Smrtonosná bakterie má nepřítele: protein genu Kif1C

11. 10. 2001 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Proti antraxu existuje očkovací látka a určitou ochranu zajišťuje. Vědci se snaží očkovací látku zlepšit, na Harvardské lékařské univerzitě v USA se rozhodli hledat lék. Objevili, že myši, které mají určitou variantu genu Kif1C, jsou vůči antraxu odolnější. Gen Kif1C vyrábí protein, který pravděpodobně v buňce dopravuje toxin…

RENÁTA DALRYMPLE, Ekonom, 11.10.2001

Vědci objevili gen, který si umí s antraxem poradit. Výzkum směřující k boji s terorismem teď bude větší prioritou. V USA chtějí příští rok na ochranu před biologickými zbraněmi vynaložit 1,6 mld. dolarů.

Vdechnutí nebezpečné části bakterie Bacillus anthracis člověk s téměř stoprocentní pravděpodobností nepřežije. Antrax (nemoc, kterou tato bakterie způsobuje) se sice dá vyléčit antibiotiky, ale jen když se podají před propuknutím nemoci. Bakterie je však nenápadná, nemá zápach, chuť ani barvu a člověk proto netuší, že ve vzduchu číhá nebezpečí. Jakmile se dostaví první příznaky, nepomůže už nic.

Proti antraxu existuje očkovací látka a určitou ochranu zajišťuje. Očkovány ale byly pouze ty nejrizikovější skupiny, někteří vojáci očkování odmítli s tím, že není bezpečné. Někteří vědci se snaží očkovací látku zlepšit, na Harvardské lékařské univerzitě v USA se rozhodli hledat lék. Objevili, že myši, které mají určitou variantu genu Kif1C, jsou vůči antraxu odolnější. A protože se myší genom od lidského významně neliší, vědci se domnívají, že stejnou variantu tohoto genu mohou mít i někteří lidé.

Gen Kif1C vyrábí protein, který pravděpodobně v buňce dopravuje toxin antraxu na místo, kde neúčinkuje nebo účinkuje slaběji. Tělo se proto může s nákazou vypořádat částečně vlastní imunitou. Toxiny bakterie jsou totiž zákeřné podobným způsobem jako vir HIV: napadají buňky imunitního systému a totálně tak ničí obranyschopnost organismu.

Doba, kdy lékař předepíše kapsle s proteinem genu Kif1C nebo se synteticky vyrobenou látkou se stejnými vlastnostmi je ale ještě daleko. Jak přesně gen funguje, nevědí ani na Harvardské lékařské univerzitě. Může se například stát, že požadovaná vlastnost proteinu se ztratí poté, co se gen naklonuje pomocí bakterie (čímž se zajistí, že pro výzkum bude k dispozici dostatek genů) nebo během jeho aplikace nakaženému jedinci. Nebylo by to nic překvapujícího, na těchto problémech končí výzkum mnoha nadějných léků. A pokud by se vědcům přece jenom podařilo tyto nesnáze překonat, trvalo by ještě několik let, než by nový lék prošel klinickými zkouškami.

RENÁTA DALRYMPLE

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?