Narodila jsem se v Rumunsku, ve městě Moldoua Noua, kde jsem také vyrůstala. Moji rodiče patřili mezi českou menšinu žijící původně ve Svaté Heleně, později v již zmiňovaném městě Moldoua Noua. Svatá Helena a další české vesnice v Rumunsku leží na kopcích, kde je kamenitá půda. Do vesnic se obtížně dostává technika, a proto je nutné půdu obdělávat pomocí krav a koní. České vesnice si udržují své české tradice a slaví české svátky. Na vesnicích jsou české kostely a české školy. V současné době jezdí do vesnic učit i učitelé z České republiky, ale dříve ve školách působili místní občané, kteří uměli trochu česky a měli alespoň střední vzdělání. Děti, které chodily do těchto škol, měly povinnou osmiletou školní docházku, čímž získaly základní vzdělání. Poté pracovaly s rodiči na poli a staraly se o zvířata a domácnost. V pozdější době se některé děti dostaly do rumunských škol, kde se vyučily a získaly střední vzdělání.
Díky tomu, že jsem bydlela ve městě, měla jsem možnost jít studovat na zdravotní školu, která byla ve městě Arad. V Arad jsem bydlela v podnájmu, protože podmínky na internátě byly nevyhovující. Studovala jsem Zdravotnické lyceum (1983–1987), které je na úrovni střední zdravotnické školy v České republice. V roce 1985 jsem úspěšně složila zkoušku z biologie a ošetřovatelství, která je nezbytná pro další studium. V červnu 1987 jsem úspěšně absolvovala maturitní zkoušku a v září nastoupila do Městské nemocnice v Moldoua Noua na interní oddělení. Jako čerstvá absolventka školy jsem neměla mnoho příležitostí vykonávat odbornou práci, ale po půlroce jsem dostala příležitost pracovat u závodního lékaře. Tam jsem začala ošetřovat rány pacientům, aplikovat jim injekce, měřit krevní tlak a provádět další odborné činnosti. Tato práce mě moc bavila a naplňovala mé přání pomáhat nemocným lidem. Navštěvovala jsem pacienty doma a ošetřovala nemocné děti i staré lidi.
Návrat do České republiky
Ačkoli jsem se narodila v Rumunsku, měla jsem českou národnost a chtěla jsem se vrátit do své vlasti. Moji předci odešli z vlasti do míst, kde jim byla slíbena lepší budoucnost. Já jsem zase dostala po sametové revoluci v roce 1989 možnost vrátit se zpět do vlasti. Do českých vesnic v Rumunsku začali jezdit novináři z Prahy a zajímat se o české menšiny v cizině a české úřady zařizovaly reemigraci zpět do České republiky. Naše rodina již za totality jezdila do České republiky, zejména do Chebu a Lovosic, kde jsme měli příbuzné, kteří nám pomáhali vyřizovat povolení k pobytu a záležitosti týkající se stěhování. Vše bylo vyřízeno během tří měsíců a v červenci 1991 jsme se přistěhovali do Lovosic.
Začátky v České republice nebyly jednoduché. Nejprve jsme bydleli v ubytovně. Pracovat jsem začala od září 1991 v Ústecké nemocnici na oddělení CH 1 chirurgické kliniky jako ošetřovatelka. Abych mohla vykonávat povolání sestry, musela jsem si nechat přeložit doklady do češtiny a ověřit maturitní vysvědčení.
Vše trvalo velmi dlouho a stálo mě to hodně času a úsilí. Přeložené a ověřené maturitní vysvědčení musel ještě schválit Školský úřad v Litoměřicích. Zde ovšem nastala komplikace, protože na Školském úřadu nevěděli, jak postupovat, a proto mě poslali na Ministerstvo zdravotnictví ČR do Prahy. Na ministerstvu mi však oznámili, že schvalují doklady pouze lékařům a odeslali mě zpět do Litoměřic na Školský úřad. Na schválení svého maturitního vysvědčení jsem čekala jeden a půl roku a po celou tuto dobu jsem pracovala jako ošetřovatelka. Musela jsem se učit jiný systém ošetřování pacientů, ale také spisovnou češtinu. Uměla jsem pouze staročeštinu, kterou jsme mluvili doma. Při cestách vlakem jsem poslouchala rozhovory mladých a ve slovníku hledala neznámá slova. Mnoho kolegyň v práci bylo plných elánu a ochotných učit mě moderní a spisovnou češtinu.
Vtipné bylo, když jsme se mezi sebou dohadovaly, jaké i/y se kde používá. Díky svým ochotným kolegyním jsem se naučila psát dobře česky. Mám na své kolegyně milé vzpomínky, kterým se občas i zasměji. Vzpomínám si, že nastala situace, kdy chtěl pacient přinést „bažanta“ a já přemýšlela, co to může být. Uvědomila jsem si, že v rumunštině se říká „kachna“ močové láhvi, tak jsem ji pacientovi donesla. Ten poděkoval, a já věděla, co to je „bažant“. Velmi ráda vzpomínám na ten výborný mladý kolektiv. Jen mě mrzelo, že dokud nebudu mít vyřízeny všechny potřebné doklady, nemohu pracovat jako sestra. Vrchní sestra mě poslala na tři měsíce na tzv. kolečko po jednotlivých odděleních chirurgie, nejprve na CH 2, poté na dva měsíce na chirurgii na JIP 1 a JIP 2. Nakonec jsem zůstala pracovat na CH 2. Získala jsem nové znalosti, ale stále to bylo těžké období, protože jsem pracovala pouze jako ošetřovatelka. Chyběla mi odborná práce, kterou jsem dříve dobře zvládala.
Opět diplomovanou sestrou
Po roce a půl čekání jsem ze Školského úřadu v Litoměřicích dostala schválené maturitní vysvědčení. Byl to pro mě nejšťastnější den, protože jsem opět mohla začít pracovat jako diplomovaná sestra, provádět odbornou práci, odebírat krev, zajišťovat žilní vstupy, podávat infuze a další.
V roce 1995 jsem odešla pracovat do Charity v Litoměřicích, kde jsem se věnovala domácí péči o pacienty. Tato práce nebyla tak zajímavá a nenaplnila má očekávání, proto jsem se po roce vrátila zpátky do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem na CH 2, kde pracuji doposud. Mé problémy však neskončily. V roce 1997 jsem se provdala a byla pět let na mateřské dovolené. V roce 2002 jsem se vrátila zpět na CH 2. Časem se však objevily nové problémy, jejichž důvodem byla registrace. V roce 2004 jsem byla přijata na pomaturitní studium oboru chirurgie na NCO NZO v Brně, kam jsem však nakonec nemohla nastoupit, protože jsem musela tamtéž skládat srovnávací zkoušky, aby mi byla nejprve uznána maturitní zkouška z Rumunska, které v té době ještě nebylo v Evropské unii a nemělo s Českou republikou dohodu o uznávání dosaženého vzdělání.
Půl roku jsem dálkově studovala obory internu, chirurgii, ošetřovatelství a zákony spojené se zdravotnictvím a životním prostředím. Přitom jsem chodila do práce, starala se o rodinu a sbírala kredity, abych se mohla zaregistrovat. Při studiu v Brně jsem poznala kolegyně z různých zemí, nejvíce z Ukrajiny a Ruska, které měly stejné problémy s registrací jako já. Měly to však těžší, protože uměly česky pouze velmi špatně, takže pro ně bylo nesmírně obtížně absolvovat zkoušky. Po půlroce jsem úspěšně složila zkoušky a dostala osvědčení, že mohu pracovat jako diplomovaná sestra a být zaregistrována. Dnes jsem ráda, že to mám vše za sebou a mám osvědčení o registraci. Byla to pro mě dlouhá a trpká cesta, ale s pomocí mého chápajícího manžela a některých kolegyň, kterým za to moc a moc děkuji, mám vše za sebou a mohu s chutí dál pokračovat ve své práci.
Závěr
V současné době mnoho zdravotníků uvažuje o práci v zahraničí. Základem práce v cizině je umět cizí jazyk, mít trpělivost a chápající a ochotné kolegy okolo sebe, kterých je v dnešní době čím dál méně.
I když jsou doby těžké a vedení ani pacienti nám mnohdy práci neulehčují, přeji ze srdce nám všem, abychom ve zdravotnictví pracovali rádi, s nadšením, nevzdávali se a šli dál za svými ideály, chtěli se stále něco nového učit a nenechali se odradit.
O autorovi: Anna Stehlíková, Chirurgická klinika, CH 2, Městská nemocnice Ústí nad Labem, Krajská zdravotní a. s. (anna.stehlikova@mnul.cz)