Mezi nejvíce ohroženou skupinu lidí patří pracovníci tzv. pomáhajících profesí (helping professions). Jedná se o „Souhrnný název pro profese, které se zaměřují na pomoc druhým. Pomáhají řešit nesnáze, problémy, zdravotní potíže druhých lidí. Používají k tomu metody a techniky jednotlivých profesí. Patří sem lékařství, zejména psychiatrie, dále psychologie, sociální práce, speciální pedagogika, fyzioterapie, rehabilitace. Společnými znaky jsou mimořádná psychická zátěž, odpovědnost a rizika pro vlastní duševní zdraví osob, které tyto profese vykonávají“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 445).
Mezi pomáhající profese patří také práce ve školství, která klade mimořádné nároky na osobnost každého pedagoga. Pro pedagogickou práci je nutná nejen odborná znalost, ale také znalost psychologie a schopnost zaujmout a namotivovat žáky. Dalším prvkem, se kterým musí každý učitel pracovat, je i jiný přístup ze strany rodičů. Rodiče jsou v dnešní době zahlceni prací a nemají mnoho času na svoje děti. Rodiče ve snaze dětem toto vynahradit často reagují útočně až agresivně na vedení školy a učitele. To klade mimořádné nároky na pedagoga po stránce psychické, emocionální, ale i fyzické.
Mezi rizikové faktory syndromu vyhoření podle Christiana Stocka (2010) patří: rizikové faktory v zaměstnání (zvýšená pracovní zátěž, nedostatek samostatnosti a uznání, špatný kolektiv, lobbing a bossing, nespravedlnost v ohodnocování pracovníků, konflikt hodnot); rizikové faktory osobnostní.
Podle Wolfganga Schmidbauera (2008) člověk trpící syndromem vyhoření prochází čtyřmi fázemi. Fáze počátečního propuknutí, která je charakteristická vysokým pracovním nasazením, fází propuknutí, kde se objevuje únava a nechuť k práci, fází slábnutí výkonnosti a fází kompenzovaného vyhoření, kdy se člověk omezuje jen na nejnutnější pracovní úkony. Existuje ještě několik dělení stadií syndromu vyhoření, např. podle Angeliky Kallwass (2007) nebo Ivy Bartošíkové (2006).
Podle Jaroslava Křivohlavého (2001) patří do prevence syndromu vyhoření interní postupy (přiměřené riskování, time management skills, subjektivní pojem úspěchu aj.) a externí postupy (sociální podpora, vhodné podmínky na pracovišti, pracovní atmosféra aj.). Jako nezbytná součást prevence syndromu vyhoření je práce každého člověka na sobě. Patří sem správná životospráva s ohledem na dostatek pohybových aktivit.
Výzkumné šetření
Cíl: V rámci evaluace školy chceme zjistit individuální stresový profil učitelů v jednotlivých rovinách osobnosti (rozumová, emocionální, tělesná a sociální). Tyto poznatky chceme využít pro zkvalitnění podmínek pro pedagogické pracovníky a zlepšení celkové úrovně školy. Dále chceme zjistit, zda není školní pracoviště pro učitele stresovým, a zároveň hledat možnosti, jak učitelům pomoci.
Hypotézy: 1. Učitelé pracující ve školství 20 až 30 let jsou ohroženi syndromem vyhoření více než učitelé pracující ve školství do 10 let.
2. Jedním z příznaků syndromu vyhoření je neschopnost radovat se ze své práce. Předpokládáme, že více než 40 % učitelů se nedokáže radovat ze své práce.
3. Podle individuálního stresového profilu učitelé vykazují největší náchylnost ke stresu a syndromu vyhoření v emocionální rovině. Metodika výzkumu: Popis zkoumaného souboru: Průzkum proběhl na zdravotnické škole v Brně. Zvláštností této školy je, že již od 2. ročníku chodí žáci na předmět ošetřování nemocných do nemocnice (teoreticko-praktická výuka). Výzkum se uskutečnil v lednu 2011. Dotazníkového šetření se zúčastnilo 52 interních učitelů (tab. 1.), kteří byli rozděleni do čtyř věkových kategorií a čtyř kategorií podle délky pedagogické praxe (tab. 2). Pro malé zastoupení mužů nebude v průzkumu rozlišováno pohlaví.
Použité metody: Bylo použito empirického výzkumu. Pro naše zkoumání jsme použili Inventář projevů syndromu vyhoření autorů Jiřího Tošnera a Tamary Tošnerové, 2002. Dotazník zjišťuje individuální stresový profil v jednotlivých rovinách. Mezi zkoumané roviny patří rovina kognitivní (poznávací, rozumová), rovina emocionální, rovina tělesná a rovina sociální. Výzkum byl proveden po domluvě s ředitelkou školy jako součást autoevaluace školy se členy pedagogického sboru. Probandi byli ujištěni o naprosté anonymitě. Dále byli informováni o způsobu a důležitosti správného vyplňování dotazníků.
Výsledky a diskuse
Hypotéza 1: „Učitelé pracující ve školství 20 až 30 let jsou ohroženi syndromem vyhoření více než učitelé pracující ve školství do 10 let.“ K posouzení výsledků výzkumu byl použit individuální stresový profil v rovině rozumové, emocionální, tělesné a sociální (tab. 3). Pro srovnání míry syndromu vyhoření používáme klasifikaci pro souhrn ve všech rovinách (tab. 4).
Učitelé s pedagogickou praxí do 10 let jsou podle individuálního stresového profilu nejvíce ohroženi v tělesné rovině (poruchy spánku, chuti k jídlu, rychlá unavitelnost, vyčerpanost a svalové napětí aj.). Naopak nejlépe dopadla sociální rovina.
Učitelé s pedagogickou praxí 11–20 let jsou podle individuálního stresového profilu nejvíce ohroženi v emocionální rovině (sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, pocit nedostatku uznání aj.) a tělesné rovině (poruchy spánku, chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, vegetativní potíže, rychlá unavitelnost, vyčerpanost, svalové napětí, vysoký krevní tlak aj.). Nejméně ohroženi jsou stejně jako učitelé s praxí do 10 let v sociální rovině.
Učitelé s pedagogickou praxí 21–30 let jsou podle individuálního stresového profilu nejvíce ohroženi v emocionální rovině (sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, pocit nedostatku uznání aj.) a tělesné rovině (poruchy spánku, chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, vegetativní potíže, rychlá unavitelnost, vyčerpanost, svalové napětí, vysoký krevní tlak aj.). Nejméně ohroženi jsou stejně jako učitelé s praxí do 10 let a 11–20 let v sociální rovině.
Učitelé s pedagogickou praxí nad 31 let jsou podle individuálního stresového profilu nejvíce ohroženi v tělesné rovině (poruchy spánku, chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, vegetativní potíže, rychlá unavitelnost, vyčerpanost, svalové napětí, vysoký krevní tlak aj.) a emocionální rovině (sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, pocit nedostatku uznání aj.), Nejméně ohroženi jsou stejně jako učitelé s praxí do 10 let a 11–20 let v sociální rovině.
Hypotéza 2: „Jedním z příznaků syndromu vyhoření je neschopnost radovat se ze své práce. Předpokládáme, že více než 40 % učitelů se nedokáže radovat ze své práce (někdy, často, vždy).“ K posouzení výsledků výzkumu byla použita otázka č. 2: „Nedokážu se radovat ze své práce“ (tab. 5).
Pouze 3 (1,56 %) pedagogové věkové kategorie do 30 let odpověděli, že se zřídka neumí radovat ze své práce.
U pedagogů ve věkové kategorii od 31 do 40 let bylo zjištěno, že zřídka se neumí radovat ze své práce 6 respondentů (3,12 %), někdy 5 respondentů (2,6 %) a často jeden respondent (0,52 %).
U pedagogů ve věkové kategorii od 41 do 50 let bylo zjištěno, že zřídka se neumí radovat ze své práce 10 respondentů (5,2 %), někdy 8 respondentů (4,16 %).
U pedagogů ve věkové kategorii nad 51 let bylo zjištěno, že nikdy se neumí radovat ze své práce 3 respondenti (1,56 %), zřídka se neumí radovat ze své práce 9 respondentů (4,68 %), někdy 6 respondentů (3,12 %) a často jeden respondent (0,52 %).
Hypotéza 3: „Podle individuálního stresového profilu učitelé vykazují největší náchylnost ke stresu a syndromu vyhoření v emocionální rovině.“ K posouzení výsledků výzkumu byl použit individuální stresový profil v rovině rozumové, emocionální, tělesné a sociální (tab. 2). Pro srovnání míry syndromu vyhoření používáme klasifikaci pro jednotlivé roviny (tab. 6).
Podle individuálního stresového profilu můžeme konstatovat, že pedagogičtí pracovníci do 30 let vykazují v průměru koeficient v rozumové rovině 6 (nízká míra stresu), pedagogové od 31 do 40 let vykazují v průměru koeficient v rozumové rovině 4,9 (nízká míra stresu), pedagogové od 41 do 50 let vykazují v průměru koeficient v rozumové rovině 5,4 (nízká míra stresu) a pedagogové nad 51 let vykazují v průměru koeficient v rozumové rovině 4 (nízká míra stresu).
Podle individuálního stresového profilu můžeme konstatovat, že pedagogičtí pracovníci do 30 let vykazují v průměru koeficient v emocionální rovině 8,3 (střední míra stresu), pedagogové od 31 do 40 let vykazují v průměru koeficient v emocionální rovině 7 (střední míra stresu), pedagogové od 41 do 50 let vykazují v průměru koeficient v emocionální rovině 7,1 (střední míra stresu) a pedagogové nad 51 let vykazují v průměru koeficient v emocionální rovině 6,8 (střední míra stresu).
Podle individuálního stresového profilu můžeme konstatovat, že pedagogičtí pracovníci do 30 let vykazují v průměru koeficient v tělesné rovině 7,7 (střední míra stresu), pedagogové od 31 do 40 let vykazují v průměru koeficient v tělesné rovině 6,8 (střední míra stresu), pedagogové od 41 do 50 let vykazují v průměru koeficient v tělesné rovině 7,3 (střední míra stresu) a pedagogové nad 51 let vykazují v průměru koeficient v tělesné rovině 6,9 (střední míra stresu).
Podle individuálního stresového profilu můžeme konstatovat, že pedagogičtí pracovníci do 30 let vykazují v průměru koeficient v sociální rovině 5,7 (nízká míra stresu), pedagogové od 31 do 40 let vykazují v průměru koeficient v sociální rovině 4,25 (nízká míra stresu), pedagogové od 41 do 50 let vykazují v průměru koeficient v sociální rovině 3,9 (nízká míra stresu) a pedagogové nad 51 let vykazují v průměru koeficient v sociální rovině 3,5 (nízká míra stresu).
Závěry
Cílem práce bylo zhodnocení individuálního stresového profilu učitelů v jednotlivých rovinách osobnosti (rozumová, emocionální, tělesná a sociální), které se uskutečnilo v rámci autoevaluace školy. Poznatky byly využity ke zkvalitnění pracovních podmínek pro pedagogické pracovníky a zlepšení celkové úrovně atmosféry ve škole.
Hypotéza 1 „Učitelé pracující ve školství 20 až 30 let jsou ohroženi syndromem vyhoření více než učitelé pracující ve školství do 10 let“ byla na základě anonymního dotazníkového šetření potvrzena. Hypotéza potvrzuje možnou souvislost mezi délkou pedagogické praxe a vznikem syndromu vyhoření a následný vliv na školní vzdělávací systém.
Hypotéza 2 „Jedním z příznaků syndromu vyhoření je neschopnost radovat se ze své práce. Předpokládáme, že více než 40 % učitelů se nedokáže radovat ze své práce“ se na základě anonymního dotazníkového šetření neprokázala. Existuje pouze 19 respondentů, tj. 9,88 % pedagogů SZŠ Jaselská, kteří se někdy nebo často nedokážou radovat ze své práce.
Hypotéza 3 „Podle individuálního stresového profilu učitelé vykazují největší náchylnost ke stresu a syndromu vyhoření v emocionální rovině“ byla na základě anonymního dotazníkového šetření potvrzena. Nejvyšší míru náchylnosti k syndromu vyhoření pedagogičtí pracovníci v průměru vykazovali v emocionální rovině, jejich koeficient byl 7,3 (střední míra). Další významně ohroženou rovinou byla rovina tělesná, kde pedagogičtí pracovníci v průměru vykazovali koeficient 7,1 (střední míra). Následovala rovina rozumová 5,1 (nízká míra) a sociální 4,3 (nízká míra).
Literatura
BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006. 86 s.
BLAHUTKOVÁ, M.; MATĚJKOVÁ, E.; BRŮŽKOVÁ, L. Psychologie zdraví: pro studenty bakalářských a magisterských oborů. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 128 s.
DROTÁROVÁ, E.; DROTÁROVÁ, L. Relaxační metody – malá encyklopedie. Praha: Epocha, 2003. 248 s.
HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. 797 s. ISBN 978-80-7367-686-5.
HAWKINS, P.; SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2004. 208 s.
JANÁČKOVÁ, L. Bolest a její zvládání. Praha: Portál, 2007. KALLWASS, A. Syndrom vyhoření v práci a osobním životě. Praha: Portál, 2007. 144 s.
KELNAROVÁ, J.; MATĚJKOVÁ, E. Psychologie a komunikace pro zdravotnické asistenty 4. ročníku. Praha: Grada, 2009. 135 s.
KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 2006. 147 s. ISBN 80-7367-181-6.
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2003. 279 s.
KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada, 2000. 152 s.
Machová, J.; Kubátová, D. et al. Výchova ke zdraví. Praha: Grada, 2009. 291 s.
TOŠNER J.; TOŠNEROVÁ, T. Inventář projevů syndromu vyhoření. 2002.
SCHMIDBAUER, W. Syndrom pomocníka: podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2008. 240 s.
STOCK, CH. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada, 2010. 112 s.
**
Tabulka. 2: Rozdělení respondentů
podle délky pedagogické praxe
Počet Četnost
Kategorie
ni fi%
do 10 let 16 31
od 11 do 20 let 21 40
od 21 do 30 let 8 14
nad 31 let 7 15
Celkem respondentů 52
Tabulka zkoumaných 1: Počet v rámci respondentů výzkumu
Počet Četnost
Kategorie
ni fi%
do 30 let 3 6
od 31 do 40 let 12 23
od 41 do 50 let 18 35
nad 51 let 19 36
Celkem respondentů 52
Tabulka 3: Individuální stresový profil v jednotlivých rovinách
v závislosti na délce pedagogické praxe
Roviny do Praxe 10 let od 11 Praxe do 20 let od 21 Praxe do 30 let nad Praxe 31 let respondenti Všichni
Rozumová 4,4 5,7 4,5 3,6 4,8
Emocionální 6,9 7,5 8,7 4,3 7
Tělesná 7,3 7,3 8,3 4,4 7,1
Sociální 3,2 4,7 4,1 3,1 3,9
Průměr 5,5 6,3 6,4 3,9 5,7
Celkem 21,8 25,2 25,6 15,4 22,8
Tabulka 4: Klasifikace koeficientu souhrnu všech rovin
Označení Od Do Míra syndromu vyhoření
1 0 24 Nízká míra
2 25 48 Střední míra
3 49 72 Vyšší míra
4 73 96 Nejvyšší míra
Tabulka 5: Vyhodnocení otázky č. 2 podle věkových kategorií
Odpověď Věková do 30 kategorie let Věková od 31 do kategorie 40 let Věková od 41 do kategorie 50 let Věková nad kategorie 51 let
Nikdy 0 0 0 3
Zřídka 3 6 10 9
Někdy 0 5 8 6
Často 0 1 0 1
Vždy 0 0 0 0
Tabulka 6: Klasifikace koeficientu souhrnu všech rovin
Označení Od Do Míra syndromu vyhoření
1 0 6 Nízká míra
2 7 12 Střední míra
3 13 18 Vyšší míra
4 19 24 Nejvyšší míra
Souhrn Předmětem příspěvku je problematika syndromu vyhoření, jeho rizikové faktory, stadia, důsledky, příznaky, diagnostika, léčba a prevence u učitelů. Příspěvek v empirické části ukazuje individuální stresový profil v rovině rozumové, emocionální, tělesné a sociální u učitelů různých věkových kategorií. Klíčová slova: syndrom vyhoření, únavový syndrom, syndrom z únavy informací, psychoterapie, logoterapie, meditace, aromaterapie, autogenní trénink, muzikoterapie, arteterapie
O autorovi| Mgr. Eva Matějková, PhDr. Jarmila Kelnarová, Ph. D., doc. PaedDr. Marie Blahutková, Ph. D. Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity, Brno (ematejkova@szs-jaselska.cz, jkelnarova@szs-jaselska.cz, blahutkova@fsps.muni.cz)