Klíčová potíž s rodinnou pohodou spočívá v tom, že pro každého představuje něco jiného. Třeba jen trávení volného času. První rodiče v neděli vezmou děti do nákupního centra, kde se s nimi pak procházejí a kupují všechny ty lesklé věci, které viděli v televizi. Druzí rodiče zabalí bágl a vyrazí s potomky na horskou túru, aby se vystavili vichru, dešti, zimě a další podzimní slotě. Třetí rodiče zapálí gril a cpou všem břicha krkovičkou a kuřecími křídly, dokud zmoženi neusnou. Nic z toho nekritizujeme ani nechválíme - každý z nás si zaslouží pohodu dle svého gusta. Problém nastává až v případě, že jeden člen rodiny svou vizí terorizuje ostatní.
Povinná broučkařská výprava
Příkladem může být vášnivý sběratel brouků, který svému koníčku podřídí vše. Jeho nešťastná rodina pak o víkendech obráží všechny lokality výskytu otcovy milované čeledi. V autě poslouchá přednášky o metodách sběru, smrcení a preparace a učí se rozeznávat jemné rozdíly v odstínu krovek, podle
kterých se jednotlivé druhy žoužele určují. Pro otce je vrcholem rodinné pohody chytit brouka, kterého ještě nemá. Takový „terorista“ ignoruje prosby o nedělní návštěvu hradu nebo dovádění v aquaparku. Střevlíky cpe manželce a dětem tak dlouho, až od něj utečou. „Vize pohody nemusejí být vzájemně kompatibilní,“ shrnuje kouč Aleš Kalina. „Většinou se ale dá domluvit konsenzus: jeden víkend brouci, druhý grilování, třetí hrad.“ Ideální je, když se vize pohody u partnerů protnou i přesto, že jiným připadají podivné. Představte si, že jste pivař, který volno nejraději tráví v hospodě. Aleš Kalina takového klienta měl. Objížděl minipivovary po celé republice a jeho snem bylo uvařit si vlastní pivo. Pro naprostou většinu žen by byl „nepoužitelnej“. Kdyby si ale našel spřízněnou duši, znali by všechny sládky v republice, neustále by byli lehce opilí… Šťastně by sdíleli svůj svět pivní pohody. Co by za to většina českých rodin dala?
Že vám to připadá asociální? Představte si vášnivou milovnici seriálů. Taková žena zná nazpaměť všechny díly Rodinných pout, Ordinace v růžové zahradě i Šeherezády. Zdánlivě tím nikomu neškodí. Kromě manžela, se kterým v době vysílání seriálu nejen nikam nechodí, ale ještě ho nutí dívat se s ní. Pro většinu mužů je to horší představa než noční můra z Elm Street. Když si ale závislačka na virtuálních citech najde milovníka pokleslých žánrů, seriálového režiséra nebo invalidu, který nemůže vstát z postele u televize, zavládne jim doma pohoda.
Skoro žádný problém nezačíná ve vnějším světě, ale v naší hlavě. Typickým příkladem jsou rodinné finance - oblast, která může domácí pohodu rozvrátit jako nic jiného. Většina hádek se vede právě o to, jak zacházet se společnými penězi. Do hry tu vstupuje mediální programování naší mysli a patologické emoční vzorce, které nás ovlivňují mnohem víc, než si myslíme. Nejde o absolutní nedostatek peněz, ale náš pocit, že musíme něco vlastnit. MUSÍME! Viděli jsme to přece v reklamě, a navíc to už mají přátelé a sousedi.
Pokud propadnete virtuálním pseudopotřebám, začnete si půjčovat na dovolenou v Thajsku a vánoční dárky. Můžete pak končit v dluhové pasti, která domácí pohodu rozleptá podobně jako hydroxid sodný nové parkety. Jejím hořkým obrazem je bezdomovec s iPhonem - virtuální pseudopotřebu si ukojil na úkor potřeby skutečné a jako bonus přišel i o partnerku. Ponožky, jež spustily bouři
Pokud je lidská psychika ve vztahu uspokojena v důležitých základních věcech, dokáže ignorovat nepodstatné prkotiny. Když si povídáte s partnerkou, projevujete jí lásku a ještě třeba nosíte domů hromadu peněz, nejspíš vám nebude vyčítat ponožky hozené pod stůl. Když ale její základní očekávání neplníte, stanou se banální ponožky spouštěčem. Partnerka si na vás pak „vylije“ všechnu zlobu, která se v ní půl roku hromadila. „Rodiče nás kdysi naučili jít na záchod a nekálet si do kalhot,“ vysvětluje Aleš Kalina. „V psychické hygieně nás ale bohužel nikdo nevyškolil. Takže si klidně celá léta kálíme do duše. Jak pak chceme vytvářet pohodu, když jsme uvnitř plni špíny?“ Zaneřáděná duše se často projevuje na tak nečekaných místech, jako je výchova dětí. Otec jim něco zakáže, ale matka to povolí (a naopak)
- na just, aby se otci pomstila za dlouhodobou vztahovou nepohodu. Svou ublíženost si vykompenzují přes dítě: „Jsem na tebe naštvaná, takže Pepíčkovi na just dovolím hrát si se sirkami ve stohu a dráždit kobru bosou nohou!“ Děti neomylně vycítí, když jsou rodiče ve výchově nesvorní. Časem to z nich vychová manipulátory, kteří budou v dospělosti u svých partnerů podvědomě hledat skulinky, jak je dostat tam, kam potřebují.
A pokud je otec pánovitý despota a matka hysterka a nevěrnice, děti to od nich okoukají taky. Rodinná nepohoda se tak stává „memem“ - kulturním obrazcem, který se jako virus přenáší napříč generacemi. Doma se chováme tak, jak se tam chovali naši rodiče, kteří se to naučili od svých rodičů… „Skoro na všechno dnes musíme mít povolení,“ říká Aleš Kalina, „na řízení auta, na chytání ryb, na opravy zásuvek… Jen na plození dětí povolení nepotřebujeme. Děti může mít kdejaký negramota, blázen a kriminálník. A co se jim pak předává? Ten bordel, který mají v hlavě otec s matkou!“ Výsledná pachuť pak rodiče i děti pronásleduje celé dny a často i celé roky. Zasahuje nás tam, kde jsme nejzranitelnější - v našem domově, v intimním útočišti před světem. Tohle přirovnání potvrzuje i Aleš Kalina, podle něhož si rodinnou pohodu můžeme představit jako dům. Tahle složitá struktura se spoustou důležitých součástí musí mít základy, stěny, střechu… Při řešení havárie rodinné pohody proto Kalina doporučuje začít analýzou defektů. „První rozpor může být diskusní - neumíme si povídat o důležitých tématech. Nebo si nemusíme rozumět v sexu. Pohodu mohou narušovat i spory o výchovu dětí, o finance, trávení volného času, vztahy s tchyní…“
Praštit, přiškrtit, bodnout
Výchozím bodem rodinné pohody je ale otázka, jestli je dvojice vůbec vzájemně kompatibilní. Pro její zodpovězení vypracoval Kalina pomůcku, které říká „kanály lásky“. Když sledoval, jak vlastně mezilidské vztahy fungují, zjistil, že si každý partner pro sebe určuje, co je pro něj ve vztahu důležité. Už když se s někým seznamujeme, náš mozek podvědomě vyhodnocuje, jestli by to s ním šlo, nebo ne. Kanály lásky, kterých je více než třicet, si můžeme představit jako hudební ekvalizér se stupnicemi od nuly do deseti. Jeden potenciální partner má sex na devítce, ale komunikaci jen na trojce, druhý má finance na pětce, ale inteligenci na osmičce, třetí má vtip na sedmičce, ale krásu na pětce… A aby to nebylo tak jednoduché, kanály lásky se v průběhu vztahu mohou „rozštelovat“. Do původně skvělého vztahu to vnese nesoulad. „Když nám důležité věci fungují, ale na prkotinách nejsme schopni se shodnout, jsou dvě cesty, co s tím,“ říká kouč. „První je hledání konsenzu. Manželka mi třeba vyčítá, že chodím domů pozdě. Pak založíme domácí ústavu, ve které se zavážu, že třikrát v týdnu dorazím v pět. Za nedodržení ústavy se předem stanoví trest: třeba že manželku pozvu na večeři. Ústava odstraní hádky, místo kterých pak prostě jen dostávám trestné čárky.“ A když taková ústava dlouhodobě nefunguje nebo se jí jeden z partnerů vysměje? Znamená to, že mu ten druhý nestojí za snahu, čímž pár spěje k rozchodu. Může to ale skončit i „domácí zabijačkou“, což je termín běžně užívaný kriminalisty. Co udělá člověk, který ve vztahu nemá pohodu a je dlouhodobě nepochopený? Někdy se prostě neudrží a partnera nebo partnerku něčím praští, přiškrtí nebo bodne. Útok se tak může stát paradoxním důkazem lásky: „Všimni si už konečně, že tě potřebuju!“ Jenže za mřížemi si už útočník moc rodinné pohody neužije…
Útěk před pohodou
V naší rodině se zatím nevraždíme. Z několika cest po jihovýchodní Asii jsme si přivezli buddhistické poučení, že štěstí už z principu nemůže být setrvalý stav. Platí to i pro rodinnou pohodu, která nastává jen ve vzácných okamžicích absence nepohody. I když nám to doma celkem funguje, nepohoda se do našich životů neustále tlačí. Třeba pekelný měsíc září. Manželka je učitelka, takže v září se vrací z práce totálně přepracovaná a podrážděná. Naše dvě děti se seznamují s novými kantory, předměty a kroužky. Jsou na tom jako manželka. Výsledkem je peklo, ve kterém je pohoda rozbodána ohnivými vidlemi všeobecné entropie.
Ničitelem rodinné pohody paradoxně může být i přehnaná snaha o její vybudování. Už před sto lety si toho všiml Jaroslav Hašek v povídce Šťastný domov. Stejnojmenný časopis čtenářkám radí, jak učinit každou domácnost spokojenou. Manželka hrdiny povídky všechny rady puntičkářsky dodržuje: „Dle pokynů obsažených v posledním čísle Šťastného domova voskem a solí snažila se vyčistit rez na cihličce, kterého tam nebylo. Namočila mně suché boty do petroleje, aby změkly, polila si ruce inkoustem, aby mohla šťávou ze zralých hroznů skvrny odstranit, a sháněla se po červeném víně, poněvadž chtěla zkusit, zdali opravdu zmizí skvrny po červeném víně z prádla, když se toto namočí na den do kyselého mléka. Nato natřela koš na prádlo bílou fermežovou barvou, nesla ho kolem mých černých šatů a plna radosti se vrátila se zprávou, že ihned napíše dotaz redakci Šťastného domova, jakým způsobem zmizí bílá fermežová barva z černých šatů.“ Není divu, že před takovou záplavou rodinné pohody hrdina povídky nakonec utekl až kamsi do Turecka. Všeho moc škodí…
(převzato z časopisu Moje Psychologie 10/2013)
R