Sebepoškozováním děti zpravidla volají o pomoc. Jak jim pomoci?

16. 8. 2021 8:00

Ačkoli se o sebepoškozování příliš nemluví, anebo je mnoha lidmi zlehčováno, představuje závažný problém, který si zasluhuje značnou pozornost společnosti. O to víc, že se týká zpravidla dospívajících dětí, které tímto způsobem řeší emoční těžkosti a volají o pomoc. Jak poznat sebepoškozování a jak těmto lidem pomoci?

I ve 21. století představuje sebepoškozování poměrně tabuizované téma, které provází celá řada předsudků. A i navzdory tomu, jak závažné dopady může mít na lidské zdraví, je mnohými lidmi stále zlehčováno. Sebepoškozování se přitom týká převážně dětí, konkrétně dospívajících ve věku 14-18 let. Až 10 % z nich zmiňuje, že se někdy v životě sebepoškozovalo. Úplnou výjimkou však není ani sebepoškozování u malých dětí anebo sebepoškozování u dospělých.

Jedná se o závažnou patologii, která v sobě zahrnuje různé formy fyzického ubližování, které je namířené proti vlastnímu tělu. Postižený vědomě, záměrně a mnohdy i opakovaně zraňuje sám sebe, zpravidla však bez záměru přivodit si smrtelné zranění. Vzhledem k tomu, že při sebepoškozování sahá mnoho mladých jedinců po žiletce či jiném ostrém předmětu, označuje se problém také jako syndrom pořezaného zápěstí, anglicky wrist cutting syndrome.

Mezi časté druhy sebepoškozování patří:

řezání se ostrými předměty,
pálení se, typicky cigaretou nebo zapalovačem,
vytrhávání vlasů,
drásání kůže do krve.

Méně časté, ale stejně nebezpečné formy sebepoškozování pak jsou třeba:

bití sebe sama,
inhalace škodlivých látek,
polykání předmětů,
úmyslné narážení do věcí,
způsobování modřin,
lámání kostí,
předávkování léky.

Příčiny sebepoškozování

Sebepoškozování si mnoho lidí automaticky a mylně spojuje s psychickými poruchami. Některým duševním onemocněním přitom trpí jen zlomek sebepoškozujících se jedinců. Další část se může potýkat s úzkostí, depresí či závislostí. Většina jedinců se k praktikám sebepoškozování zpravidla uchýlí v důsledku emoční zátěže, jakou může obecně být stud, smutek, nervozita či vztek, přičemž vykonávat je mohou ojediněle či opakovaně s cílem přivodit si stav, který je podobný reakci na některé omamné látky.

Při fyzické bolesti totiž mozek vylučuje opioidy, které slouží k jejímu zmírnění. Při jejich vysoké koncentraci v těle se jedinec může dostat do disociativního stavu, který připomíná ten po užití návykových látek. Pokud se takový proces děje opakovaně a pravidelně, vytvoří se silnější neuronová vazba, mentální reakce na fyzickou bolest se stupňuje a sebepoškozování se stává návykovým. Lidé, kteří sami sobě ubližují, často mluví o tom, že fyzickou bolestí přehlušují anebo alespoň na chvíli otupují bolest psychického původu.

Existuje celá řada faktorů, které se na sebepoškozování podílejí. Mezi nejčastější patří:

Rodina

Problémy v primární rodině bývají jedním z nejčastějších důvodů, které vedou až k sebepoškozování. Do jisté míry tyto obtíže zažívá každé dítě, v některých jedincích ale mohou probouzet více úzkosti než v jiných. Kvůli nedostatku komunikace se dítě může cítit osamělé nebo nemilované, což může vyústit až v potřebu utíkat od psychické bolesti bolestí fyzickou. Sebepoškozování v pubertě pak může být také důsledkem složitých rodinných situací, kam spadá:

rozvod rodičů, rozpad rodiny,
úmrtí v rodině,
dysfunkční rodina, tedy například zanedbávání dítěte anebo jeho nepřijetí.

K sebepoškozování se také mnohem častěji uchylují dospívající, kteří si nesou nějaké trauma z dětství. Může se jednat například o závislost na alkoholu a drogách některého z rodičů, domácí násilí, kterému bylo dítě přítomno, týrání anebo zneužívání.

Vztahy s vrstevníky

Kromě rodiny ovlivňují dospívajícího člověka také vztahy s jeho vrstevníky. Sebepoškozování mohou v tomto případě předcházet třeba neshody s kamarády, vyloučení z kolektivu, nebo naopak snaha o přiblížení se svým vrstevníkům. Někteří jedinci pak sebepoškozování praktikují také ve snaze přilákat pozornost či vzbudit v někom lítost. Ani v takovém případě není tyto praktiky vhodné zlehčovat.

Negativní zážitek

Tendenci poškozovat sám sebe může mít jedinec také v důsledku nějaké nepříjemné životní zkušenosti. V případě sebepoškozování u dětí se tak často děje v důsledku šikany, ale existuje i řada dalších velmi stresujících zkušeností, například:

fyzické či psychické týrání,
sexuální zneužívání,
psychická bolest,
negativní interpersonální zážitky,
vlastní selhání,
nenávist ke svému tělu (například u obézních dětí).

Citová oblast

Co se týče citové oblasti jako takové, zde bývá vyvolávačem intrapsychické napětí, emoční tíseň a vnitřní pnutí. Známé v tomto ohledu mohou být třeba pocity viny, bezmoci a samoty, touha potrestat někoho blízkého, dlouhodobý stres, ale i experimentování s vlastním tělem. V některých případech může být důvodem záměrného sebepoškozování v dětství a adolescenci duševní onemocnění, typicky deprese nebo psychóza.

Rizika sebepoškozování

Vedle rizika závislosti, které kvůli endogenním opiátům hrozí, a často nesmazatelných stop na zdraví, představuje další potenciální riziko souvislost sebepoškozování a myšlenek na sebevraždu. Ačkoli těmto jedincům o smrt zpravidla nejde, je pravděpodobnější, že se mezi nimi ve srovnání s běžnou populací objeví více těch, kteří o ukončení života někdy přemýšlí.

Tato skutečnost může znít banálně, ale je nutné brát v potaz to, že člověk, který dobrovolně poruší integritu vlastního těla, jde proti přirozenému pudu sebezáchovy, byť v tu chvíli zemřít nechce. To by mohlo znamenat, že překonání hranice a uskutečnění pokusu o sebevraždu je v jeho případě mnohem pravděpodobnější, ačkoli to se sebepoškozováním nemusí přímo souviset.

Co se týče estetických rizik, tito jedinci si do dospělého života odnáší v důsledku sebepoškozování jizvy po řezech, popáleninách či jiných zraněních, která si sami způsobili. Tyto jizvy ze sebepoškozování pak mohou být důvodem sníženého sebevědomí či studu, zvláště pokud se nacházejí na viditelném místě, jakým je například zápěstí.

Jak poznat člověka, který má potíže?

Sebepoškozujícího se jedince můžeme ve svém okolí často poznat na základě chování a stylu oblékání. Tento člověk bývá zpravidla introvertní povahy, setkat se ale můžeme také s ‚ „introvertními extroverty“, což jsou jedinci, kteří se tváří jako společenští a často bývají ve středu pozornosti. Jedná se ale pouze o zástěrku. Tímto způsobem se obvykle snaží skrýt problém se sebepoškozováním před svým okolím.

U sebepoškozujících se jedinců můžeme pozorovat motorický neklid, obvyklé bývají i ovázané ruce, konkrétně pak zápěstí, na kterých mohou nosit velké množství náramků, aby zakryli jizvy po sebepoškozování. Postižení mají také tendenci zahalovat se do dlouhých kalhot či sukní. Nemusí to ale být podmínkou.

Sebepoškozování: léčba

V případě poškozování se nejedná o léčbu v pravém slova smyslu, protože neléčíme nemoc, ale spíše o pomoc z nesnadné životní situace, do níž se může dostat kdokoli z nás. Nepříjemné situace vždy provází i negativní pocity, které se mohou někdy stupňovat do neúnosných rozměrů. Tento stres pak může v některých jedincích vzbudit myšlenky na sebepoškozování. A právě v tomto okamžiku je s „léčbou“ nutné začít.

Co mohu udělat sám?

Ještě před tím, než se uchýlíte k sebepoškozování, tyto myšlenky alespoň na pár minut odložte a zkuste uvolnit své emoce jiným způsobem. Vyvztekejte se nahlas, vyplakejte se anebo si postěžujte kamarádovi nebo rodině. Pokud nemáte dobrý vztah s rodiči, můžete oslovit jiného člena rodiny, například sourozence, tetu, strýce či prarodiče.

Pokud kolem sebe nemáte nikoho, na koho byste se chtěli obrátit, využijte internetové poradny anebo jednoduše zavolejte na některou z linek důvěry. Jsou anonymní, takže vás nemusí trápit, že by se o tom někdo dozvěděl, pokud nechcete. Nemusíte se bát ani toho, že by vám za vaše jednání někdo vynadal, odborník je tu pouze od toho, aby vám pomohl rozpoznat a řešit základní problém, který vás k sebepoškozování vede.

Uvidíte, že pokud se k sebepoškozování neuchýlíte, negativní emoce budou po čase samy slábnout, až dočista zmizí. Myslete také na to, že sebepoškozování přináší jen dočasnou úlevu a problémy ve skutečnosti neřeší, může vám navíc způsobit celou řadu zdravotních problémů a zanechat na těle jizvy, kterých budete později litovat.

Pokud jste se rozhodli se sebepoškozováním přestat, ale zatím se vám to nepodařilo, možná vám pomůže některý z následujících tipů:

Situaci, která k sebepoškozování spěje, si zpětně promítněte a zkuste si vzpomenout, co přesně nutkání si ublížit předcházelo.
Zkuste najít jiný způsob, jak negativní emoce ventilovat (pusťte si hudbu, namalujte obraz, napište povídku, jděte si zaběhat, zavolejte kamarádovi, jděte na procházku…).
Odložte sebepoškozování alespoň o půl hodiny.
Najděte si nový koníček anebo se více věnujte tomu, který už máte.
Nezůstávejte se svými starostmi sami. Svěřte se.

Co mohou dělat rodiče a blízké okolí?

Zjištění, že si vaše dítě ubližuje, je pro vás jako rodiče často velmi složité přijmout. Je tedy naprosto běžné, že cítíte spoustu různých emocí. Můžete například pociťovat vztek vůči svému potomkovi, ale také pocit viny. Důležité je těmto pocitům nepodlehnout. Snažte se proto sebepoškozování přijmout jako informaci o tom, že vaše dítě trápí něco, co neumí samo vyřešit. Dítě, které si ubližuje, potřebuje více než kdy dřív cítit, že vám na něm záleží. Silné tlaky, zákazy a trestání z vaší strany mohou celou situaci jen zhoršit. Proto se snažte dodržovat tyto zásady:

Snažte se zjistit, co vaše dítě potřebuje změnit.
Podívejte se na svět jeho očima, přemýšlejte o tom, co prožívá a co ho trápí. Mezi typické starosti patří v dospívání vztahy s vrstevníky, vztahy v rodině, vztah k sobě sama či problémy ve škole.
Povídejte si se svým dítětem, svěřujte se mu a ukažte mu tím, jak s ostatními komunikovat.
Zpočátku se spíše než na konkrétní otázky ptejte na to, jak se mělo ve škole, co hod dnes potěšilo, anebo naopak rozladilo.
Budujte si společné vzpomínky tím, že spolu budete trávit více času. Pokud nemáte stejné zájmy, zkuste se zájmům svého dítěte více přiblížit a snažit se je pochopit.
Zkuste se sami zamyslet nad tím, jaká z nabízených příčin je v případě vašeho dítěte nejvíce pravděpodobná, a popřemýšlejte o tom, jak ji eliminovat.
Pokud si nevíte se situací rady, obraťte se na odborníka. Můžete využít linku důvěru, která je kromě dětí určená také rodičům.

Jakému chování se jako rodič naopak vyhnout? V první řadě nepanikařte víc, než je nutné. Sebepoškozování ve valné většině případů není důsledek nezdařené sebevraždy, ale „pouhé“ volání o pomoc. Berte to jako způsob, kterým si vaše dítě říká o velkou životní změnu. Dále se rozhodně vyhněte těmto bodům:

Neberte sebepoškozování svého potomka jako pouhý rozmar.
S řešením počkejte do doby, než se vaše pocity a emoce uklidní. Negativní emoce, jako jsou lítost, zloba, vina, či obavy, bývají zpočátku velmi silné, postupně ale slábnou.
Netrapte se výčitkami a pocitem viny, místo toho se zaměřte na to, aby vašemu dítěti bylo brzy lépe.
Nevydírejte svého potomka a nebuďte vůči němu sprostí či agresivní.
Neodsuzujte ho za sebepoškozování.
Nenuťte ho za každou cenu do rozhovoru o tématech, která mu nejsou příjemná.
Rozhovor mu pouze nabízejte, ale nenuťte.

Na koho se v případě nouze obrátit?

Kromě přátel a rodiny je jedincům, kteří se poškozují, o této činnosti přemýšlejí, anebo mají jen potřebu se někomu se svými problémy svěřit, k dispozici také několik odborníků, kteří jsou v případě nouze dostupní také po telefonu. Tyto telefonáty bývají nejen zdarma, ale jsou zpravidla anonymní. Dostupná je například:

Co se týče ambulantních zařízení, v případě sebepoškozování mohou pomoci tato: