Tchyně. Dnes a denně na pořadu dne téměř v každé rodině. Málokteré ženě se podaří mít s matkou svého partnera idylické vztahy, v lepších případech se dají vzájemná pouta označit jako „korektní“, leckde jde o ostří nože. S příchodem dítěte, potažmo vnoučete, na svět se všechno obvykle ještě vyostří. Ptáte se proč? Všem jde přece o klid, blaho dítěte i celé rodiny. Proč je téma tchyně tolik obaleno silnými, většinou negativními, emocemi? Vždyť to jsou ženy jako my, matky dětí a ve většině případů natěšené babičky, kterým jde o to samé jako nám. A představa, že se za deset či dvacet let staneme samy tchyní, je občas – ano, poměrně nepředstavitelná. Do všeho mluvit, řídit životy svých dětí a jejich dětí a oslovovat devadesátikilového třicetiletého syna „ty můj buclíku“ přece nikdy nebudeme?! Nechceme tchyně v žádném případě hanět. Spíš se pokusíme vysvětlit, proč jsou vztahy většinou komplikované a jak z toho ven.
Nejde o ni, ale o nás
Katka žila se svým manželem a jeho rodiči v jednom bytě deset let. Vztah s jeho matkou neměla nikdy ideální. Nevyžádané rady, koukání si přímo do talíře a spousta poznámek a komentářů jí kazila náladu, ale zároveň situaci nedovedla řešit – jen zametat pod koberec. Ze začátku mávala rukou nad každým sporem, později přešla do fáze mlčení v rámci snahy nedělat dusno a nekazit si těch pár hodin, kdy se vidí večer s manželem po celém dni s dětmi. Po několika letech dospěla k lékům na nervy a problémům se spaním. To samozřejmě neznamená, že jde tchyním o naše duševní zdraví. Příběh Katky je ale varovným znamením, že mlčet se zatnutými zuby není vždy to nejlepší řešení a více než o to, jaká je naše tchyně, jde o to, jaké jsme my. A také o pojmy nadhled, sebevědomí nebo oblíbené nastavení hranic.
Proč se nedokážeme dohodnout?
V momentě, kdy se staneme matkou, nastavujeme si pro sebe, dítě i zbytek rodiny náš – tedy správný – styl života. Co a jak dělat, jakým způsobem vychovávat své děti a jaké hodnoty vyznávat. Hlavně ženy, které se stanou matkami poprvé, tím vlastním nastavením, podpořeným diskusemi s kamarádkami, internetem nebo četbou knih, do jisté míry získávají pevnou půdu pod nohama. Ta je v čase, kdy nám v porodnici předají živý uzlíček a zamávají, to zásadní, abychom se v novém světě neztratily. Do budoucna nás všechny čeká každodenní zásadní rozhodování o tom či onom, které za nás nikdo neudělá. Nebo by tu někdo byl? „Někdo se jen těžko dokáže oddělit od svých představ, myšlenek, energie a citových investic spojených s životy svých dětí od narození až do jejich daleké dospělosti. No a matky mohou své snachy vnímat jako někoho, kdo by měl převzít toto jejich,správně nasměrované kormidlo‘,“ vysvětluje psycholog Vilém Urban. „Většina matek přece ví, co je pro jejich syny (a potažmo i vnoučata) v životě to nejlepší, a proto se snaží své okolí do této představy vměstnat. Ne nadarmo si leckterá nevěsta svého potenciálního partnera,čte‘ s cílem zjistit, zda není přehnaný mamánek.“
„Jak“ je mnohem důležitější než „co“
Tchyně je prostě a jednoduše máma, která má už zkušenosti a touží je předat. Otázkou zůstává způsob, jakým to dělá, a respekt k tomu, že dnes je přece jen spousta věcí jinak, než bývala o generaci dříve. Zde je kámen úrazu pro obě strany. Když to fungovalo dřív, proč tedy své poznatky nepředat? Ze strany tchyně s nejlepším vědomím, že pomáhá, jak nejlépe umí. „Dítě a uspokojení jeho potřeb jsou zcela závislé zejména na matce,“ zdůrazňuje Vilém Urban. „Většina rodičů, kteří si prošli touto zkušeností, ví, kolik sil, energie a různých omezení to stojí. No a od toho není daleko k určité míře přecitlivělosti na reakce blízkého okolí. Člověk prahne spíše po podpoře než po hledání chyb a výtek, jak by to mohl dělat lépe a jinak.“ Každý rodič potvrdí, že pokud si babička odvezla kočárek alespoň na dobu mezi kojením a po probdělé noci, byl jí vždy vděčný. Dává to možnost na chvíli si odpočinout a dobít baterky, což doporučují také odborníci. Ovšem odvézt kočárek bez výtek a kritiky, že je dítě málo přikryté, lezou mu ouška z čepice a vůbec ty dnešní kočárky, do těch se půlroční miminko jen těžko vejde…
Návod na tchyni neexistuje
„Venku je třicet stupňů, a ty ji jen kojíš? Vždyť komu by stačilo v těch vedrech mléko? Uvařím heřmánkový čaj, to naše děti milovaly!“ „Ne, kojení stačí, přiložím ji častěji, doporučuje to tak dětská doktorka i laktační poradkyně a všechno jsem si přečetla na internetu.“ Typická situace mnohé snachy a tchyně. Jak z toho ven? Po takovém střetu následuje hádka o to, co je pro miminko nejlepší, nebo minimálně pohoršený výraz na straně tchyně a tep 120 u matky, která den předtím do noci přemítala a studovala, zda mateřské mléko pokryje potřeby dítěte ve vedrech. Nebylo lepší mlčet a myslet si své? „Hranice jsou věčné téma a na to, kdy se jasně vymezit, anebo danou situaci přejít, není jednoznačný návod,“ vysvětluje Vilém Urban. „Vždy se jedná o střet dvou odlišných pohledů na svět a způsob, jak jsme ochotni se vzájemně respektovat. V dané situaci vždy existuje mezi oběma jedinci nějaké rozložení psychických sil, které nikdy není rovnoměrné.“ V takových chvílích je potřeba pokusit se mít nadhled. Možná i netrvat na otázce principu a dát miminku napít čaje s tím, že babička za půl hodiny odejde a udělám si vše zase po svém. „V případě silnějších jedinců je prostor pro výměnu názorů, kdy se dá diskutovat a výsledkem bude nějaký konsenzus a respekt,“ dodává psycholog. To je ale pochopitelně možné jen někdy a s někým. Zobecnit bychom vše mohli následujícím způsobem. „Je to uvědomění si toho, že co myslím, cítím a prožívám, je v danou chvíli pro mě to jediné možné a správné. To neznamená, že nemohu věci přehodnotit, ale důležité je mít v sobě zakotvené to, že tomu dám prostor, kdy já uznám za vhodné,“ radí Vilém Urban.
To všechno je ale otázka našeho sebevědomí a sebedůvěry, což je samo o sobě hodně široké téma. Jako obvykle nám při větším zamyšlení nezbývá nic jiného, než je práce na sobě samé. A ta občas bolí, o to větší ale přináší užitek. Nenechat se rozhodit každou maličkostí za to určitě stojí. Mějte to na paměti!
Ke slovu přichází partner
Partner nemá v situacích složitých vztahů matka/snacha vůbec lehkou úlohu. Každá žena pravděpodobně i podle sebe potvrdí, že maminku máme jen jednu a odpouštíme jí mnohé – víc než komukoli jinému kromě svých dětí. Manžel, unavený z práce po celém dni, se těší domů na ženu a děti a hned ve dveřích se leckdy dozví, že „už se to prostě nedá vydržet, zase tu byla tvoje matka a radila mi, čím mám našemu malému mazat obličej v zimě“. Nezřídka ho ještě pronásleduje hlas vlastní maminky z telefonu, jenž ho dokola přesvědčuje o možném vzniku omrzlin na tvářičkách vnoučátka, a „já to přece s vámi všemi myslím dobře“. Ocitá se tak mezi mlýnskými kameny, v duchu přemítá o žabomyších válkách a celé to považuje za přehnané, což vás jako pečlivou matku dovede rozpálit doběla. Malé bitvy ale mohou přerůst ve válku a zpočátku minimálně zkaženou náladu na všech frontách. Co s tím? „Když jsou takové situace už neúnosné, měl by si s tchyní – tedy svou matkou – promluvit muž,“ doporučuje psycholog. „Tady samozřejmě záleží na tom, jaký je to jednoduše řečeno chlap, tzv. mamánkovi se do toho dvakrát chtít nebude. Zralý muž, separovaný od maminky, by s ní měl všechno rozumně probrat, proč do těchto sporů koneckonců zatahovat manželku? Vše je o nastavení hranic, argumentech a vzájemném respektu. Proč většina lidí nemá respekt? Protože si chtějí prosazovat věci po svém, jednoduše jim to dělá dobře. Tchyně, které se pletou do života, jednají v duchu hesla,já vím přece nejlíp, co potřebuješ‘ a problém je na světě.“ Hodně záleží také na tom, jakou má dotyčná tchyně povahu, podle toho je pak třeba vhodně zvolit způsob promluvy. Některé to stačí říct jednou a jednoduše téměř mezi dveřmi, s další je potřeba několikrát déle diskutovat. „Osobnostně křehčí matky je pak dobré například pozvat na večeři a opatrně volit slova,“ radí takto postiženým mužům psycholog.
Odskáče to nevinný
Vyčištění vzduchu je velmi důležité pro všechny, nejvíc ale pro ty, o které se jedná především. Napjaté vztahy v rodině odnášejí hlavně děti. Hádky, nedorozumění a nepříjemná atmosféra mezi maminkou a babičkou jsou něco, v čem se absolutně neorientují, a rozhodně jim to ani v nejmenším neprospívá. Paradoxně tak ve snaze zajistit dítěti to nejlepší můžeme ubližovat. „Děti a priori nemají rády hádky, sociálně blízké okolí je pro ně jistota, která musí fungovat,“ popisuje Urban. „Spory samozřejmě patří k životu, ale všeho s mírou. Když se děje něco nepříjemného dlouhodobě, dítě to vnímá špatně. Děti chtějí jistoty a fungující nejbližší zázemí. Rodina je pro ně vše, hlavně ty nejmenší nemají školu, kamarády nebo další zázemí, rodina je celý jejich svět.“
Vždyť je to taky člověk
Už úvodem článku jsme avizovali, že je nechceme nijak hanět. Na vnouče se ve většině případů těší a chtějí si ho co nejvíc užít. Jejich role není nijak jednoduchá – mají svůj pevný názor, musejí respektovat nastavená pravidla a jsou vlastně odkázané na to, kdy jim „mladí“ děti „půjčí“. Bohužel pro všechny zúčastněné – mámy, tchyně i vnoučata – si občas nesmyslně vyřizujeme účty právě přes naše milované ratolesti. S nulovým výsledkem. Dítě si nemůže tvořit vztah s babičkou, ta si neužije vnouče, na které se těšila, a máma se dobrovolně připravuje o tolik potřebné chvilky jenom pro sebe, jichž je v době, kdy jsou děti malé, žalostný nedostatek. „S manželem jsme se prvního vnoučete od syna nemohli dočkat,“ vypráví šedesátiletá Jiřina. „Dcera bydlela se svými dětmi daleko, ty jsme viděli jen párkrát do roka, a o to víc jsme si chtěli užít novou vnučku v místě bydliště. Dodnes tomu nerozumím, ale snacha jako by se bála nám ji svěřit. Těšili jsme se, jak budeme vozit kočárek, a až Anežka trochu povyroste, půjčíme si ji třeba na víkend. I když jsme se tolikrát nabízeli, vídáme ji jen v doprovodu rodičů na občasné víkendové kávě.“ Co poradit tchyním? Jak se mají chovat, když s nejlepšími úmysly chtějí předávat celoživotní zkušenosti a mají pocit, že je nikdo neposlouchá a vnouče tak občas trpí, málo oblečené, napité či nenamazané? „Tchyně musí vnímat i snachu, ne jen vnouče,“ vysvětluje psycholog. „Měla by tušit, jaká slova mohou ranit, a podle toho se zařídit, musí se pokusit nahlédnout na celou tu situaci. Jedna věc je, jak bych dělala věci já, a druhá zohlednit druhého člověka, jak on se snaží. A snacha dělá vše, jak může nejlépe.“ Vždy jde o to uvědomit si starou dobrou pravdu: nejhorší je nevyžádaná rada, nejlepší je vyžádaná. Argumenty, doporučení a zkušenosti se jednoduše nesmí vysypat jako pytel, zapotřebí je podle psychologa empatie, schopnost vnímání druhého a rozumný prostor k diskusi. „Nejlepší je komunikovat formou otázek,“ doporučuje. „Například říct: Marie, myslíš, že ta plena bude ještě za hodinu na procházce suchá, nebylo by lepší ji ještě teď vyměnit?“ Tchyně často v touze co nejlépe zaopatřit vnouče prostě zapomene na snachu. Přitom zohlednění mámy dítěte, vnímání její snahy a ocenění péče a starostlivosti, kterou ratolesti věnuje, je občas to jediné, co brání dobrým vztahům. „Říct něco ve smyslu,vidím, jak jsi unavená a dává ti to zabrat, můžu ti s tím vším nějak pomoct a být užitečná‘ jsou ve většině případů otevřené dveře k další komunikaci,“ dodává na závěr Vilém Urban. „Rozhodně je to vhodnější než upozornit na nedostatky se slovy,podívej, jak špatně to děláš‘.“
Co tedy pomůže zůstat nad věcí
Jednoduše se dá odpovědět, že nadhled všech zúčastněných, vzájemný respekt a komunikace. Teorie je to dobrá, praxe však velmi často pokulhává. Jako o generaci mladší bychom si ale my, matky malých dětí, měly říct, že nadhledu a respektu zkusíme mít více než babičky/ tchyně. Až se nám příště rozbuší srdce vzteky nad další kritikou nebo radou, zkusme si uvědomit pár věcí: * tchyně je máma a babička těch, kteří jsou nám nejmilejší * všechny své rady skutečně dává s úmyslem co nejvíce nám pomoci a dítěti prospět, ne nás psychicky zdeptat * děti mají právo na svou babičku a vytvářejí si s ní svůj vlastní, nový vztah To všechno nám může pomoct. A přidat na hodinovou procházku s babičkou miminku do kočárku deku navíc koneckonců nikomu neublíží.
(převzato z časopisu Maminka 5/2013)
Tchyně je prostě a jednoduše máma, která má zkušenosti a touží je předat. Když ne tchyně, kdo by se staral o děti, když vy nemůžete?
O autorovi| Text: Tereza Víchová