Syndrom vyhoření trochu jinak

Máte pocit, že vám práce nepřináší požadované uspokojení? Že se čím dál tím míň těšíte do práce a představa dvanáctihodinové směny s kolegyněmi, kolegy a pacienty ve vás vyvolává nechuť? Dlouhodobě u sebe sledujete zvýšenou míru fyzického a duševního vyčerpání a následnou únavu, popudlivost a negativní psychické ladění, cynický přístup k práci a pacientům? Trpíte poruchami spánku, nevolnostmi, bušením srdce nebo problémy s dýcháním? Dříve jste byli z práce nadšení, těšili jste se do ní a nyní už vás práce frustruje? Vaše odpověď zní ano? Nebo si říkáte „o syndromu vyhoření jsem už slyšela mnohokrát, mě se netýká“? Opak je pravdou! Syndrom vyhoření je i nadále součástí práce pomáhajících profesí a bohužel se velmi málo energie věnuje na prevenci jeho vzniku. Poprvé byl tento pojem popsán americkým psychoanalytikem H. J. Freudenbergerem (1980), který definoval syndrom burnout jako vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou příčinou, že práce nepřináší očekávané výsledky. V USA je uznán jako nemoc z povolání. Syndrom vyhoření nebo vyhasnutí se týká všech povolání, ale nejčastěji je spojován s tzv. pomáhajícími profesemi, mezi které řadíme zdravotníky, učitele, policisty a mnohé jiné. Všeobecně lze říci, že jsou k rozvoji syndromu vyhoření náchylnější ty profese, kde jsou zaměstnanci v každodenním úzkém kontaktu s lidmi. V našem případě to js