u osob s tělesným postižením
Doc. MUDr. Jiří Votava, CSc., Mgr. Mária Krivošíková, Bc. Ludmila Hamačková,
Mgr. Dalibor Smek
Univerzita Karlova v Praze, 1. LF a VFN, Klinika rehabilitačního lékařství
Klíčová slova
technické pomůcky • podpůrná technologie • kompenzační pomůcky • ergoterapie • vozík
Popsaná problematika byla vybrána především proto, že technické prostředky jsou významné pro obor rehabilitačního lékařství a současně pro další obory, které se zabývají pacientem s pohybovým deficitem. Lépe by znělo pro proces léčebné rehabilitace, neboť jde o proces týkající se celé klinické medicíny, nezávisle na oboru. Jejich indikace a aplikace je důležitým prostředkem rehabilitační léčby, protože jejich používáním odstraňujeme nebo zmírňujeme disabilitu (funkční změnu na úrovni celé osobnosti) nebo handicap (změnu ve vztahu pacienta ke společnosti) za situace, kdy vlastní ztrátu funkce (např. oslabení svalové síly) odstranit nedokážeme.
Technické pomůcky jsou indikovány ve značné míře u osob s trvalým zdravotním postižením, u nichž je léčebná rehabilitace jenom součástí rehabilitace ucelené, která má i další složky, přesahující čistě zdravotnickou problematiku, tedy rehabilitaci sociální, případně rehabilitaci pracovní nebo pedagogickou (v závislosti na věku).
Tato problematika se těší dlouhodobému zájmu naší kliniky. Svědectvím je kniha J. Pfeiffera a J. Votavy z r. 1983(1) na toto téma. Při první výstavě technických pomůcek Rehaprotex v Brně v r. 1988 byla uspořádána konference s mezinárodní účastí na dané téma. Toto téma je zařazeno i do skript pro mediky(2).
Zároveň je aplikace technických pomůcek umožněna úzkým propojením jednotlivých členů rehabilitačního týmu, a to krom lékaře a fyzioterapeuta především ergoterapeutů – viz J. Pfeiffer 1990(3). Ergoterapie jako medicínská profese se u nás v průběhu posledního desetiletí rozvinula jak co do úrovně vzdělání, tak co do profese. Právě ergoterapeuti by měli mít možnost prakticky pomůcku, užívanou při běžných denních činnostech, u pacienta vyzkoušet, případně její používání nacvičit a dát tak lékaři podklady pro její předepsání. Ergoterapeuti se již nyní podílejí na práci větších rehabilitačních pracovišť (klinik, rehabilitačních ústavů), ale i na pracovištích geriatrických nebo s dětskými pacienty (např. Jedličkův ústav). Preskripci pomůcek pro chůzi řeší lékař ve spolupráci s fyzioterapeutem.
Vzhledem k tomu, že technické pomůcky předepisuje kromě rehabilitačních lékařů i řada dalších odborníků, především ortopedi, neurologové, revmatologové, praktičtí lékaři, považujeme za vhodné poskytnout přehled o této oblasti, a to především z hlediska rehabilitačního. Zmiňujeme se i o dosud nejednoznačně vyřešených terminologických otázkách. Větší podrobnosti by již přesáhly zadaný rozsah článku.
Technická hlediska
(podpůrná technologie)
v rehabilitaci
Využití moderní techniky v rehabilitaci je široká, rychle se rozvíjející oblast. Někdo ji považuje za samostatnou oblast ucelené rehabilitace, ale běžný přístup to není. Přitom však technická hlediska nelze zařadit do jedné, třeba léčebné nebo sociální části rehabilitace, ale prostupují všemi složkami.
Také terminologie, vymezující tuto část, je neustálená. Nejdéle používané pomůcky zahrnuje medicínsko-technický obor protetika, označovaný též jako ortopedická protetika, přestože její služby využívají i neurologové, revmatologové a především rehabilitační lékaři. Protetika zahrnuje výrobu protéz (vlastní protetika), výrobu dlah a podpůrných aparátů (ortéz), kosmetických náhrad ztracených částí těla (epitéz), ortopedické obuvi (kalceotika) a konečně výrobu pomůcek pro denní činnosti, které se v protetické terminologii označují jako adjuvatika.
Tato poslední oblast se v současnosti podstatně rozšířila a zahrnuje nejen níže uvedené kompenzační pomůcky, ale i komunikační prostředky, upravené počítače a další moderní přístroje. Řadí se sem rovněž vozíky a další pomůcky pro pohyb z místa na místo, tedy pro lokomaci nebo transport včetně upravených osobních aut a autobusů. Je proto rozumné chápat protetiku jen v jejím úzkém tradičním vymezení a celou oblast označit jinak.
Pro drobné předměty se používá označení technické pomůcky. Podle sazebníku VZP(4) je zavedeno označení prostředky zdravotnické techniky (PZT). Řada z nich se aplikuje v rámci rehabilitace, avšak PZT zahrnují i jiné prostředky, např. obvazy, které lze zahrnout spíše do ošetřovatelství.
V angličtině se používá označení technology, což lze přeložit jako technické prostředky. Nejpřesnější se zdá být označení assistive technology, v překladu tedy pomáhající (podpůrná, asistující) technologie. Bylo by vhodné některý z těchto výrazů do češtiny zavést.
Dále se používá označení rehabilitační inženýrství. Rehabilitační inženýr je vysoce kvalifikovaný odborník, který řeší individuální problémy klienta technickými prostředky. Oddělení rehabilitačního inženýrství bývají na špičkových rehabilitačních pracovištích, kde provádějí i výzkum v této oblasti. Většinu běžných situací lze však řešit technickými prostředky, které se vyrábějí sériově.
===== Kompenzační pomůcky =====
Kompenzační pomůcky jsou takové prostředky zdravotnické techniky, které kompenzují disabilitu klienta jen při některé konkrétní činnosti, např. přizpůsobené příbory při jídle (Obr. 1), navlékač punčoch při jejich navlékání apod. Tím se liší od protéz nebo vozíku, které klient používá po většinu dne. Kompenzační pomůcky můžeme dělit podle několika kritérií:
1. Podle toho, jakou disabilitu kompenzují:
a) Kompenzují fixační funkci jedné ruky při její amputaci nebo ochrnutí. Tak funguje kartáč na mytí s přísavkami nebo škrabka na brambory, připevněná ke stolu.
b) Kompenzují omezený rozsah pohybů na horních končetinách (hřeben s delší rukojetí) nebo dolních končetin a páteře (navlékač punčoch, nástavec na WC).
c) Kompenzují malou sílu stisku zvětšením páky (třeba u vodovodního kohoutku) nebo úplnou ztrátu úchopu fixací nástroje na dlaň (přizpůsobené příbory).
d) Kompenzují celkové snížení síly a brání nebezpečí pádu (madla, sedačka do vany aj.).
2. Podle toho, jakou činnost kompenzují (většinou z běžných denních činností):
a) Hygiena (mytí, sprchování, koupání, používání WC, čištění zubů, péče o nehty, dále u mužů holení, u žen menstruační hygiena).
b) Jídlo čili konzumace potravy (používání příborů při jídle, pití nápojů – Obr. 2).
c) Oblékání-svlékání, obouvání-zouvání (včetně zapínání knoflíků, zavazování bot, vázání kravaty, u žen aplikace kosmetiky).
d) Komunikace (čtení, psaní, telefonování, komunikace v případě ohrožení).
e) Příprava pokrmů a další běžné kuchyňské práce (loupání brambor nebo zeleniny, krájení, otvírání konzerv a sklenic, míchání jídla na vařiči, mytí nádobí).
f) alší běžné úklidové a udržovací práce v domácnosti (metení, vytírání podlahy, žehlení, čištění bot).
3. Podle způsobu výroby a distribuce pomůcek:
a) Optimální je, pokud se pomůcka běžně používá a lze ji levně koupit. Pak je možno pacientovi pomůcku pouze doporučit. To je příklad dlouhé lžíce na obouvání bot nebo pohárku s hubičkou, z něhož pijí i malé děti. Podobně lze doporučit z běžného sortimentu tu možnost, která je vzhledem k postiže-ní nejvhodnější a při používání již není další pomůcky třeba. V kuchyni je snadno ovladatelná mikrovlnná trouba nebo rychlovarná konvice. Z velké nabídky obleků můžeme doporučit volné roláky, které nevyžadují zapínání.
b) Některé drobné pomůcky vyrábějí ergoterapeuti nebo protetičtí technici individuálně, nejčastěji z termoplastického materiálu. Tak lze vyrobit držák tužky nebo pomůcku pro psaní na počítači.
c) Nejhojnější jsou kompenzační pomůcky, které se vyrábějí v malých sériích speciálně pro osoby s určitým typem postižení. Většinou je dodávají zahraniční firmy (např. Meyra) a jejich cena je tedy dost vysoká. Proto je důležité, aby si je mohl klient na rehabilitačním pracovišti vyzkoušet. Teprve když se osvědčí, doporučí se k pravidelnému používání.
Některé pomůcky, především pro hygienu, lze předepsat a hradí je pojišťovna (např. nástavec na klozetovou mísu, zvedák do vany). Jsou uvedeny v číselníku VZP jako skupina 12 (spolu s pomůckami pro chůzi). Jiné pomůcky, které také slouží k základní soběstačnosti, již hrazené nejsou. Týká se to třeba upravených příborů nebo velice univerzálního podavače. Na jejich koupi lze žádat příspěvek od sociálního odboru okresního úřadu. Je správné se vždy předem přesvědčit, jest- -li pacient pomůcku zvládá a bude-li ji používat. Někdy je možno místo pomůcky provést nácvik alternativního provedení činnosti, např. zavazování tkaniček jednou rukou nebo vaření podle příručky Vaříme jednou rukou (5).
Kompenzační pomůcky pro zrakově a sluchově postižené (uvedené v číselníku jako skupina 14 a 15) zesilují informace, přicházející přes postižený zrak nebo sluch, anebo je nahrazují informací prostřednictvím jiného smyslu. Tedy u neslyšících zrakem (světelný budík), u nevidomých hmatem nebo sluchem (vnímání hodinek hmatem, hlasový výstup hodinek, váhy nebo počítače, zvuková signalizace hladiny při nalévání čaje do hrníčku).
===== Pomůcky pro chůzi =====
Zajišťují větší stabilitu, šetří klouby dolních končetin a při jejich ochrnutí přenášejí aktivitu na končetiny horní (HK). Jiným důvodem je plné nebo částečné odlehčení jedné dolní končetiny (DK), např. během hojení po operaci. Do této skupiny patří především:
1. Hole a berle: Nejjednodušší je vycházková hůl, kdy je opora o dlaň nezpevněné HK. Francouzská hůl (berle) se opírá navíc objímkou o předloktí pod loktem, u podpažní berle se tělo může opírat celou vahou o vrchol berle v podpaží. Obvykle se používají dvě berle.
2. Vícebodová opěrka (kozička) zajišťuje větší stabilitu. Jde buď o hůl, která se v dolní části rozděluje do čtyř paprsků nebo jsou čtyři nohy opěrky po celé délce.
3. Chodítka jsou nejstabilnější. Tvoří rám obvykle se čtyřmi opěrnými body, pacient je uprostřed a opírá se o dlaně obou rukou, méně často je opora v podpaždí. Pokud jsou v místech všech opěrných bodů kolečka, musí mít chodítko brzdu.
Při předpisu holí a berlí je třeba určit především správnou délku. Zjišťujeme ji tak, že u stojícího pacienta v botách při mírně pokrčeném lokti a zápěstí v dorzální flexi měříme výšku dlaně od podložky.
Výběr vhodné pomůcky je někdy individuální a závisí na svalové síle. Má-li pacient zcela odlehčovat jednu DK (např. po operaci TEP kyčle), doporučují se obvykle podpažní berle. Při dobré svalové síle je možno použít hned od počátku francouzské berle, které méně omezují pohyb horní končetiny a není nebezpečí komprese nervově-cévního svazku v podpaží.
Obr. 1 - Upravené příbory
Obr. 2 - Poháry na pití, usnadnující úchop a bránící vylití
Vozíky
Vozík je nejen běžnou pomůckou při dočasné nebo trvalé neschopnosti chůze, ale stal se i symbolem postiženého člověka a přístupnosti prostředí lidem na vozíku (Obr. 3). Anglický ekvivalent je wheelchair, tedy v doslovném překladu kolečková židle (křeslo). Toto označení by sice lépe vystihlo účel pomůcky, protože na vozíku se více času sedí nežli skutečně jezdí. Ale doporučujeme používat označení vozík. To je u nás vžité, včetně označení pro jeho uživatele vozíčkář. Nevhodné je také označení invalidní vozík, správné by bylo komplikovanější sousloví vozík pro osoby se zdravotním postižením.
Obr. 3 - Mezinárodní symbol vozíku ( bezbariérovosti)
Mechanický vozík v základním provedení je u nás běžně dostupný a lze ho předepsat každému, pro nějž je chůze nemožná nebo velmi obtížná. Mechanický vozík je dlouhodobě indikován především pro osoby, které jsou schopny ho ovládat vlastní silou. Avšak i lidé s velmi těžkým postižením, kteří sami dokážou ovládat pouze vozík elektrický, potřebují obvykle mechanický vozík pro pohyb s doprovodem, např. pro jízdu metrem.
V průběhu let se vypracoval základní typ mechanického vozíku, který vyhovuje více než 90 % uživatelů (Obr. 4). Tento vozík má čtyři kola. Velká kola jsou umístěná vzadu a jsou opatřena hnacími kruhy, s jejichž pomocí se vozík pohání. Menší kola, umístěná vpředu, mají kromě běžné vodorovné osy ještě osu svislou, která umožňuje zahýbání vozíku. Vozík má brzdy. Postranní opěrky (područky) a stejně i opěrky chodidel bývají odnímatelné. To je důležité při přesunu z vozíku (na postel, na WC, do auta apod.).
Sedadlo je umístěno nad těžištěm, což umožňuje tento manévr: Jestliže se vozíčkář zakloní a současně zabere oběma hnacími kruhy vpřed, postaví se vozík pouze na zadní kola a v této poloze dokáže vozíčkář udržet rovnováhu. To je potřebné např. při nájezdu na okraj chodníku. Vozík může být do této polohy uveden také doprovázející osobou, která současně vozík sklápí pomocí držadel, připevněných k hornímu okraji opěrky zad a sešlapuje páku, připevněnou zezadu k dolnímu okraji rámu vozíku.
Obr. 4 - Základní typ vozíku s názvy jeho součástí
Vozíčkář zvládá i další manévry, především přesuny nebo sjíždění prudkých svahů. Doprovod mu nezřídka musí pomáhat při překonávání schodů a jiných překážek. Existuje i pomůcka, umožňující jízdu vozíku po schodech, tzv. schodolez (Obr. 5).
Vozík lze uchopením za střed sedadla složit a složený se pak obvykle nakládá a převáží. Jiná možnost je odstranění rychloupínacích kol.
Odlišné typy mechanických vozíků mají proti popsanému některé rozdíly:
a) Vozíky s velkými koly vpředu užívají někteří pacienti s oslabeným trupovým svalstvem, např. po poliomyelitidě. Vozík může snáze manévrovat v bytě a přejíždět prahy. Nedá se však sklopit na zadní kola a velká kola více překážejí při přesunech.
b) Vozík s pákovým poháněním vyhovuje některým osobám s DMO, které mají dostatečnou sílu, ale horší úchop nebo koordinaci pohybů.
c) Kvadruplegici, neschopní provést úchop, mají na hnacích kruhách výstupky, o něž se při pohánění opírají (Obr. 6).
d) Lidé, pohánějící vozík jednou rukou, mají oba hnací kruhy na jedné straně.
Od základního typu vozíku jsou odvozené vozíky odlehčené nebo vozíky sportovní, opět odlišné podle druhu sportu. Osoby s kloubními deformitami nebo při sklonu ke kolapsům potřebují vozíky polohovací.
Doplňky vozíků jsou např. fixační pásy, stolky, páky proti překlopení, ochranné kryty na velkých kolech apod. Často používají vozíčkáři antidekubitní sedačky různého typu. Pro jízdu v terénu může být doplňkem „páté kolo“, které vozíčkář pohání rukama pomocí převodů.
Obr. 5 - Schodolez s připevněným vozíkem
Obr. 6 - Hnací kruh z vozíku pro kvadruplegiky
Vozíky elektrické a motorové jsou indikovány v případech, kdy postižený nedokáže vozík pohánět vlastní silou anebo je nadměrně únavný. Je široká nabídka elektrických vozíků od doplňkových motorů k vozíku mechanickému přes malý interiérový vozík až k vozíku exteriérovému, který je vybaven pro provoz na silnici a má dojezd 40 i více km.
Elektrický vozík se v některých případech může po odmontování akumulátoru složit podobně jako mechanický. Častěji se však převáží vcelku v dodávkových autech nebo na přívěsu. Vozík se v základním provedení ovládá páčkou, kterou lze volit buď pro pravou, nebo levou ruku. Nelze-li použít k ovládání ruce, je možno předepsat ovládání bradou nebo jiný alternativní způsob.
Vozíky s benzinovým motorem pro individuální dopravu jsou alternativou motorek. Jsou to obvykle trojkolky nebo čtyřkolky, mohou být určené pro jízdu terénem a mohou být využívány i jako malé traktory. Na rozdíl od elektrických vozíků je nehradí pojišťovna a i z tohoto důvodu se vyskytují málo.
===== Dopravní prostředky =====
V širším pojetí je lze rovněž považovat za technické pomůcky. Cestování zdravotně postižených je jejich postižením znesnadněno a dopravní prostředky musí být často přizpůsobeny.
Individuální doprava vlastním osobním autem je jistě nejuniverzálnější. Optimální je, aby sám postižený mohl řídit. Některé typy postižení pochopitelně znemožňují získat řidičský průkaz, jiné vyžadují úpravy řízení. Pro vozíčkáře je běžnou úpravou řízení pouze rukama. Méně běžné, ale také dostupné, je řízení jen nohama. K těmto úpravám se může využít i dalších alternativ, které řízení zjednodušují a snižují požadovanou sílu, což jsou posilovače brzdy a volantu, případně automatická spojka. Tyto úpravy se nyní provádějí u všech běžných typů aut a cenu úpravy hradí obvykle sociální odbor.
Je potřeba vyřešit parkování na vyhrazeném parkovišti. Pro řízení po celý rok je výhodnější garáž, ať už individuální, nebo v bezbariérových domech společná, pochopitelně s bezbariérovým přístupem a dostatkem místa pro nastupování. K pravidelné výbavě těžce postižených nyní patří mobilní telefon, kterým se v případě potíží během jízdy autem dovolají pomoci.
Veřejné dopravní prostředky. Pro individuální dopravu se používají především mikrobusy s plošinou, které vlastní některé organizace zdravotně postižených.
obr. 7 - Autobus s plošinou
Obr. 8 - Bezbariérová úprava kuchyně
Obr. 9 - Zvedák na kolečkách
Jízda městskou hromadnou dopravou je usnadněna tím, že je určitá část dopravních prostředků v Praze i v jiných městech přístupná. V Praze existují dvě linky, na nichž jezdí autobusy s plošinou (Obr. 7). Spojují střed města se sídlišti, kde bydlí větší počet postižených, s Jedličkovým ústavem a jinými důležitými místy. Metro má vagóny bezbariérové. Bohužel byl zpočátku přístup na nástupiště stavěn bariérově a teprve nové stanice mají výtahy a na starších se postupně doplňují.
Dálková hromadná doprava se rovněž postupně stává méně bariérová. Jsou označené vlaky, na nichž je možnost cestování pro osoby na vozíku. V r. 2003 bylo slavnostně otevřeno první bezbariérové nádraží v Pardubicích. Přístupné pro vozíčkáře jsou také letecké spoje.
Vybavení
bezbariérových bytů
Jedná se rovněž o použití technických přístupů k dosažení rehabilitačních cílů, ať už jde o speciální nábytek nebo vlastní vybavení a úpravy bytu (Obr. 8). Postupně pokračuje výstavba těchto bytů ve všech větších městech. Přidělování bezbariérových bytů postiženým osobám zajišťuje magistrát příslušného města. Příkladem pomůcky používané v bytě je zvedák, který může být připevněn k vaně nebo je mobilní (Obr. 9).
===== Používání počítačů =====
Při využívání počítačů postupují zdravotně postižení obvykle stejně jako ostatní uživatelé. Z určitého hlediska jsou však pro ně počítače důležitější než pro běžnou populaci vzhledem k omezením, jež jim jejich postižení způsobuje:
1. Internet i další elektronické databáze jsou významným zdrojem informací, které postižený hůře získává přímým dotazem nebo v knihovnách.
2. E-mailová pošta je významným prostředkem komunikace za situace, kdy je omezena možnost cestování nebo je postižena řeč.
3. Počítače i internetová síť mohou být významnou cestou vzdělávání pro ty, jimž pravidelná návštěva školy činí potíže.
4. Pro řadu postižených je počítač prostředkem jejich pracovního uplatnění. Jde o lidi, kteří jsou odborníky přímo na využití počítačů, tedy pracují jako programátoři, operátoři nebo správci informačních sítí. Širší je však skupina těch, kteří pomocí počítačů zpracovávají a předávají výsledky své odborné práce, např. redaktoři, právníci, recenzenti.
Specifické úpravy ovládání počítačů jsou zapotřebí pro dvě skupiny osob:
1. Pro osoby nevidomé a s těžším zrakovým postižením. Počítač může mít výstup formou řádku v Braillovu písmu, které uživatel vnímá na hmatnici. Druhá možnost je hlasový výstup. Informace, dodané v tištěné formě si nevidomý naskenuje a opět převede do pro něj dostupné formy.
2. Osoby s postižením horních končetin mohou ovládat klávesnici ústní tyčkou. Program počítače lze upravit tak, aby nebylo nutné současně tisknout dvě klávesy. Namísto myši lze použít jiné ovládání, které nevyžaduje úchop a jemnou motoriku.
Pravidla získávání
(předepisování) pomůcek
Hrazení pomůcek zdravotními pojišťovnami.Pomůcky, řazené mezi prostředky zdravotnické techniky, jsou uveřejňovány v číselníku, které vydává nejméně jednou za rok Všeobecná zdravotní pojišťovna. Každá pomůcka je označena číslem skupiny, do níž je řazena (např. 07 – vozíky) a vlastním číslem pomůcky. V číselníku je uveden název pomůcky, výrobce, cena a rozsah úhrady pojišťovnou (úplný nebo částečný). Pomůcky jsou ve skupinách řazeny podle abecedy, což hledání někdy komplikuje (nevíme např. zda je uváděna pod označením „hůl“ nebo „berle“). Názvy jsou proto ještě řazeny podle čísel, které často uvádějí výrobci ve svých prospektech.
Obvykle pojišťovna hradí určitou pomůcku v základním provedení, např. mechanický vozík speciální do 21 000 Kč, elektrický vozík do 136 000 Kč. Pokud cena tuto částku převyšuje, musí rozdíl hradit pacient. Samostatně jsou předepisovány a hrazeny některé doplňky, např. u elektrického vozíku zařízení pro ovládání bradou.
Zásady předepisování pomůcek. Pomůcky předepisuje odborný lékař. U každé pomůcky jsou uvedeny odbornosti, které ji mohou předepsat (např. rehabilitační lékař, ortoped, neurolog). Je rovněž určeno, jak často je možno pomůcku předepsat, např. u mechanických vozíků jednou za pět let.
Levnější pomůcky, jako jsou hole a berle, si může pacient přímo vyzvednout na recept v prodejnách pomůcek. Pomůcky dražší, zhruba od 2000 Kč výše, musí schválit revizní lékař a předpisující lékař musí napsat zdůvodnění. Tyto pomůcky mají v číselníku speciální označení (Z). Pro elektrické vozíky je speciální šestistránkový předpis, který obsahuje mj. vyjádření rehabilitačního lékaře, psychologa nebo psychiatra, neurologa či ortopeda (podle diagnózy), případně internisty a očního lékaře. Servisní technik musí potvrdit, že předchozí vozík již není funkční a nelze ho opravit. Pro lékaře není snadné kvalitu různých typů vozíků posoudit. Je proto užitečné se seznámit se způsoby, jak se v zahraničí kvalita vozíků testuje(6).
V seznamu pomůcek vydaném VZP jsou často desítky pomůcek stejného typu. Je málo pravděpodobné, že by je předpisující lékař znal tak podrobně, aby dokázal posoudit jejich výhody a určit, která je pro pacienta nejvhodnější. Proto je správné, když jsou na rehabilitačním pracovišti základní pomůcky k dispozici a pacient je vyzkouší. To má na starosti podle typu pomůcky ergoterapeut nebo fyzioterapeut. Tento odborník se pak podílí na rozhodování, která z pomůcek je nejvhodnější.
V Číselníku VZP postrádáme obrázky, ve firemním katalogu jsou zase uvedeny pouze výrobky příslušné firmy. Lze uvítat iniciativu prodejny pomůcek Setrans, která vydává katalog s obrázky a údaji o všech výrobcích, které jsou v nich bez ohledu na výrobce v prodeji. Ministerstvo zdravotnictví ČR vydalo v r. 1998 kompaktní disk Technika pro život. I. Rehabilitační a kompenzační pomůcky pro tělesně postižené (7), který obsahuje údaje o jednotlivých pomůckách rozdělených do skupin, zčásti i doplněných obrázky. Bohužel nebyly později vydávány novější verze této záslužné iniciativy.
Praxe však bývá často taková, že pacient před získáním dražší pomůcky (vozíku) navštíví firmu, která vozík dodává, a na základě vyzkoušení donese kód (kódy), pod kterým je pomůcka včetně doplňků uváděna. To sice usnadňuje lékaři práci, nemá však přímou kontrolu, zda jsou všechny žádané doplňky opravdu potřebné.
Příspěvky Sociálního odboru OÚ na koupi a provoz některých pomůcek, úpravu bytu. Jde o částky fakultativní, ale v indikovaných případech jsou pravidelně přidělovány. V některých případech jsou stanoveny limity, např. na koupi osobního auta může osoba s těžkým postižením získat příspěvek do 100 000 Kč. Další příspěvek lze získat na individuální úpravu auta. Pokud postižený auto pravidelně užívá (např. na cestu do práce), může žádat o příspěvek na provoz auta. Podobně mohou žádat rodiče příspěvek na koupi auta pro dopravu svého postiženého dítěte. V uvedených případech musí být žádost doložena potvrzením odborného lékaře.
Podobně lze získat příspěvek na koupi a stavbu výtahu, na další stavební úpravy k odstranění architektonických bariér a ke koupi kompenzačních pomůcek, které nehradí pojišťovna. Většina příspěvků nekryje celou cenu pomůcky.
Postižený může získat příspěvek na koupi osobního počítače, zvláště když prokáže jeho potřebu pro vzdělávání a pracovní uplatnění. Nevidomí a další zrakově postižení mohou získat příspěvek na upravené počítače a další speciální pomůcky.
Závěr
Cílem příspěvku bylo zdůraznit význam technických pomůcek (podpůrné technologie) pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením a rozsah této oblasti. Racionální předepisování těchto pomůcek, čili maximální spokojenost pacientů bez zneužívání finančních prostředků by měla být zajištěna spoluprací odborného lékaře s ergoterapeuty a fyzioterapeuty. Současně bude však užitečná diskuse na toto téma se zástupci firem, zdravotních pojišťoven, případně organizací osob se zdravotním pojištěním.
Literatura
1. PFEIFFER J., VOTAVA J. Rehabilitace s využitím techniky. 1. vydání, Praha : Avicenum, 1983, 316 s.
2. VOTAVA, J., et al. Základy rehabilitace. 1. vydání, Praha : Karolinum, 1997, 140 s.
3. PFEIFFER, J. Ergoterapie II. 1. vydání, Praha : Avicenum, 1990, 169 s.
4. Prostředky zdravotnické techniky. PZT předepisované na poukaz. Verze 450, Praha : Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, 515 s.
5. VONDRÁKOVÁ, M. Vaříme jednou rukou. 1. vydání, Praha : Svaz invalidů v ČSR, 1988, 110 s.
6. JOHNSON, I., ANDRICH, R. European report on wheelchairs testing. 1. vydání, Milano : Edizioni pro Juventute, 1992, 182 s.
7.Technika pro život I. Rehabilitační a kompenzační pomůcky pro tělesně postižené. Pro Ministerstvo zdravotnictví ČR vyrobila agentura Ekosprint, 1998, 1 CD.
Zpracováno s podporou výzkumného záměru 1111 0001.
e-mail: jiri.votava@lf1.cuni.cz