V moderním pojetí pomáhajících profesí se stále častěji objevuje termín syndrom vyhoření (burnout). Tento výraz se používal pro popis vyhasnutí trysek u raketových motorů ve čtyřicátých letech minulého století. Medicína ho převzala pro popis vyčerpání a selhání, ztrátu energie a síly pokračovat dál ve své práci. (Freudenberger, 1974)
Syndrom vyhoření je spojen s velkou zátěží, kterou přináší naše profese. Práce s lidmi je jednou z nejtěžších. Všechny profese, spočívající na intenzivní pomoci druhým lidem, mohou způsobit vyčerpání. Jednak proto, že pomáhající nezná hranice svých možností a začíná padat pod tíhou úkolů, které si na sebe sám dobrovolně dal. Snaží se vyhovět za každou cenu, což se podepisuje na jeho zdraví. Syndrom vyhoření je přirozená obrana chronického stresu. Desátá mezinárodní klasifikace nemocí ho nazývá Z 73.0.
Fáze syndromu vyhoření
1. Nadšení - jedinec má své představy, ideály, očekávání, hledá osobní smysl ve své práci.
2. Stagnace - nadšení se ztrácí, nastupuje realita všednosti, nedaří se plnit požadavky.
3. Frustrace - otázka efektivity vlastní práce, zklamání (nedaří se mi naplnit ideály, které jsem měl, začínám mít problémy doma), objevují se tělesné i psychické obtíže.
4. Apatie - člověk si začíná uvědomovat, že situace nelze změnit - v práci (u zvolené profese) setrvává pro výdělek, přesvědčuje se, že to musí vydržet, nemá odvahu opustit své zaměstnání.
5. Vyčerpání - projevy tělesné, psychické i sociální.
Požadavky a nároky na pomáhající profesi
Od naší role se očekává především pečlivý výkon, vysoká zodpovědnost a vstřícná komunikace. Ráda bych zmínila, že nelze ovlivnit tempo nesoběstačného nemocného, je třeba chápat jeho rozladěnost, že se mu nechce spolupracovat, hledat důvody proč, a to přináší nejenom časovou náročnost, ale vyžaduje i naši ohleduplnost, vstřícnost a hledání možných cest, jak získat nemocného pro spolupráci ve výkonech, které jsou třeba udělat. Mrzí mne nepochopení rodiny, která očekává, že jejich příbuzný se na našem pracovišti vzchopí, že dokážeme nemožné a kladou na nás požadavky, které skutečně nelze splnit bez jejich účasti. Současně naše společnost stále plně nedoceňuje pomáhající profese, a to ani finančně, ani morálně. Jsem přesvědčena, že stále platí: (zdravotní) sestra musí vše vydržet!!! Nároky lékaře, který zrovna není v náladě, hysterické scény příbuzných… Sestra je skutečně prvním pilířem, který se setkává s lidskou bezmocí, celou škálou emocí apod. Musí to vydržet, usmívat se a pak jde domů, kde čeká rodina, která také má své požadavky.
Zamyšlení
Kdo jednou vyhoří nebo už vyhořel, musí nebo musel nejdříve skutečně hořet! Zodpovězte si otázky: Jak reaguje moje tělo a psychika při zátěži? Získávám podporu? Na pracovišti nebo doma? Jak tato podpora vypadá? Jak odpočívám? A dokážu vůbec odpočívat?
Namalujte si mapu osobní opory a vnitřní podpory. Vím o svých zdrojích dobíjení? Co mi přináší uspokojení? Kdy se cítím šťastný? Zdroje jsou fyzické, citové, intelektuální, společenské. Nezapomínejte na procházku na čerstvém vzduchu, na masáž, která vás osloví, či koupi malého dárku…
Rizikové faktory syndromu vyhoření
Osobnostní: Zvýšené nároky na sebe sama, zvýšená potřeba uznání, snížené sebehodnocení, nedostatek času na plnění pracovních povinností a velký počet klientů.
Organizační: Administrativa, směny, popis práce, nové techniky práce (zvládnu je?), chybí smysluplné vedení, stále existují nevhodné komunikační styly na pracovišti, nedostatek kompetencí a převzetí zodpovědnosti, dostatečné finanční ohodnocení.
Pracovní zátěž: Fyzický stresor, námaha, uspořádání pracoviště, hluk…
Obsah práce: Chybí autonomie pracovníků, jejich příliš velké vytížení, 12hodinová směnnost. Práce s lidmi, ženský kolektiv. Funkční vztahy (nadřazenost, podřízenost). Vztah lékař - všeobecná sestra - zdravotnický asistent - sanitářka - ošetřovatel - uklízečka - klient + jeho rodina. Bezmocnost vůči utrpení a smrti. Šok z bolesti, šok z agrese nemocného i rodiny.
Osobnostní profil: Zamýšleli jste se někdy nad profesní perspektivou? Očekáváte svůj postup? Mám překážky při zvyšování odbornosti? Máte možnost plně využít svou kvalifikaci? Zabývali jste se otázkami: Jaká je moje role na pracovišti? V jakém sociálním prostředí jsem? Mám důvěru k ostatním, dostávám od nich podporu a pochopení? Jak vnímám přínos mezilidských vztahů na pracovišti?
Projevy syndromu vyhoření
Tělesné: únava, nechutenství, poruchy spánku, vyčerpání…
Psychické: neschopnost cítit odpovědnost, lhostejnost k lidem i k práci, pochybnosti o sobě, nesoustředěnost, záporné emoce (agrese, sklíčenost, deprese)…
Sociální: ztráta uspokojení z práce, snížená pracovní kvalita, časté pracovní neschopnosti, poruchy vztahů v rodině i ke spolupracovníkům, neschopnost pomáhat druhým, omezení kontaktů.
K čemu to vede?
* zhoršující se pracovní výkon,
* odmítavý postoj k nemocným a výkonům,
* ignorace signalizace nemocných, omezení konverzace s lidmi,
* cynismus, zanedbání a úmyslně chybná péče, nedostatečná příprava výkonu,
* provádění eutanazie.
Stres - zvládnu ho, nebo se mu dokážu vyhnout? Znám vlastní strategie zvládání stresu? (Motto: Království nebeské je ve vás. Ježíš Kristus)
Využijte především svoje smysly: co ráda vidím, co ráda slyším, čeho se ráda dotýkám, co ráda cítím, co mi chutná, kde ráda sedím nebo ležím, jakou barvu mám ráda a v jakém prostoru se cítím nejlépe. Pokud to budete znát, vždy najdete, čím se v dané chvíli dobít a dosáhnout úlevy.
Znáte mechanismy, které vám pomáhají? Máte své sny?
* tělesné zdroje - jdu si zaběhat, uklidit…
* citové zdroje - ráda si poslechnu krásnou hudbu, podívám se na hezký film, obejmu přítele, pomiluji se s manželem nebo milencem…
Vím, co bude dál? Unesu to? Vydržím to? Nekladu na sebe příliš vysoké nároky? Uhájím si svou pracovní pozici? Kdo mě má rád? Jaké mám rodinné zázemí a pracovní podmínky? Každý v daném okamžiku pracuje, jak nejlépe umí a na co mu vlastní síly stačí.
Jaká je moje budoucnost? Mám se na co těšit? O čem sním? Jaké mám plány? Každý z nás podle Berneho teorie plánuje ve svém životě 6 oblastí. Zkuste si sami se sebou tyto aktivity rozplánovat tak, aby celkově tvořily 100 % vašich aktivit. Když jsem před lety sama se sebou pracovala Berneho metodou, musela jsem se nad sebou zamyslet, neboť nejvíce procent získala má práce. A tak mne toto cvičení přivedlo k poznatku, že musím chtít více pečovat o své děti a vytvářet citové vazby. Nesmíme promarnit svůj čas, který našim dětem musíme chtít dát.
NAŠE DALŠÍ GENERACE SI ZASLOUŽÍ LÁSKU A POCHOPENÍ.
E. Berne hovoří i o tom, že každý z nás potřebuje mít strukturalizovaný osobní čas.
Náš program + plán:
* Rituály (obřady + POSTUPY) = stereotypy, které v životě máme a naučili jsme se je především od svých rodičů - Vánoce, Velikonoce, narozeniny, stolování, příprava oběda… Je to ale i náš pozdrav s blízkými. Jak byste hodnotili situaci, kdy vás vaše velmi dobrá přítelkyně nepozdravila? Jste skutečná přítelkyně a půjdete se jí zeptat, co ji trápí? Anebo se vydáte za jinou kolegyní a sdělíte jí, že je vaše kamarádka dnes nějaká divná?
* Zábava - jakou máte ráda a s kým jste nejraději?
* Psychologické hry (doporučuji přečíst si knihu E. Berneho Jak si lidé hrají) - znamená to v podstatě, jaké výhody a zisky máme ze vzájemných vztahů, například když si chcete vyměnit službu, půjdete za tím, kdo je ochotný a zkoušíte to třeba tvrzením, že je na něho to nejlepší spolehnutí? Určitě už nebudete zkoušet toho, kdo vám již někdy pomoc odmítl. Anebo co odpovíte doma, když se váš partner zeptá: „Nevíš, kam jsem dal…“ Záleží na situaci, určitě vás napadá: „Kam sis to dal, tam to máš.“ V takových situacích se bude jednat o velmi individuální reakce na jednání druhých.
* Stažení se do sebe, do ústraní - určitě máte ve svém životě chvíle, kdy chcete být sami. Anebo jedete v přeplněném dopravním prostředku a nechcete se mačkat s neznámými lidmi. Asi to také znáte?
* Pracovní činnosti - jakou pracovní aktivitu máte rádi, jak zodpovědně ji provádíte? Uvědomili jste si někdy, že naši senioři, které ošetřujeme, měli třeba celý život jen a jen práci? Budou ochotni zapojit se do činností, které brali pouze za zbytečnou zábavu? Je nutné o tom přemýšlet při aktivizačních programech - co nabídneme k jejich spokojenosti? Jaká očekávání náš senior od nás má? Položili jste si někdy takové otázky?
* Důvěrné vztahy - emoční blízkost, tzn., jak moc potřebujeme blízkost druhého člověka. Jak nás to rodiče naučili? Nedivme se, že některý muž je několikrát ženatý nebo ženy vdané, protože ke svému životu potřebují blízkost druhého. Vzpomínám na jednu 87letou ženu, která byla hrdá na to, že je slečna a chtěla být takto oslovována. Celý život se stranila mužů. Netuším, jak tento životní postoj získala, anebo proč chtěla žít sama. Rozhodla se svobodně, anebo díky nějakému nepříjemnému zážitku? Nechtěla o tom hovořit, ale byla ve svém životě šťastná. Vyprávěla mi, že celý život hlídala mnoha rodinám děti, byla ve společenství partnerských dvojic a je ráda, že takto žila. I v zařízení, kde ji oslovovali paní, na což odmítala slyšet, chtěla být oslovována slečna, ale bylo jí nepříjemné upozornit na tento fakt pečující personál. Stala se mi tato situace: Při jedné návštěvě v domově seniorů jsem šla za ošetřující sestrou a prosila ji, aby odnesla oběd slečně S. Sestra mi odpověděla: „Cožpak nemá nohy?“ V souvislosti s označením slečna si neuvědomila, že se jedná o starou dámu.
Doporučení mentální hygieny
Motto: Chováme trvale myšlenku na tiché, vznešené a nekonečné JÁ v našich srdcích, jak nás ochraňuje mentálně i materiálně a jak nám dává absolutní bezpečnost a ochranu. (E. Tomáš)
Změna postoje:
* Neposlouchejte vnitřní příkazy „buď dokonalý, buď silný, buď nejlepší!“
* Dovolte sami sobě selhat a přiznat si to nahlas!
* Nepřehánějte to s obětavostí!
* Udělujte pochvalu, sami chvalte, ale naučte se ji i přijímat!
* Nevěřte navyklým představám o uznání, které často nemusí platit:
- nedávejte žádné uznání
- i když chceš (je velmi snadné druhého rozmazlit),
- neříkej si o něj - i když je potřebuješ,
- nepřijímej je - i když je chceš (filtruj, filtruj, filtruj),
- nedávej uznání sobě - samochvála smrdí.
* Buďte na sebe vlídná a laskavá - uvědomte si, že „moje schopnosti jsou limitovány“!
* Naučte se říkat ne - protože za co stojí každé vaše ANO, když neumíte říci NE požadavkům, které nedokážete zvládnout?
* Nerozhodujte za druhé - nezměníte je a ztrácíte vlastní síly, změnit lze pouze sebe a svůj postoj!
* Pravidelně se odměňujte a povzbuzujte, hýčkejte si přátelství!
* Neneste odpovědnost za to, že nejste podle představ druhých! Nejste povinna být taková, jakou vás chtějí mít ostatní, nejde o vaše selhání, ale o jejich omyl!
* Naučte se používat slov „rozhodla jsem se…“ a vynechte slovo „musím“!
* Plánujte si práci a odpočinek a dodržujte to, změňte stereotypy!
* Přiznejte si raději svou bezmoc, než být nevšímavá k utrpení, jedině tak budete lidem oporou!
* Radujte se, smějte se a hrajte si, neboť každý den máte svou šanci!
Motto vašeho pracovního dne: Ponížit a naštvat mne může jen ten, komu to dovolím!
Prevence vyhoření
Na straně zdravotníka:
* Odpovědnost za své zdraví.
* Rozpoznat vlastní postoj.
* Stanovit si reálné cíle.
* Vlastní pocit je cenný.
* Umět odpočívat.
* Nelze změnit druhé.
* Přiznat si bezmoc.
* Relaxace - naučit se radovat a smát sama sobě.
Na straně organizace:
* Jasné cíle.
* Rozpoznat příznaky úzkosti.
* Rozpoznat zdroj stresu.
* Objevit maladaptační chování.
* Odborné programy na odreagování pocitů, řešení problémů.
* Zlepšení komunikace.
* Uznání přínosu a schopností každého pracovníka.
Videotrénink interakcí
V prevenci syndromu vyhoření je velmi přínosný videotrénink (VTI). Doporučuji navštívit webové stránky www.spin.cz, kde se dozvíte podrobnosti o výcviku v této technice. Osobně jsem využila této metody ve spolupráci s příbuznými, kteří mi dali souhlas natočit dění kolem nemocného, abych pochopila jejich chování. Bylo pro mne překvapením, když jsem si video pustila… Hovořila jsem velmi rychle k nemocné a ona si broukala „téhle ženské vůbec nerozumím“. Nebo jsem podávala hrneček s čajem jedné nemocné s pokročilou demencí a ona říkala (pustíte si zvuk videa nahlas a slyšíte jasně její hlas) „co mi to dává?“, a já pochopila, že musím sdělit „toto je hrneček na pití“, ale nepomohlo to. Nakonec mi manžel pacientky přinesl z domova její známý hrneček na čaj a bylo po problému. Často stačí jen málo, pochopit techniky, které vedou k objasnění situace a všichni jsou spokojení. Jde také o to, chtít znát více a hledat ty správné cesty. Nabízí se otázka: proč to dělat složitě, když existuje jednoduchá cesta, která vede k objasnění, že mozek v případě pokročilé demence nebo neurologického onemocnění zná dávnou minulost, ale novému se nenaučí.
Videotrénink interakcí nabízí realistické reflektování a hodnocení tří druhy hranic:
* Vlastní hranice - co umím, co dokážu, co unesu, co vydržím, co potřebuji, kdo mi může pomoci…
* Hranice klienta - co umí, co dokáže sám, co je schopen změnit (se naučit) v dané situaci a v daném čase, jakou podporu ode mne potřebuje…
* Hranice celého systému - kdo za co zodpovídá, jaké jsou reálné možnosti pomoci…
O autorovi: PhDr. Dana Klevetová, chirurgické oddělení, Litomyšlská nemocnice, a. s. (Klevetova@seznam.cz)