Občanské sdružení Zdravotní klaun je nezisková organizace. Kdo jsou zdravotní klauni a kde se vzali?
Zdravotní klauni se objevují v nemocnicích již více než 10 let. Američan Gary Edwards začal na vlastní náklady v roce 1998 navštěvovat první dětské pacienty a zároveň na lékařských konferencích upozorňoval na možnost využívání humoru ve zdravotnictví. Na základě kladných ohlasů založil v roce 2001 občanské sdružení, které má v současnosti 81 zdravotních klaunů. Profesionální zdravotní klauniády se od té doby staly pravidelnou součástí léčebného procesu v České republice.
Co je nezbytné pro to, aby se člověk mohl stát zdravotním klaunem? Je potřeba mít nějaké speciální vzdělání, dovednosti či schopnosti?
Stát se klaunem není vůbec jednoduché. Já sám jsem prošel castingem a následně dalšími třemi víkendovými workshopy. Až na samotném konci této cesty, po pěti měsících, jsem se dozvěděl, že jsem vybrán a připraven, a že mohu práci klauna vykonávat. Jsou osoby, které bohužel nakonec neuspějí. Výběr a posouzení mají v současnosti na starosti umělečtí vedoucí Petr Jarčevský a Lukáš Houdek. Mezi důležité schopnosti klauna podle mého názoru patří schopnost nadsázky, stále si zachovávat chladnou hlavu i v případech, kdy je stav pacienta vážný, nebo jsou patrny emoce ze strany rodičů. A schopnost reagovat, improvizovat a spolupracovat s kolegou. Vzdělávání klaunů je vlastně nepřetržitý proces. Každý rok absolvujeme minimálně dva víkendové workshopy. Také máme možnost jezdit na workshopy do Vídně, kde sídlí centrála RED NOSES, a kde se setkáváme s klauny z celé Evropy. Toho, že se mohu vzdělávat a rozvíjet, si nesmírně cením, protože nedochází k vyhoření.
Navštěvujete pouze dětské pacienty, nebo i dospělé? Je potřeba se na návštěvy nějak připravovat?
Zdravotní klauni navštěvují především děti v nemocnicích, to je asi největší díl naší práce. Existují i menší projekty, jako jsou například návštěvy geriatrických zařízení, kam chodíme za seniory. Ale to je zcela jiná práce. Také existuje projekt Malý záchranář, v rámci něhož přicházejí klauni a záchranáři společně do škol a učí děti pomáhat v různých situacích. Zajímavý projekt je i Cirkus Paciento, kdy klauni postaví cirkusový stan v areálu nemocnice a týden zde pracují s hospitalizovanými dětmi, zakončený představením pro rodiče a personál nemocnice. Existuje také projekt, v jehož rámci naši kolegové docházejí za dětskými pacienty domů. Jde o nemocné, kteří bohužel mají závažnou diagnózu. Návštěvy v nemocnici vždy začínají u sester a lékařů, protože my se musíme nejdříve dozvědět, co je na oddělení nového, jací klienti s jakými omezeními a režimy zde jsou, nebo zda je u někoho zvýšený hygienický režim. Podle toho následně pracujeme. Samozřejmostí je hygiena, kterou bereme velmi vážně, a také to, že naše kostýmy používáme pouze v nemocnicích. Jsme velmi vděční za vstřícnost personálu, za informace, které nám dávají, neboť chceme být jejich partneři.
Klaunům se leccos promine. Jsou však zdravotní klauni v nemocnici nějak limitováni? Existuje něco, co opravdu nesmíte?
Jak praví Gary, klaun může úplně vše. To „vše“ děláme proto, abychom zlepšili psychickou pohodu pacientů, rodičů i personálu. Proto jsme možná někdy až „vlezlí“, ale všechno, co děláme, je klaunská práce. Co nás limituje, je odezva od okolí. Pokud vnímáme, že pacient nechce, neboť my se vždy ptáme, zda můžeme dále do pokoje, kde je hospitalizován, tak tento fakt akceptujeme. Je pravda, že někdy mají tendenci říkat NE rodiče. V tu chvíli se snažíme naťuknout i dětského klienta a zjistit jeho reakci. Často pak rodiče nevěří vlastním očím, když se najednou jejich nemocné dítě usmívá, zapomíná na prostředí, samotu a bolest a směje se a baví.
V manéži klauni někdy vystupují s kolegou či nějakým zvířetem. Jak je to v případě zdravotních klaunů?
Zdravotní klauni vždy chodí ve dvojici. Využíváme princip jedničky a dvojky. Jednička vede a organizuje, dvojka je „zmatená“ a narušuje „solidnost“ jedničky. Tento princip je úžasně funkční a naučit se být dobrou jedničkou nebo dvojkou je důležité.
Cílem zdravotníků je zdravý pacient. Co je cílem práce zdravotního klauna?
Pokud mluvím za sebe, tak mým cílem je pomoci překonat období, kdy je pacient hospitalizovaný. Překonat období nemoci. Ale to je asi cílem nás všech. Stále více se hovoří o tom, že nemoci jsou odrazem psychosomatického stavu, že pro zvládnutí nemoci je důležité pozitivní myšlení, víra. My ukazujeme, že i přes nemoc se pacient může smát, bavit se a zapomenout na to, co jej obklopuje, případně podívat se na to z jiného úhlu. Když toto dokážeme, pak snad pomůžeme rychlejšímu nebo lepšímu zvládání nemoci a třeba i uzdravení. U dětského pacienta ještě samozřejmě platí, aby se na dítě v nemoci dokázali jinak podívat i jeho rodiče. Proto jdeme a míříme humorem právě i na ně. Pochopení, že jejich nemocné dítě je stále to samé dítě, které se může smát, čteme právě v jejich očích, často ve spojení i s překvapením, že projevy lítosti nepřinesou úlevu, ale smích ano.
Zdravotnictví se velmi rychle vyvíjí. Jaké nejmodernější metody používá zdravotní klaun a jaká léčebná metoda se vám nejvíce osvědčila?
Mezi velmi účinné metody patří například bublinky, hudba a především zvyšování tlaku na bránici, aktivním působením dvou klaunů. Co je důležité, je pravidelná dávka těchto léků. Naše sdružení využívá certifikovaného léku - Humorinu, „pokud si chcete objednat, klidně mi řekněte“.
A co když není do smíchu ani klaunovi? Ne všichni pacienti, které navštěvujete, se uzdraví. Jak to snášíte?
Je pravda, že i klauni mají „své dobré a špatné dny“. Myslím, že jako v každé profesi se i klauni snaží o profesionalitu. Zvládnout vše tak, aby děti i všichni ostatní nepoznali rozdíl, jaký že to den právě mám. Na práci klauna je úžasné to, že pomáháme vám, sestrám a lékařům v tom, že většina dětí odchází domů uzdravena. V případech, kdy prognóza bohužel není dobrá, se snažíme svým posláním i v tento čas přinést trochu radosti dětem a jejich blízkým. Život prostě musí pokračovat. Naše sdružení také realizuje projekt Přezůvky máme, kde opět někteří naši speciálně vyškolení kolegové docházejí do domácností, kde jsou děti v takzvané paliativní léčbě, případně v terminálních stadiích nemoci.
Setkáváte se s mnoha lidskými osudy. Je nějaký, který vás mimořádně zasáhl?
Přiznám se, že mě zasahují všechny momenty setkání s lidmi, dětmi i rodiči. V rámci práce klauna navštěvuji 10 nemocnic na severní Moravě, a proto se také často setkávám s dětmi v různých fázích onemocnění a v delších časových rozmezích. Jde především o onkologicky nemocné děti. Nedokážu tedy uvést jeden osud, ale existují momenty, kdy vidím, jak se mění stav pacienta, přístup k životu, k nám, k personálu. A musím říci, a to mě skutečně těší, že snad téměř vždy se z dětí stávají „bojovníci“ a oni vyhrávají. Jeden příklad bych ale přece jen uvedl, a to je Kristiánek z prostějovské nemocnice, která je vlastně již několik let jeho domovem, mimo jiné i proto, že trpí spánkovou apnoe. Naši kolegové z Olomoucka, ve spolupráci se sestrami, lékaři a panem primářem, pro něj zorganizovali již dvě charitativní divadelní představení, mimo klaunskou práci. Zde jsem měl možnost také vystupovat a výtěžek ze vstupného byl určen právě pro malého Kristiánka. Vybrané peníze byly uloženy na jeho speciální účet, ze kterého se hradí nadstandardní věci, jako kvalitnější brýle, vybavení do školy a podobně.
Převlékáte se do role docenta Břicháčka. Kdo zdravotním klaunům vybírá jména?
Jména si vybíráme sami, ale než s nimi jdeme mezi lidi, ještě svoji volbu diskutujeme s uměleckým vedením. Jméno je velmi důležité pro to, co děláme, jak vystupujeme, a pomáhá nám navazovat vztah. Moje jméno pramení z mého těla, což asi vidíte …
Víte, že existoval skutečný docent Břicháček, tedy doc. PhDr. Václav Břicháček, český psycholog, který se zabýval pedagogikou volného času a také byl aktivním skautem?
Tak to jsem nevěděl! Je zajímavé, že já sám jsem vystudoval psychologii, miluji svobodný trampský život a mimochodem působím také jako pracovní psycholog v rámci teambuildingů a řadu let jsem jezdil jako vedoucí na woodcraft tábory! To je hodně společných, podobných bodů. No, musím si o panu docentovi něco přečíst.
Už jste nastínil, že jste vystudoval psychologii a jako psycholog působíte. Dále se věnujete „klaunství“. Máte ještě nějaké koníčky?
Působím jako pracovní psycholog, lektor vzdělávání dospělých, tzv. soft skils. Důležitou součástí mého života je, že 10 let mám jako koníčka improvizační divadlo. Tuto činnost se snažím profesionalizovat a samozřejmě se silně projevuje ve všech částech profesního života včetně klaunského.
Klaun je profese? Mám na mysli, zda kromě úsměvů pacientů a jejich rodin dostáváte i jinou odměnu?
Ano, klaunování je částečně i naše profese. Tím, že chceme být součástí léčebného procesu, musíme docházet pravidelně. Abychom docházeli pravidelně, musíme mít pevný profesionální tým a termíny. Když máte termíny, musíte je dodržovat. Do nemocnic docházíme dopoledne mezi devátou až dvanáctou, nebo odpoledne mezi třináctou až sedmnáctou hodinou jak ve všední dny, tak i o svátcích vánočních či velikonočních. To už je práce. Na druhou stranu nám naše vedení dává limit maximálně 10 klaunských návštěv za měsíc, které většina z nás nenaplňuje, právě pro jiné pracovní povinnosti, které nás živí. Navíc tento limit brání upadnutí do rutiny.
Určitě máte nějaký slogan nebo heslo, které na vaše pacienty spolehlivě zabírá nebo vystihuje vaši klaunskou práci…
To vás asi zklamu, Břicháček není zrovna intelektuál. Bez svého klaunského kolegy se cítí velmi nejistě a myslím, že snad, no možná by i, ale vlastně jako raději ne, že, když, co to jako že chcete vědět, jako jestli, no určitě, určitě, když se přece jako řekne, že, tak ono, vy si i toto jako píšete, hmm, no tak já asi, že, už, ano?
Snažíme se dítě naťuknout a zjistit jeho reakci. Často pak rodiče nevěří vlastním očím…
Na práci klauna je úžasné to, že pomáháme vám, sestrám a lékařům v tom, že většina dětí odchází domů uzdravena.