Ve Francii se v noci chodí do lékáren s policistou, v Německu se čeká na ulici.
Rodina Charronových z francouzského Nevers potřebovala v noci návštěvu lékaře. Doktor z pohotovosti, který přijel, předepsal recept na lék. Do lékárny však museli Charronovi s policistou. „Odsouhlasili jsme si to tak my lékárníci, abychom zabránili přepadávání lékáren kvůli drogám,“ vysvětluje lékárník z apotéky Carnot, kam Charronovi chodí nejčastěji. Francouzští pacienti - pokud se potíže dostaví v noci - musí tedy s receptem nejdříve na policejní stranici. Odtud policisté buď do lékárny zavolají, že přijde pan XY s předpisem, nebo - ještě častěji - ho doprovodí. K tomu, aby lékárník nemocnému otevřel dveře, stačí karta Vitale. Ta se podobá platební kartě, magnetický pásek obsahuje údaje o osobě nositele a pojišťovně. Bez ní lékarna medikament nevydá, ani když má nemocný recept.
Téměř všechny léky jsou ve Francii bezplatné. Případné rozdíly, které by nekrylo státní zdravotní pojištění, hradí pojištění soukromé. „Doplácí se na léky označené modrou vinětou,“ vysvětluje lékárník z lékárny Carnot. Za vydaný lék nese plnou odpovědnost lékárník. Ten může medikament změnit, pokud za drahý existuje plnohodnotný levnější. Lékáren je ve Francii dost, všechny jsou soukromé. Každá může mít několik majitelů, ale ze zákona není možné, aby jeden člověk vlastnil více lékáren.
V německém Emmeringu nemusí pacienty do lékáren v noci doprovázet policista, ale dovnitř je v této době stejně jako ve dnech volna nepustí. Nemocný předá lékárně recept a čeká na ulici. Ve Spolkové republice se léky více šetří: levnějších generických léčiv se vydává desetkrát více než ve Francii. Léků bez předpisu se vydává velmi omezený počet.
Tradiční lékárny v Německu, ale i v ostatních zemích EU se obávají zásilkového prodeje léků přes internet, který umožnila harmonizace předpisů o léčivech v EU. V tomto směru se nejvíce činí firmy DocMorris a Pharmakontor z Nizozemska. Nabízejí léčiva za ceny v průměru o deset procent nižší a berou na sebe odpovědnost za bezpečnost pacienta. Vedle ceny argumentují větší diskrétností, která je v případě viagry (léku na potenci) či prospecia (léku na růst vlasů) žádoucí.
Princip jejich prodeje je jednoduchý. Nemocný pošle poštou originál receptu do nizozemské centrály zásilkové služby. Léky si objednatel vyzvedne na poště jako zásilku „do vlastních rukou“. Zaplatí kreditní kartou, šekem nebo dobírkou. Dodací lhůta činí většinou dva až tři dny.
Lékárníkům z „kamenných“ lékáren se to nelíbí a varují klienty, aby nešetřili na špatném místě. „Poštou zasílané medikamenty nemusí být zrovna tím nejlepším pro pacienta - nemůže jejich užívání konzultovat s lékárníkem, návod k užívání ani nemusí být v jazyce srozumitelném odběrateli. Navíc může být také popis užívání mnohem kratší, takže se ,,zapomene“ na některou kontraindikaci,“ říká Ulrike Trostová z berlínské Floraapotheke. Konstatuje, že lékárna, kde pracuje, doplňuje zásoby až devětkrát denně a zákazníka důkladně informuje, jak a co má s léky dělat.
Právě role lékárníka jako poradce pro pacienta nebo farmakoterapeuta by měla v budoucnu narůstat v celé EU. V některých jejích členských státech se již neběhá s každým „škrábnutím“ k lékaři, ale stačí zajít do lékárny a tam se poradit. „Dobře propracovaný systém má v tomto směru Velká Británie. Fungovat to začíná i v Německu. Některé tamní spolkové země již nařídily lékárnám, aby zřídily ve svých prostorách zvlášť oddělené místo, kde bude moci zákazník s lékárníkem diskrétně konzultovat svůj problém,“ říká soukromý lékárník z Prahy a zároveň mluvčí České lékárnické komory Jan Horáček. Dnes je v ČR zhruba dva tisíce lékáren (v celé EU to je 107 tisíc, denně tam navštíví lékárnu více než 17 milionů lidí). Z toho je asi sto státních, které jsou největší a pokrývají zhruba třetinu obratu. Zbytek tvoří soukromníci. Lékáren je podle Horáčka v ČR vzhledem k jejich funkci - prostému výdeji léků - dostatek. „Pokud by se měla jejich role změnit v poradenskou, tak jich je málo,“ uznává. Musel by se podle něj změnit přístup českých lidí, kteří by v případě lehčích obtíží věřili lékárníkovi a problémy řešili přímo s ním. Taky by se musel vytvořit systém vzdělávání lékárníků. A hlavně: nalézt peníze.
Návštěva v noci se zatím v ČR obejde bez asistence policie. Za návštěvu se neplatí žádný poplatek. „Pokud však přijde někdo v noci a chce třeba koupit injekční stříkačku, mohu mu ji prodat dráž než přes den. Toto zboží spadá do kategorie neregulovaného prodeje a jako lékárníci se tím bráníme proti zneužívání naší noční služby,“ konstatuje Horáček. Holobrádkovi z Břeclavi často do lékáren nechodí. Pokud něco potřebují, mívají recept na lék, který většinou plně hradí pojišťovna.
V Polsku fungují lékárny podobně, Elžběta Kiernozová z Radomi si ale stěžuje na cenu léků. Například při chřipce mají lékárny v ČR stanovenou maximální cenu Paralenu - 9,10 koruny k 1. 10. a pojišťovna uhradí maximálně 8,20. V Polsku ale pojišťovna nemocným žádný lék odpovídající českému Paralenu nehradí.
MONIKA GINTEROVÁ-RICHTEROVÁ, Ekonom, 17.10.2002