Důležitost sociálních kontaktů pro nemocného člověka je zřejmá. Jak dokládají verše 35 a 36 ve 25. kapitole Matoušova evangelia, lidé si byli této skutečnosti vědomi již ve starověku: „Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“ (Bible: Překlad 21. století. 1. vyd. Praha: Biblion, 2009.)
Sociální potřeby člověka
Pro naše další úvahy jsou sice nejpodstatnější tučně zvýrazněná slova, ale vytržením z kontextu dvojverší bychom umenšili jejich význam. Všimněme si, že se na svou dobu jedná o velmi precizní, erudovanou a hierarchicky uspořádanou klasifikaci lidských potřeb – při srovnání např. s koncepty Freuda, Rogerse, Frankla či Maslowa (Vágnerová, 2004). Matouš postupně vyjmenovává biologické (úvaha nad absencí sexuální potřeby je mimo rámec předloženého příspěvku) potřeby a po nich sociální. Pořadí hladu a žízně je zřejmě dáno skutečností, že žízeň přecházíme za jistých okolností snadněji než hlad. Hlad je naléhavější, kručení žaludku neodbytnější. Sociální potřeby jsou implicitně obsaženy v sociálních stavech potřebných. V každém uvedeném sociálním stavu můžeme shodně nalézt potřebu lásky, která v sobě zahrnuje především tyto aspekty: * cítit sounáležitost a sepětí s lidskou komunitou, * nebýt opuštěný a setrvávat ve sféře zájmu druhých, * zažívat účastenství, pochopení, přijetí a odpuštění ostatních lidí, * uchovat si lidskou důstojnost.
Všimněme si, že uvedené sociální stavy seřadil Matouš podle stupně sociálního vyloučení či izolace. Stupeň sociální izolace totiž stupňuje intenzitu výše uvedených sociálních potřeb. V případě nahoty je pro evangelistu zásadní ztráta lidské důstojnosti. Ta očividně sociálně diskvalifikuje více než příslušnost k cizí kultuře (uvedené pořadí může být samozřejmě předmětem diskuse). Význam navštívení v nemoci dokládá jeho pozice téměř na vrcholu této klasifikace.
Charakteristika sociálního kontaktu v nemocnici
Pacient rozhodně netrpí nedostatkem sociálních kontaktů. Pečuje o něho zdravotnický personál, ve většině případů ho navštěvují příbuzní nebo aspoň přátelé či kamarádi. Vedle četnosti těchto kontaktů je však důležité zamyslet se i nad jejich kvalitou. Tuto kvalitu se pokusím konkrétně vyjádřit pomocí pěti parametrů (Vybíral, 2005). V tabulce je každý z nich slovně ohodnocen pomocí třístupňové škály. Podřízeností je míněna míra vzájemné rovnocennosti aktérů během kontaktu. Autorita vychyluje z rovnovážného stavu a navozuje stav nadřízený–podřízený. Volitelnost charakterizuje míru svobody, s níž aktéři do kontaktu vstupují. Formálnost je dána existencí pravidel, která sociální kontakt určují. Časem je míněn časový prostor vymezený pro vzájemný kontakt – jeho dostatek/nedostatek. Závažnost zohledňuje „lehkost“/„tíhu“ témat komunikovaných při setkání. Emocemi je míněna vzájemná citová vazba mezi účastníky sociálního kontaktu a kontinuita zohledňuje historii a perspektivu vztahu.
Je zřejmé, že každý z uvedených parametrů zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu sociálního kontaktu. Většina parametrů je dána objektivně a vyplývá ze sociálních rolí. Jak si ukážeme dále, dobrovolníkova návštěva představuje zcela specifický typ sociálního kontaktu.
Dobrovolníkova role při setkání s pacientem
Jak je patrné z grafu, dobrovolníka můžeme charakterizovat jako společníka naprosto rovnocenného na rozdíl od lékaře či sestry, kteří disponují jistou mírou autority. Kontakt s dobrovolníkem není vynucený zdravotním stavem jako v případě kontaktu s lékařem. Vzájemné setkání dobrovolníka s pacientem je naprosto neformální, pravidly je omezováno minimálně a je prakticky bez časových omezení. Závažnost setkání je víceméně nulová, dobrovolník otevírá s pacientem lehká konverzační témata. Lékař s pacientem řeší zdravotní stav, což je téma závažné. Většinou ho řeší s pacientem i návštěva. Při komunikaci dobrovolník není ovlivňován stereotypy ani obavami o budoucnost, ani příliš silnou citovou vazbou. Jak dokládá jedna zkušenost z praxe, kdy pacientka velmi ocenila skutečnost, že si s dobrovolnicí může popovídat o „normálních“ věcech, neboť s přítelkyněmi řeší stále jen ty nemoci stáří, dobrovolník představuje pro pacienta především skvělou příležitost pro otevření „zdravých“ témat.
Závěrečné shrnutí
Závěrem tedy mohu říci, že dobrovolník má potenciál nabídnout pacientovi sociální kontakt zcela odlišné kvality. Příležitost, která může být pro pacienta velmi neobvyklá a s velkou pravděpodobností během pobytu v nemocnici i velmi příjemná.
**
Literatura
VÁGNEROVÁ, M. Základy psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2004. 356 s. ISBN 80-246-0841-3.
VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 319 s. ISBN 80-7178-998-4.
Tabulka: Vysvětlivky k číselným hodnotám v grafu
1 2 3
Podřízenost rovnocenný stav víceméně rovnocenný nerovnocenný stav
Volitelnost naprosto dobrovolný víceméně dobrovolný vynucený okolnostmi
Formálnost prakticky žádná pravidla nezávazná pravidla závazná pravidla
Čas není limitující částečně limitující velmi limitující
Závažnost víceméně nulová minimální poměrně vysoká
Emoce minimální silné velmi silné
Kontinuita krátkodobý dočasný epizodický dlouhodobý trvalý
Graf
Graf: Porovnání tří typů sociálních kontaktů z pohledu pacienta
O autorovi| Mgr. Ing. Tomáš Hendrych koordinátor dobrovolníků, Krajská nemocnice Liberec, a. s., Dobromysl – Dobrovolnické centrum (tomas.hendrych@nemlib.cz)