odbornému poradenství. Zjištění příčiny je už poloviční cestou k léčebnému úspěchu.
Totální asexualita
Je většinou spojená s naprostou sexuální abstinencí. Není to nic tak zcela výjimečného, totální asexualita se prý vyskytuje až u 3 % světové populace. Je zajímavé, že se v poslední době objevily zprávy o organizačním formování těchto asexuálů do jakýchsi sdružení. Pokud v sobě najdou zalíbení dva jedinci podobného zaměření, jistě nic nebrání jejich partnerskému spojení. Mohou se pak celoživotně věnovat jiným aktivitám a na sexuální život rezignovat, aniž to bude jeden druhému nějak vyčítat.
Libido u žen a mužů
Úroveň libida v průběhu života pochopitelně kolísá. Většina mužů projevuje největší sexuální touhu a také nejvyšší sexuální aktivitu ve věku kolem 18–20 let, pak dochází k pozvolnému celoživotnímu poklesu. U žen nastupuje toto období nejvyššího libida zpravidla později, často až kolem třicátého roku věku. Existují pochopitelně výjimky dané životními okolnostmi.
Ženy navíc zaznamenávají výkyvy sexuální touhy v závislosti na menstruačním cyklu. Na první pohled by bylo logické, aby nejvyšší úroveň libida korespondovala s obdobím největší plodnosti (zhruba uprostřed cyklu). Není tomu tak, protože mnohé výzkumy zaznamenávají vyšší libido v období menstruačním, zřejmě v důsledku většího prokrvení genitálu.
Také v těhotenství se občas paradoxně dostavuje vyšší libido. Zde je zapotřebí poznamenat, že při normálně probíhajícím těhotenství bez komplikací, uskutečnění pohlavního styku nic nebrání.
Naopak po porodu sexuální aktivita zpravidla klesá, zejména v období kojení bývá úroveň libida nízká. Je to zřejmě dáno vlivem hormonu prolaktinu, který má pozitivní vliv na tvorbu mléka, zatímco jeho vliv na sexuální aktivitu je záporný.
Sexuální „jízdní řád“
Významným sexuologickým problémem pak bývá řešení párově různorodé úrovně libida, tedy léčení toho v úvodu článku zmíněného nejčastějšího problému. Zatímco jistě existují různé nejen sexualitu, ale i celkovou aktivitu tlumící léky, účinek povzbudivých afrodiziak bývá problematický. Řešení je na „zlaté střední cestě“, tedy na určité úrovni frekvence pohlavních styků, oboustranně kompromisní.
Zde je zapotřebí citovat našeho nejzkušenějšího manželského poradce MUDr. Miroslava Plzáka, který v těchto případech radí domluvu jakéhosi sexuálního „jízdního řádu“ s předem dohodnutou fixní frekvencí partnerské sexuální aktivity.
O autorovi: MUDr. Radim Uzel, CSc., sexuolog