Každý člověk si v průběhu života o sobě vytváří určitou představu, která vychází ze sebepoznání, sebehodnocení, hrdosti, sebeocenění.
Pozitivní sebekoncepce a vysoká sebeúcta jsou výsledkem složitého biopsychosociálního vývoje člověka a jsou důležité v náročných životních situacích, jakými je například nemoc. Neschopnost pozitivně vnímat sám sebe je velkou překážkou v situacích, kdy člověk onemocní méně či více závažným onemocněním, jako například amputace, onkologické onemocnění. Narušená sebekoncepce je spojená s pocitem bezcennosti, bezmocnosti (Trachtová a kol., 2006).
Faktory, které ovlivňují sebekoncepci a sebepojetí
Mezi fyziologicko-biologické faktory patří věk pacienta, jeho zdravotní stav, tělesný vzhled, stupeň soběstačnosti, adaptační mechanismy či způsoby zvládnutí stresových situací.
Ze skupiny psychicko-duchovních faktorů jmenujme integritu osobnosti pacienta, typologii jeho osobnosti, emocionální vztahy (láska), schopnosti a intelekt pacienta, hodnotový systém.
Sociálně-kulturní faktory jsou socializace pacienta, vztahy v jeho rodině, postavení v zaměstnání, ve společnosti, v rodině pacienta, plnění sociální role.
Jako faktory životního prostředí označujeme geografické podmínky u pacienta, město/vesnici, kde pacient žije, industrializaci.
Pacientem se nerodíme, ale stáváme se jím. Proces, který charakterizuje změnu relativně zdravého člověka na pacienta, má svou fyziologickou a patofyziologickou stránku. Má však i stránku psychologickou (Křivohlavý, 2002).
Při hodnocení sebekoncepce a sebeúcty u pacienta sestra posuzuje, jak pacient vnímá sám sebe. Při určování pacientova vnímání fyzického ega nebo obrazu vlastního těla sestra poslouchá slovní vyjádření pacienta a klade mu vhodné otázky. Odpovědi typu „vypadám hrozně“, „nemůžu nic dělat“ naznačují, že sebeúcta pacienta je nízká. Při posuzování neverbálních projevů pacienta hodnotíme výraz tváře (mimiku), gestikulaci, tělesný postoj, pohyby, celkový vzhled, oční kontakt pacienta. Neverbální projevy pacienta doplňují pacientovo slovní vyjádření a mohou přispět k celkovému posouzení jeho stavu.
Sestra dále posuzuje pacientovy vztahy v rolích. Role v rodině je pro pacienta zvlášť významná, protože vztahy v rodině jsou velmi blízké a pro většinu jedinců prioritní. Vztahy mohou být pozitivní, povzbuzující nebo naopak stresující (Trachtová a kol., 2006).
Rozhovor s pacientem
Otázky na posouzení sebekoncepce a sebeúcty pacienta: * Jaké tělesné změny očekáváte v důsledku svého onemocnění?
Zaznamenal jste nějaké změny ve vašem vzhledu, tělesném obraze, v tělesných funkcích? * Jak předpokládáte, že budou vaši blízcí reagovat na změnu, která u vás nastala?
Jak byste popsal svoji osobnost?
Jak vás hodnotí jiní?
Jaká jsou vaše přání, touhy, schopnosti?
Je pro vás těžké říci „ne“, když chcete vyjádřit odmítnutí?
Otázky na posouzení vztahů v rodině: * Bydlíte sám, nebo s rodinou?
Máte v současnosti nějaké problémy v rodině? * Kdo je vám v rodině nejbližší?
Je na vás rodina závislá?
Otázky na posouzení pracovní a sociální role: * Máte rád svoji práci?
Jak trávíte svůj volný čas?
Cítíte se nejlépe sám, s jinou osobou nebo ve skupině?
Kdo je pro vás nejdůležitějším člověkem ve vašem životě?
Změny v oblasti sebepojetí vyjadřuje každý jednotlivec specifickým způsobem, verbálními a neverbálními prostředky (Zacharová, Šimíčková-Čížková, 2011).
Při poruchách sebekoncepce a sebeúcty jsou mimo jiné také typické formy myšlení, myšlenkový proces může být nelogický nebo jiným způsobem narušený.
Katastrofizace – tendence myslet na nejhorší. * Minimalizace a maximalizace – sklon minimalizovat pozitivní, přikládat větší význam negativnímu, zdůrazňovat chyby (Komárková, Slaměník, Výrost, 2007).
Černobílé myšlení – tendence zařazovat věci k jednomu nebo druhému extrému, věci jsou buď perfektní, nebo špatné.
Generalizace – přiklánění se k názoru, že problém v určité situaci je aplikovatelný na všechny ostatní situace.
Vztahovačnost – sklon k názoru, že to, co říkají a dělají jiní lidé, se vztahuje na nás (Trachtová a kol., 2006).
Chování pacientů spojené s jejich nízkou úrovní sebeúcty:
vyhýbání se očnímu kontaktu, * pomalý pohyb, schoulená postava, * neupravený zevnějšek pacienta, * pomalá mluva s pauzami, * nadměrná kritičnost pacienta k vlastní osobě, * zvýšená kritičnost pacienta vůči druhým, * neschopnost pacienta zaujmout k sobě pozitivní stanovisko, * nestálost pacienta v sociálních vztazích, * vyhýbání se konverzaci a kontaktu s jinými lidmi, * časté vyjadřování pocitů viny, * destruktivní chování pacienta, požívání alkoholu, * projevy nedostatku energie pacienta, pocity únavy, * časté projevy hněvu, zlosti a strachu, * nesplněná očekávání pacienta v naplnění role.
Psychické situace člověka, který onemocněl
Pasivita: Pacient je předmětem péče mnoha lidí – lékařů, sester a jiných členů multidisciplinárního týmu. Ti jsou hlavními aktéry v jeho životě – nikoli on.
Závislost na druhých lidech: Pacient nemůže dělat to, co by sám chtěl, ale musí dělat to, co mu určí jiní lidé (Grumanová, 2008).
Životní rytmus: Pacient není zvyklý na rytmus, který je v nemocnici, nemá ho zažitý.
Sociální interakce: Pacient je v relativní sociální interakci v nemocničním prostředí. Setkává se tu s neznámými lidmi, zatímco kontakt s rodinou je omezený.
Životní prostředí: Pacient je uzavřen do poměrně neznámého prostředí, kde je všechno cizí, nové.
Zájmy: Okruh zájmů pacienta se v nemocnici podstatně zužuje, především s ohledem na zdravotní stav.
Zvládání problémů: Pacient svému fyzickému a psychickému stavu moc nerozumí, neví, co se s ním děje (Rahn, Mahnkopf, 2007).
Emoce: Emocionální stav pacienta charakterizuje soubor negativních pocitů – strach, bolest atd.
Časový prostor: Pacient žije převážně jen v přítomnosti, kontakt s minulostí je omezený, budoucnost pacienta je nejistá.
Závěr
Hospitalizace je pro pacienta novým zážitkem. Přichází do nemocnice ve stavu úzkosti, je plný obav, neví, co ho při pobytu v nemocnici čeká. Neví, jaké budou jeho povinnosti v nemocnici. Je uložen na pokoj, dostane zvláštní druh oblečení a leží vedle člověka, kterého vůbec nezná. Musí být v interakci s úplně cizími lidmi. Očekává se přitom, že bude se zdravotníky spolupracovat a nebude vyžadovat zvláštní pozornost.
Mnoho se mění. Nejen v těle pacienta, ale i v jeho psychice (případně i v duchovním životě). Proto se ptáme: „Co se odehrává v psychice pacienta při příchodu do nemocnice?“
**
Literatura
GRUMANOVÁ, J. První dny s vážnou diagnózou. Praha: Ikar, 2008. 287 s. ISBN 978-80-247-1164-9.
KOMÁRKOVÁ, R., SLAMĚNÍK, I.; VÝROST, J. et al. Aplikovaná sociální psychologie III. Praha: Grada Publishing, 2007. 224 s. ISBN 80-247-0180-4.
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. Praha: Grada Publishing, 2002. 198 s. ISBN 80-247-0179-0.
RAHN, E.; MAHNKOPF, A. Psychiatrie. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN 80-7169-964-0.
TRACHTOVÁ, E. a kol. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: NCO NZO, 2006.
Zacharová , E., Šimíčková -Čížková , J. Základy psychologie pro zdravotnické obory. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-4062-1.
www.wikipedie.org
O autorovi| prof. PhDr. Ivica Gulášová, PhD.1, MUDr. Ján Breza ml., PhD.2 Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, n. o., Bratislava1, Lekárska fakulta UK, Bratislava2 (ivica.gulasova4@gmail.com)