Co vás vedlo k volbě zdravotnického povolání?
Již od mládí jsem měl tendence pomáhat druhým a snad i díky těmto „humánním sklonům“ jsem se rozhodl vydat životní cestou zdravotníka. V roce 2004 jsem se stal studentem střední zdravotnické školy ve Svitavách a po čtyřletém studiu v roce 2008 jsem jako zdárný maturant toto studium zakončoval. Protože jsem měl i nadále potřebu sebevzdělání a profesního zdokonalování, nastoupil jsem na studium zdravotnického záchranáře na velice prestižní škole ve Zlíně. Z osobních důvodů jsem byl nucen po prvním ročníku přestoupit na ten samý obor, avšak dálkového studia, do Brna, kde mi byly po celou dobu umožňovány perfektní podmínky ke studiu. V této době jsem se stal zaměstnancem chirurgického oddělení okresní Svitavské nemocnice. Za krátký čas jsem se propracoval přes chirurgickou intenzivní péči až k mému oboru bližší a podle mého názoru svižnější interní. A tím jsem se ocitl ve fázi, kdy jsem čerpal teoretické zkušenosti ze školy a praktické z práce, v čemž vidím s odstupem času obrovský potenciál. V roce 2011 jsem studium absolvoval s červeným diplomem. V současné době jsem studentem Business Institutu v Praze v programu MBA zaměřeném na management ve zdravotnictví. Mým velkým životním snem a cílem by byla aplikace humanity, porozumění a citu do disciplíny zdravotnického managementu, aniž bych tím negativně ovlivnil efektivitu firmy a s tím flexibilitu dnes tolik zdůrazňovaného kapitálu, ba naopak ho dovedl k větší efektivitě.
Jak jste se dostal do Německa a co vás vlastně k myšlence vycestovat za prací vedlo?
Člověk by si měl hned v první řadě uvědomit, že nikdo a nikde na vás nečeká a nic nejde tak rychle, jak bychom si sami představovali. A to je i můj případ. Začínal jsem, dá se říct, od „píky“. Napadlo mne, že bych rád odcestoval, chtěl jsem poznat život i z jiné stránky, naučit se jazyk a zkusit svou profesi v některé ze zemí Evropské unie, jejímž jsme jako republika členem, a tím pádem by i vyřizování potřebných formalit mohlo být jednodušší. Neváhal jsem a zkontaktoval několik agentur, které zprostředkovávají čtyřiadvacetihodinovou péči u nesoběstačných seniorů v domácnostech. Problém byl v tom, že německé rodiny pro tuto práci preferují spíše starší ženy, a jelikož jsem nesplňoval ani jedno z kritérií, zdálo se vše jako neřešitelný problém. Uplynulo bezmála půl roku bez jakékoli odezvy a interakce. Až zčistajasna jednoho dne přišla odpověď, a tak začala moje cesta do zahraničí.
Ocitnul jste se v Německu… jak se vše vyvíjelo dále?
Bezmála dva měsíce jsem pracoval jako privátní ošetřovatel u jednoho chronicky nemocného pána a po těchto dvou měsících jsem částečně odboural jazykové bariéry, poměrně jsem se rozkoukal a přišel s myšlenkou, že si zkusím najít práci s běžnou pracovní dobou. Měl jsem představu nějakého domova pro seniory, a tak jsem začal kontaktovat různé české a slovenské agentury, které jsem vyhledal na internetu. Přibližně po čtrnácti dnech začaly svítat první paprsky naděje a přišla odpověď z jedné agentury hledající zdravotnický personál pro německá zdravotnická zařízení. Následovalo pár telefonických pohovorů a asi za další dva týdny jsem se vydal na osobní setkání s mým potenciálním zaměstnavatelem. Pamatuji si vše, jako kdyby tomu bylo dnes. Ten pohled, když se mi za horizontem zjevila klinika s krásnou zahradou, rozlehlými lesy a potůčkem ústícím do místního rybníka. V tu chvíli se mi mihla hlavou myšlenka, jak by bylo perfektní takového místa dosáhnout. Pohovor byl veden ve velice přátelském duchu, a když jsem hlavní sestře vyprávěl, že mám zkušenosti z intenzivní medicíny, vzala bez mrknutí oka do ruky telefon a volala staniční sestře z neurologické intenzivní péče, že zde sedí mladík z Čech a za čtrnáct dní se stane jejich novým spolupracovníkem. Pro mě samotného to byl absolutní šok. Vyvolalo to ve mně obrovský pocit radosti, ale i napětí a obav zároveň.
Jak probíhal váš první pracovní den?
Na svůj první pracovní den na této německé klinice budu vzpomínat asi až do smrti. Teď už s úsměvem ve tváři, ale věřte mi, že v tu chvíli mi opravdu do smíchu moc nebylo. Myšlenky, pocity, úzkost a otázky typu „co já tady vlastně dělám“, „vždyť tohle nemůžu nikdy zvládnout“ mi za tu první směnu prolétly hlavou asi tisíckrát. Byl zde úplně jiný systém péče, než na který jsem byl zvyklý z ČR, banálním stlaním počínaje přes léky a přístrojovou techniku až po specifickou individuální péči. Nicméně od této chvíle jsem byl na zaměstnaneckém postu společnosti Klinik am Tharadter Wald, jednoho z nejprestižnějších rehabilitačních zařízení v Sasku. Na klinice, která disponuje dvěma vysoce specializovanými intenzivními neurologickými péčemi, kde kapacita jedné byla šestnáct a druhé patnáct lůžek. Obě oddělení byla vybavena nejmodernějšími přístroji a díky velice profesionálnímu a ve svém oboru zběhlému týmu fyzioterapeutů, ergoterapeutů, psychoterapeutů a v neposlední řadě lékařů a sester zde vládla perfektní souhra a týmová spolupráce. A to se stalo na začátku mým hnacím motorem. Dny ubíhaly jeden po druhém, sešel se rok s rokem a já jsem tady najednou sloužil svou poslední noční směnu… Během roku jsem se zde vypracoval z pozice ošetřovatele, který rozvážel obědy a byl při ruce každému, kdo ho zrovna potřeboval, na úřady uznaného a kvalifikovaného specialistu pro intenzivní péči a anestezii. Za ten rok jsem zde dostal také možnost vyzkoušet si funkci vedoucího pracovníka směny, kdy jsem měl pod sebou šestnáct pacientů, z nichž někteří byli napojeni na řízenou plicní ventilaci, a k tomu další tři sestry, za které jsem nesl zodpovědnost. Stal jsem se svědkem několika případů, kdy člověk, kterého přivezli po těžké autonehodě a často s těžkým úrazem hlavy nebo nervového aparátu, mnohokrát na umělé plicní ventilaci s centrálním žilním přívodem a několika dalšími vstupy, po mnoha týdnech i měsících tvrdé práce odcházel z této kliniky lidově „po svých“.
Zmiňujete, že jste najednou sloužil svou poslední noční směnu… jak tomu máme rozumět?
Po roce práce jsem vycítil, že je načase se rozhlédnout po něčem jiném, a zatoužil nabírat další zkušenosti z ryze akutní medicíny. Uvědomil jsem si fakt, že co mi tato klinika mohla dát, mi dala a moje cesta musí vést zase někam dál. Proto jsem zkontaktoval několik univerzitních klinik, okresních i krajských nemocnic a čekal. Ale to, co přišlo záhy, předčilo veškerá má očekávání. Nabídky se jen hrnuly a já si mohl opravdu vybrat takové pracoviště, které mi bude vyhovovat nejlépe. A upřímně mohu říci, že takového jednání, kterého se mi dostávalo, a s jakou úctou a respektem se mnou jako s potenciálním zaměstnancem bylo jednáno, je vskutku pozoruhodné a obdivuhodné. Na jedné nejmenované klinice jsem dokonce dostal nabídku pracovní pozice manažera první linie, kde pod moje vedení spadaly další české sestry, které bych si sám osobně rekrutoval a které bych jako jejich vedoucí pracovník doškoloval v semináriu kliniky. A to se stalo podnětem a myšlenkou, která mě zase posunula o velký kus dále, a od prosince loňského roku jsem zaměstnancem jedné prestižní společnosti. Velice si této profesní možnosti vážím, ale na nějaké hodnocení je zatím příliš brzy…
Jaké jste měl ve společnosti Klinik am Tharadter Wald zaměstnanecké výhody? Zajímavé pro naše čtenáře budou jistě případné rozdíly v přístupu k zaměstnanci v Německu a v České republice.
Klinika mi od prvního dne působení zajistila ubytování a po celou dobu mého pracovního poměru jsem měl jako zaměstnanec k dispozici bazén, solárium, saunu a místnost s posilovacími stroji, a to až na ubytování vše bezplatně. Už od první chvíle bylo zřejmé, že zde panuje paradigma o dobrém zdraví a rozvoji zaměstnance, kde mantinely byly stanoveny zcela jasně – pokud se zaměstnanec bude cítit dobře, bude odvádět i dobré pracovní výkony. A to je to, co jsem v České republice postrádal – správná výše firemní kultury a loajality k zaměstnanci a naopak, která se ve finále několikanásobně zúročí…
Jaké jsou rozdíly ve vzdělání zdravotních sester v Německu oproti českému systému?
Vzdělání zdravotních sester je v Německu tříleté a záleží na prestiži dané školy, zda je, nebo není zakončené maturitní zkouškou. Obecně lze tamní vzdělávání rozdělit do tří proudů, resp. oborů. Jednak jde o takzvaný obor „Altenpfleger/in“, v našem systému odpovídající geriatrické sestře, jehož absolventi jsou specializováni pro péči o staré lidi v domovech důchodců, pro domácí péči, ale můžeme se s nimi setkat i na klinikách, popřípadě v nemocnicích. Za zmínku dále určitě stojí obor s názvem „Arzthelfer/in“, což jsou pomocníci lékařů, kteří jsou spíše školeni na byrokratickou práci s dokumentací, popřípadě k obsluze specifických zdravotnických přístrojů, např. v ambulancích. Třetí, a našemu systému nejbližší, je obor takzvaný „Krankenpfleger/in“, u nás zdravotní sestra, který lze úrovní srovnat s oborem, který známe z České republiky. Zajímavým zjištěním byl pro mne fakt, že zde nejsou žádné vyšší ani vysoké zdravotnické školy, které by měly návaznost na středoškolské vzdělání, tak jak je tomu v ČR. Situace je zde kompenzována možností postgraduálního studia, ať již v intenzivní medicíně, anestezii, nebo operačních sálech, a toto studium je dvouleté a finančně poměrně nákladné. Osobně vidím pozitiva německého systému vzdělávání v efektivnosti a produktivnosti mladých lidí, kteří se ihned po absolvování střední školy aktivně podílejí na ekonomice státu. Výhodu českého přístupu vidím v kvalifikaci, preciznosti a odborné připravenosti českých zdravotníků, kteří podle mne patří z hlediska zkušeností k top ve světě. Který systém je lepší nebo horší, však ponechám na názoru každého z čtenářů…
Jak je to s kompetencemi zdravotnického personálu v Německu?
Na tuto otázku je velice těžké odpovědět. Kompetence zdravotnického personálu nejsou směrodatné a pevně stanovené, takže se můžeme setkat s pracovišti, kde si sestry nastavují parametry k plicní ventilaci, ale v opačném případě i s pracovišti, kde krevní odběr provádí pouze a jen lékař. Jednoduše řečeno, záleží na zvyklostech a systému daného zařízení.
Jak ze svého pohledu hodnotíte německé sestry a jejich přístup k práci a pacientům?
Německé sestry jsou velice empatické a je vidět, že jsou na své povolání hrdé a právem pyšné. Tolik empatie a pochopení lidí jsem za celý svůj život nezažil. Vše zde funguje na interakci vztahu pacient–sestra a sestra–pacient. Díky tomu jsem zde také pochopil, že život je právě o pochopení, dělání radosti a pomáhání druhým. Protože pocit, když vás člověk, kterému jste pomohli, chytí a pohladí po ruce a upřímně vám ze srdce poděkuje za to, co jste pro něho udělali, je pro mě chvílí, kdy si řeknu „ano, dělám správnou věc“. Jsme to právě my zdravotníci a naše povolání, které dělá tento svět něčím lepším. A na to bychom neměli nikdy zapomenout.
Prozradíte něco z vašich plánů do budoucna?
Na podzim letošního roku plánujeme s jedním panem doktorem, který také pracuje v Německé spolkové republice, uskutečnit několik přednášek na středních, vyšších odborných a vysokých zdravotnických školách v České republice. Přednášky budou pojaty jak z medicínského úhlu pohledu, tak i z toho ošetřovatelského. Jejich cílem bude nastínit studentům náhled na zdravotní péči v Německu, rozdíly mezi českou a německou péčí, systémem vzdělávání a ostatně všemi postřehy a zkušenostmi, které jsme zde oba za uplynulý čas nasbírali. Jelikož je po českém zdravotnickém personálu v Německu velká poptávka, jsou mezi německými klinikami a českými zdravotními školami v plánu nějaké projekty rozvinuté na mezinárodní spolupráci, ale nechtěl bych předbíhat… Rád bych ještě na závěr prostřednictvím tohoto rozhovoru poděkoval všem svým bývalým i současným lektorům, lékařům, kolegyním a kolegům za pomoc a úsilí, za předané zkušenosti, které mi zprostředkovali, protože získávat pracovní zkušenosti i za hranicemi naší země jsem měl možnost právě díky jim. Své a hlavní „Děkuji“ bych chtěl ale věnovat Daně Závodníkové, Marii Karalové a Josefu Pribulovi. A úplným závěrem bych uvedl drobné moudro, které jsem přijal za své životní krédo, a věřím, že může sloužit i jako podnět k motivaci ostatních: Život je jako šachová partie, vítězí ten, kdo se rozhodne pro správný tah ve správnou chvíli.
Na klinice vládla perfektní souhra a týmová spolupráce!
Klinik am Tharadter Wald je jedno z nejprestižnějších rehabilitačních zařízení v Sasku
Pokoj pro pacienty, nebo hotel?