Všichni, kdo pracujeme v nemocnicích, ať na lůžkových, či ambulantních odděleních, víme, jak je tato práce náročná hlavně na naši psychiku a tělo. Jen odpočinutý lékař či sestra, v dobré fyzické a psychické kondici, dokáže poskytovat tu nejlepší a nejbezpečnější péči našim pacientům. Přesto se se šikanou můžeme setkat prakticky na všech pracovních pozicích, ať jde o lékaře, sestry, či ostatní personál.
Šikana na pracovišti se nazývá mobbing, dopouštíli se ho nadřízený pracovník, jedná se o bossing. Jde o cílené, dlouhodobé, a zejména psychické ubližování, které provádějí konkrétní osoby na pracovišti. Šikanování se projevuje pomluvami, zesměšňováním, ponižováním, přehlížením, zahanbováním, zastrašováním, ústrky, finanční újmou atd.
Někdy je však zaměňováno za prosté neshody či konflikty v práci, a to je také důvod, proč se málokdy řeší. Velkým limitem je i strach o práci.
Nejvíce škodný přitom bývá právě sám zaměstnavatel. Je dokázáno, že v neharmonickém prostředí jako takovém, a o to více v prostředí strachu a velkého psychického vypětí, se rapidně snižuje produktivita a kvalita odvedené práce. Zaměstnanci se většinou bojí na šikanu upozornit, aby také nepřišli o práci. Jsou mnohem častěji nemocní, protože se snaží z tohoto prostředí uniknout.
Přitom pracoviště je místo, kde trávíme většinu svého času, a je proto velice důležité, abychom se tam cítili bezpečně a dobře. Na tom totiž závisí naše pracovní výkonnost.
Osobou, která se šikanování dopouští, je často dobrý pracovník, který zneužívá svého postavení anebo pověsti dobrého a nepostradatelného zaměstnance. Někdy je šikanujícím např. také velice špatný pracovník, s nevalnými morálními vlastnostmi a minimálním právním povědomím, který si tak upevňuje pozici „šéfa“, „masíruje si“ své pošramocené ego a nízké sebevědomí. Takový člověk podává nadřízeným nepravdivé a zkreslené informace vyznívající v neprospěch šikanovaného nebo celého kolektivu, upravuje nepravdivě fakta, a naopak vyzdvihuje své smyšlené přednosti a přesvědčuje o své nepostradatelnosti. Aby bylo vše ještě důvěryhodnější, pomluvami snižuje hodnotu a kvalitu práce svých kolegů nebo podřízených.
Mobbéři či bosséři se často obklopují méně chytrými a méně morálně i pracovně kvalitními zaměstnanci či kolegy, o to více však loajálními a ochotnými „donášet“ na ostatní. V některých případech je tato osoba neúměrně, až okatě vyzdvihována, někdy dokonce odměňována, ovšem ne za dobře vykonanou práci, ale právě za loajálnost.
Fáze mobbingu/bossingu
1. první konflikty, schválnosti, pomluvy, zadávání nepřiměřených úkolů a vyžadování informací neodpovídajících náplni práce šikanovaného, 2. přechod k systematickému psychoteroru, se záměrem poškodit druhého, šikanovaný je nepřiměřeně kontrolován a kárán za nesmyslné a smyšlené přestupky, 3. dochází ke konkrétnímu napadání, slovním i fyzickým útokům, nepravdivému obviňování, pracovnímu přetěžování, sexuálnímu obtěžování či je šikanovaný označen jako „černá ovce“, což vede k dalším a dalším křivdám, 4. postižený je zlomen v celé struktuře své osobnosti a mnohdy vykazuje ty známky chování, z nichž byl v začátcích šikany neoprávněně obviňován, a bohužel bývá za porušení pracovní kázně přeložen či propuštěn… Oběti mobbingu často řeší svůj problém odchodem ze zaměstnání, ale ještě častěji se psychicky zhroutí a jsou řadu měsíců v pracovní neschopnosti.
Horor v reálném životě
Že je šikana součástí našich profesionálních životů, dokazují tyto příběhy, které jsem musela kvůli omezenému prostoru bohužel zkrátit. Uvádím však základní a zásadní fakta vypovídající o reálném trápení našich kolegů.
V mém prvním příběhu si nově nastupující lékařka na pracovišti intenzivní péče upevňuje svou pozici šéfky tím, že záměrně zkresluje fakta o ošetřovatelské práci sestry. Snižuje hodnotu její kvalifikace a její profesionální sebevědomí neadekvátními požadavky na ošetřovatelské činnosti a vědomosti, takzvaně „rýpe“ a „shazuje“ sestru i před pacienty. Necitlivě zasahuje do harmonogramu její práce, „vidí jí do hlavy“ a předem ví, co by udělala nebo neudělala, a za hypotetické neplnění povinností ji kárá.
Druhý příběh se týká staniční sestry z jedné velké pražské nemocnice, jež VYBRANÉ pracovníky neustále nepřiměřeně kontroluje, kárá je za maličkosti, které ale jejím „oblíbencům“ bez problémů projdou. Pokud chybu nenajde, pak si ji vymyslí. Neoprávněně manipuluje s osobními příplatky, kdy ten nejvyšší mají její „informátoři“. Tlak je již tak silný, že oddělení opustilo několik zaměstnanců. Je ochotná ve svém pronásledování zajít i tak daleko, že neoprávněně uvalila na sestru paragraf o vážném porušení pracovní kázně. Vedení o problému ví, ale pro „klid“ na klinice jej neřeší.
V příběhu třetím jde o kolegy ze záchranné služby. Spouštěčem bylo drobné nedorozumění. To se však změnilo v dlouholeté slovní napadání, pomlouvání, osočování z neschopnosti a neplnění si svých povinností. Řidič sanity RZP takto šikanuje a pronásleduje svou kolegyni záchranářku. Ta byla za jedno takové nepravdivé tvrzení i neoprávněně potrestána. Řidič – muž nedokáže unést profesionální podřízenou pozici ženě – záchranářce a svoje pošramocené ego si mobilizuje tímto způsobem. Spor trvá i nadále. Kolegyně trpí nespavostí. Dokonce přemýšlela i o změně místa.
Příběh čtvrtý, a zatím poslední, je velice krátký, o to varovnější! V něm oběť bossingu skončila po dlouholetých útocích na svou osobu hospitalizována na psychiatrii. Ošklivé zážitky vytěsnila ze své paměti, jinak by vůbec nemohla fungovat v osobním ani pracovním životě. Pokud sestřička v sobě najde dostatek síly a své zážitky mi svěří, určitě vás s nimi seznámím.
Závěr
Pozor! Mobbér útočí většinou velice rafinovaně, ví, kdy a kde zasáhnout a do jakého bolavého místa udeřit. Jeho útok je předem plánovaný a nejčastěji k němu dochází, je-li o samotě se šikanovaným. Navenek a před kolegy se může tvářit i přátelsky, aby si proti sobě nepopudil i ostatní pracovníky. O to těžší je pak případné dokazování. Proto je nejdůležitější kolegialita a morální vyspělost celého pracovního týmu, respektive celého managementu.
Jak se šikaně bránit? Zásadní je především odolat nátlaku a nedovolit jednotlivcům či organizované skupině ovládat celý pracovní kolektiv. Nebýt lhostejný k tomu, co se na pracovišti děje. Je nutné najít v kolektivu kvalitní a čestné lidi. Na šikanu je třeba upozornit personální odbor, popřípadě odborovou organizaci, která svým členům poskytuje právní zastoupení zdarma a má své zkušenosti s řešením takových situací. Jen konkrétní a pádné důkazy vám pomůžou usvědčit agresora. Samozřejmě je dále nutné informovat vyššího nadřízeného, protože jde o velice nebezpečnou záležitost, která může mít pro oběť i fatální následky. Oznámit šikanu na pracovišti má povinnost každý pracovník. Odborníky je doporučováno bránit se ihned, při prvních příznacích šikany. Jsou známy případy, kdy šikanovaný odešel od soudu s velice vysokým odškodněním.
I když je tato situace dost náročná a trpí kvůli ní kromě oběti i její rodina, je třeba o svou pozici na pracovišti nadále usilovat. Člověk není nikdy sám, čestní a slušní lidé se vždy najdou. S nimi získáváte víru, že má smysl bojovat.
Je nadmíru důležité zdůraznit, že takovéto jednání je naprosto lidsky i společensky nepřijatelné. Odpovědnost totiž nenese pouze mobbér, ale hlavně sám zaměstnavatel či majitel firmy. Ten je ze zákona povinen zajistit zaměstnancům klidné a bezpečné pracovní prostředí. Pokud se tak neděje, mají zaměstnanci, též ze zákona, danou povinnost o tomto jednání informovat vyšší management, v případě nemocnic i zřizovatele.
Velmi smutné je, že šikana se začíná objevovat už i ve zdravotnictví. V nebezpečí se totiž ocitá nejen sám šikanovaný, ale také pacient, o kterého se musí starat psychicky narušený, demoralizovaný a demotivovaný personál.
Dnes se nás třeba šikana netýká, zítra ovšem může být vše jinak. Proto nebuďme lhostejní k dění kolem sebe, nebuďme morální padouši a pomáhejme si navzájem. Vím, chce to hodně osobní odvahy, ale jen společně se dokážeme šikaně bránit. Jinak nás dostane na kolena!
Pokud máte pocit, že i vy jste obětí šikany na pracovišti, napište na mou e-mailovou adresu a podělte se s námi o své zkušenosti. Je nutné o svých problémech mluvit a je nutné je řešit.
O autorovi| Dana Krásová, ÚVN Praha (axetin@seznam.cz)